I. ÚS 2469/17
I.ÚS 2469/17 ze dne 17. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti společnosti euroAWK s. r. o., Konopišťská 739/16, Praha 10 - Vršovice, právně zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017 č. j. 23 Cdo 1319/2017-561, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 6. 2017 č. j. 23 Cdo 1319/2017-579, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016 č. j. 91 Co 13/2016-465, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 7. 8. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s., se v řízení před obecnými soudy domáhal vyklizení veškerých prostor, staveb a pozemků, ke kterým má žalobkyně dispoziční právo, a odstranit jakékoliv reklamní nosiče, vitríny a obdobné instalace, které do těchto prostor a staveb a na tyto pozemky umístil. K výzvě Obvodního soudu pro Prahu 10 vedlejší účastník neurčitý žalobní petit upravil, přičemž soud jeho žalobu následně odmítl pro neodstranění vad petitu. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej odmítl. Dovolací soud odůvodnil své rozhodnutí tak, že dovolání se stalo bezpředmětným, když vedlejší účastník týž den, kdy bylo vydáno usnesení odvolacího soudu, doručil soudu prvního stupně podání, jímž specifikoval reklamní zařízení, jejichž odstranění se domáhá.

Stěžovatelka je toho názoru, že napadenými usneseními obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Vychází přitom především z toho, že k úpravě žalobního petitu došlo až po zákonné koncentraci řízení a po provedení dokazování. Stěžovatelka má za to, že v takovém stádiu řízení není možné žalobu jakkoliv měnit, neboť předmětem řízení nebyly okolnosti, které jsou součástí vedlejším účastníkem nově navrhovaného znění žalobního petitu.

Další argumentace stěžovatelky vychází z toho, že podaná žaloba je i nadále neurčitá a vedlejší účastník vady stále neodstranil.
III.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tak fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.

Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". To je v předmětném případě třeba zdůraznit. Je sice pravdou, že rozhodnutí Nejvyššího soudu lze v jistém smyslu považovat za rozhodnutí konečné, nicméně z hlediska věci samé, se jedná pouze o dílčí rozhodnutí. Stěžovatelka bude mít možnost v řízení před obecnými soudy svá práva ještě bránit a bude moci vznášet námitky uvedené v ústavní stížnosti. Budou to především obecné soudy, kdo se s její argumentací bude muset v rámci odůvodnění svých rozhodnutí vyrovnat.

S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Za daných okolností tudíž Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2017

Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.