I. ÚS 2462/17
I.ÚS 2462/17 ze dne 15. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Zdeňka Pokorného, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 124/2017-59 ze dne 10. května 2017, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení České republiky - Ministerstva spravedlnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení před Městským soudem v Brně domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 50 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla nesprávným úředním postupem. Tím mělo být opožděné přiznání odměny za provedené úkony právní služby před Městským soudem v Brně: řízení ve věci samé skončilo nejpozději v lednu 2011 a konečné rozhodnutí o odměně bylo ze dne 30. 3. 2015. Soud hledal, že k zásahu do práv stěžovatele sice došlo, s ohledem na povahu věci (odměna za úkony právní služby), výši žádané částky 12 440 Kč a postavení stěžovatele jako advokáta však dospěl k závěru, že postačí konstatování porušení práv stěžovatele.

2. Krajský soud rozhodnutí městského soudu potvrdil. V řízení byly dány nedůvodné průtahy, stěžovatel však soudu nepředložil vyúčtování a část průtahů pak byla způsobena řízením o opravných prostředcích, které stěžovatel využil (aniž by předtím vyučováním dal jasně najevo, co a na základě čeho žádá). Dopad do práv stěžovatele byl s ohledem na výši odměny minimální, konstatování pochybení tak ke kompenzaci zásahu do práv postačuje.

3. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že závěry krajského soudu jsou v rozporu s konstantní rozhodovací činností dovolacího soudu. Není povinností účastníka řízení urgovat včasné rozhodnutí. K tíži stěžovatele tak nemůže jít skutečnost, že nepředložil vyúčtování, neboť to není jeho zákonnou povinností. Závěr o tom, že advokát nepociťuje průtahy při rozhodnutí o jeho odměně stejně intenzivně, jako účastník vlastního řízení, nepřípadně diskriminují advokáty. Pokud soud vyšel z toho, že stěžovatel netvrdil skutečnosti vypovídající o míře zásahu, měl je o tom poučit. Městský soud má v obdobných věcech průtahy opakovaně, a to i ve vtahu ke stěžovateli. To krajský soud zcela pominul. Přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích by mělo být pravidlem, soudy se zásahem do psychické sféry stěžovatele nijak nezabývaly. Konstatování nezákonného postupu ze strany ministerstva nemůže mít pro řešení věci význam, neboť k němu došlo až po zákonné lhůtě. Krajský soud opomenul i řadu námitek stěžovatele vůči procesnímu postupu městského soudu.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Ve věci jde o nárok jednotlivce na kompenzaci nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci, konkrétně porušením povinnosti obecných soudů vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Tyto nároky spadají pod základní právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

6. Ústavní soud již dříve vyslovil, že ústavní či zákonné předpisy nedávají žádnou exaktní metodu, jak určit výši kompenzace. Zákon toliko vymezuje určitá kritéria, jež musí být při úvaze příslušných orgánů o výši zadostiučinění zohledněna. Posouzení těchto kriterií je tedy primárně otázkou výkladu a užití podústavního práva, k němuž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát (v tomto případě Ministerstvo spravedlnosti), a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li žadatel spokojen s přiznanou částkou [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551)].

7. Prostý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, případně s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, ústavní stížnost do ústavní roviny posunout zásadně nemůže. Ústavnímu soudu v takových případech přísluší toliko posoudit, zda obecný soud při hodnocení odpovědnosti státu a při případném stanovování výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích ze zákonných ustanovení a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515) či nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014].

8. Významným hlediskem, na jehož základě může Ústavní soud zasáhnout do hodnocení obecných soudů, je také to, zda zadostiučinění přiznané v určité výši je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu vůbec způsobilé plnit svou kompenzační funkci. Jinými slovy, jde o to, zda závěry obecného soudu o výši přiznaného zadostiučinění nelze považovat za extrémní v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. cit. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10).

9. Ústavní soud však uznává, že výjimečně, v případech, kdy účastníku řízení vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení toliko nepatrná újma, např. vzhledem k významu předmětu řízení pro poškozeného, bude přicházet v úvahu jako zadostiučinění pouhé konstatování porušení základního práva. V jiné, avšak co do povahy tvrzeného pochybení obdobné věci stěžovatele pak Ústavní soud dopěl k závěru, že konstatování porušení práv stěžovatele není v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1368/17 ze dne 11. 7. 2017).

10. V posuzované věci odvolací soud stručně, ale dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu považoval konstatování porušení práva při předběžném projednání stěžovatelova nároku za dostatečné, přičemž Ústavní soud tento závěr v žádném případě nepovažuje za extrémní ve výše nastíněném významu. Průtahy se týkaly rozhodnutí o stěžovatelově odměně v přiznané výši 9 880 Kč, tedy v částce, která zjevně pro stěžovatele neměla větší význam, což dokládá i skutečnost, že jakékoli kroky v tomto směru začal podnikat po jednom roce. Stěžovatel i v ústavní stížnosti sice tvrdil, že tomu tak není, žádný zásadní dopad však nepopsal (obdobně i citované usnesení sp. zn. IV. ÚS 1368/17).

11. Co se týče údajně nevypořádaných námitek vůči procesnímu postupu okresního soudu, lze uvést, že absencí poučení o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti se krajský soud zabýval. Jeho závěr, že poučení v dané procesní situaci nebylo třeba, stěžovatel nezpochybnil. Námitku absence poučení o možnosti namítat podjatost soudců, místní a věcnou nepříslušnost, krajský soud v napadeném rozhodnutí skutečně nevypořádal. Stěžovatel však netvrdí, že by ve věci rozhodl vyloučený soudce, případně nepříslušný soud, tak jde o procesní pochybení bez zjevné relevance pro vlastní rozhodnutí [srov. přiměřeně nález sp. zn. III. ÚS 1570/13 ze dne 27. 3. 2014 (N 46/72 SbNU 521)]. Nadto je stěžovatel advokátem, takže není zřejmé, jaká újma by mu mohla vzniknout tvrzenou absencí poučení o základních procesních otázkách.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.