I. ÚS 2469/13
I.ÚS 2469/13 ze dne 3. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Radoňové, právně zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013 č. j. 30 Cdo 642/2013-101, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012 č. j. 13 Co 58/2012-56 v části, ve které byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 10. 2011 č. j. 41 C 50/2011-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 8. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 10. 2011 č. j. 41 C 50/2011-32 konstatoval, že v případě stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, a to průtahy v rozhodování Okresního soudu v Nymburce o vrácení soudního poplatku v celkové výši 2 000 Kč (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení částky 190 000 Kč s příslušenstvím a částky 3 588 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 3 588 Kč s příslušenstvím, stejně jako výrok o nákladech řízení, jinak ohledně částky 190 000 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

3. Stěžovatelka jako žalobkyně se domáhala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady nemajetkové újmy ve výši 190 000 Kč s příslušenstvím a konstatování porušení práva za období nečinnosti v průběhu řízení vedeného u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 1101/98, jehož předmětem bylo zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a garáže rozvedených manželů. Nesprávný úřední postup spatřovala rovněž v tom, že soud prvního stupně vrátil žalobkyni soudem chybně uložený soudní poplatek za odvolání ve výši 2 000 Kč až po více než šesti letech, respektive po osmi letech od nesprávného uložení poplatkové povinnosti. Částku 3 588 Kč s příslušenstvím požadovala stěžovatelka z titulu náhrady škody spočívající v nákladech řízení o ústavní stížnosti, které vynaložila na zrušení nezákonného rozhodnutí.

4. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o nedůvodnosti nároku žalobkyně na finanční kompenzaci nemajetkové újmy. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 16. 12. 1998 a skončilo dne 15. 12. 2005, kdy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobkyně. Šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta začala žalobkyni běžet dne 16. 12. 2005 a skončila dne 16. 6. 2006, u žalované však svůj nárok předběžně uplatnila až dne 10. 8. 2010, proto je její nárok na přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou průtahy v řízení promlčen. Uplatnění námitky promlčení neshledal odvolací soud za rozporné s dobrými mravy. Promlčený naopak není nárok žalobkyně na zadostiučinění za průtah, ke kterému došlo při vracení soudního poplatku. Jelikož šlo o částku 2 000 Kč, tedy částku nepříliš významnou, shledal odvolací soud jako dostačující zadostiučinění konstatováním porušení práva žalobkyně. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze v části týkající se vynaložených nákladů na řízení o ústavní stížnosti.

5. Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, ve kterém vymezila 11 otázek, jež považovala za otázky zásadního právního významu. Nejvyšší soud dovolání odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že uplatnila dovolací důvody spočívající v nesprávném právním posouzení procesní otázky zásadního významu pro rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrdí, že se ze strany Nejvyššího soudu jednalo o svévoli, neboť v souladu s platnou úpravou dovolání stěžovatelka uplatnila dovolací důvody podřaditelné pod ustanovení § 24la odst. 2 písm. b) o. s. ř. (ve znění platném do 31. 12. 2012). Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v řízení před obecnými soudy argumentovala tím, že dle § 3 občanského zákoníku výkon oprávnění vznést námitku promlčení nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Obecné soudy jsou přitom ve svém rozhodování z úřední povinnosti povinny zohlednit, zdali uplatněná námitka promlčení žalovanou byla či nebyla v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka prý také v řízení před obecnými soudy opakovaně namítala, že řízení sp. zn. 5 C 1101/98 u Okresního soudu v Nymburce není dosud skončeno a její nároky z důvodu průtahů a nečinnosti soudce v tomto řízení v letech 2001-2002 nejsou promlčeny, protože nadále probíhá řízení sp. zn. 15 C 4/2006 o návrhu na obnovu původního řízení (sp. zn. 5 C 1101/98) u téhož soudu. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy při posuzování nároku stěžovatelky na přiznání přiměřeného zadostiučinění z důvodu průtahů spojených s vrácením soudních poplatků nepřihlédly ke kritériím, uvedeným v § 3la odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

7. V petitu ústavní stížnosti pak stěžovatelka navrhuje uložit Nejvyššímu soudu, Městskému soudu v Praze a Obvodnímu soudu pro Prahu 2 povinnost společně a nerozdílně nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 5 808 Kč ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a to do 3 dnů ode dne vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu.
II.

8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta.

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

10. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

11. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelce se dostalo adekvátního postavení účastníka řízení a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně podala odvolání, posléze využila i mimořádného opravného prostředku a podala dovolání k Nejvyššímu soudu. Obecné soudy její opravné prostředky projednaly a s jejími námitkami se řádně vypořádaly. Ústavní soud neshledal, že by se stěžovatelce nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhému účastníku rovného (čl. 37 odst. 3 Listiny). To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.

12. Ani jiná pochybení - v rovině právního posouzení - Ústavní soud v rozhodování obecných soudů ve věci stěžovatelky neshledal. Pokud stěžovatelka namítá, že dovolací soud se řádně nevypořádal s jejími otázkami, jež dle jejího přesvědčení měly charakter otázek zásadního právního významu, nelze než její tvrzení odmítnout. Jak vyplývá z ústavní stížností napadeného usnesení dovolacího soudu, je z něj patrné, že se soud všemi otázkami, položenými v dovolání (celkem 11 otázek), jednotlivě zabýval a u každé z nich předložil argumentaci, proč jí nelze přisvědčit. Nejvyšší soud se takto zabýval i námitkami, opakovanými stěžovatelkou v ústavní stížnosti, tj. zda není uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaného v rozporu s dobrými mravy, zda byl nárok promlčen, resp. zda řízení bylo skončeno nebo zda nadále probíhá s ohledem na řízení o návrhu na obnovu řízení či zda je vyslovení porušení práva v dané věci dostatečné.

13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalované je v její věci v rozporu s dobrými mravy. K této námitce lze odkázat na judikaturu Ústavního soudu, na kterou již ostatně poukázala sama stěžovatelka v ústavní stížnosti. Vztahem námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 7, str. 45), ve kterém uvedl: "Ustanovení § 3 ObčZ, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení". Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. "Uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu" (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Ústavněprávně je ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013) oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 38, str. 367) uvedl Ústavní soud, že "vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil".

14. Rozpor s dobrými mravy stěžovatelka v tomto konkrétním případě však nesprávně spatřuje v tom, že žalované bylo známo, že ve věci probíhá řízení o návrhu na obnovu řízení sp. zn. 5 C 1101/98, které není dosud skončeno. Původní řízení však dle konstatování obecných soudů skončilo dne 15. 12. 2005 a promlčecí lhůta tak skončila dne 16. 6. 2006. Nárok stěžovatelka uplatnila až dne 10. 8. 2010. Návrh na obnovu řízení, podaný stěžovatelkou dne 12. 6. 2006, již neměl na běh promlčecí lhůty za průtahy v původním řízení žádný vliv. Obecné soudy správně vyhodnotily, že stěžovatelka se o tom, že v řízení byly průtahy, mohla seznámit nejpozději při jeho skončení. To, že by snad vznikly průtahy rovněž v řízení o obnově, stěžovatelka podle Nejvyššího soudu v žalobě neuváděla. Ústavní soud navíc zjistil, že ve stejné věci podala stěžovatelka návrh na obnovu řízení dvakrát a dvakrát byl její návrh zamítnut.

15. S námitkou stěžovatelky, že soudy jí měly vzhledem ke všem konkrétním okolnostem přiznat finanční zadostiučinění, se Nejvyšší soud vypořádal dostatečným způsobem a v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1313/2010).

16. Závěrem lze konstatovat, že posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního, a stěžovatelka zřejmě, avšak nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.

17. Na základě shora uvedeného nezbývá než konstatovat, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaného práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti.

18. Ústavní soud proto musel ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

19. S ohledem na výsledek řízení a odmítnutí ústavní stížnosti nemohl Ústavní soud ani vyhovět návrhu stěžovatelky na uložení povinnosti soudům, jejichž rozhodnutí byla napadena, aby nahradily její náklady řízení před Ústavním soudem dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.