I. ÚS 2462/13
I.ÚS 2462/13 ze dne 9. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústavní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky CESARO, spol. s r. o., se sídlem Pražákova 36a/661, 619 00 Brno, zastoupené Mgr. Petrem Pytlíkem, advokátem, se sídlem Thámova 181/20, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 30 Cdo 418/2013 - 58, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012, č. j. 55 Co 242/2012 - 46, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 1. 2012, č. j. 19 C 214/2011 - 36, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá v záhlaví citovaná usnesení Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť jimi podle stěžovatelky bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou ochranu, respektive právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobou dle zákona č. 82/1998 Sb. domáhala náhrady škody ve výši 4 mil. Kč způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem. Ten stěžovatelka spatřovala v jednání exekutora, který nedoručil katastrálnímu úřadu v přiměřené lhůtě usnesení o nařízení exekuce na majetek povinného, od něhož ovšem stěžovatelka, nevědouc o probíhající exekuci, v mezidobí koupila určité nemovitosti. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětné kupní smlouvy byly posléze prohlášeny za neplatné, nemovitosti zahrnuty do konkurzní podstaty a stěžovatelce byl v konkurzním řízení vyplacen pouze zlomek původně zaplacené částky, vznikla jí škoda, za níž podle ní společně odpovídají povinný a exekutor, respektive Česká republika.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 svým usnesením ze dne 13. 1. 2012, č. j. 19 C 214/2011 - 36, řízení o žalobě zastavil, a to pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. K odvolání stěžovatelky pak bylo toto rozhodnutí potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012, č. j. 55 Co 242/2012 - 46. Následné dovolání stěžovatelky, směřující proti usnesení městského soudu, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 30 Cdo 418/2013 - 58, zamítnuto. Všechny obecné soudy se shodly v závěru o nemožnosti meritorního posouzení stěžovatelčiny žaloby, neboť o téže věci (při stejném okruhu účastníků, skutkových tvrzeních, navrhovaných důkazech i důvodu řízení a při petitu odlišném jen ve výši vyčíslené škody) bylo již dříve rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 19 C 182/2009, a to k žalobě stěžovatelky, která byla citovaným rozhodnutím zamítnuta pro neexistenci odpovědnostního titulu - nesprávného úředního postupu exekutora (nadto pak nebyla shledána ani příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem tvrzené škody).

4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka napadla rozhodnutí soudů všech instancí, a to zejména pro nesprávné posouzení překážky věci rozhodnuté v jejím případě. Stěžovatelka především upozornila na vadnost původního rozhodnutí obvodního soudu sp. zn. 19 C 182/2009, neboť tento soud neměl o první žalobě stěžovatelky rozhodovat meritorně, nýbrž ji odmítnout jako předčasnou (ježto v rozhodné době nebylo dosud ukončeno konkurzní řízení, tedy ani znám jeho výsledek a výše stěžovatelčiny škody). Svým rozhodnutím tedy soud porušil stěžejní zásadu "soud zná právo", což však nelze přičítat k tíži stěžovatelky, jak učinily obecné soudy. Dále stěžovatelka obecným soudům vytkla, že při posuzování překážky věci rozhodnuté se nezabývaly jejími námitkami ohledně (chybějící) totožnosti věci.

5. Ústavní soud si za účelem posouzení podané ústavní stížnosti vyžádal rovněž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 19 C 182/2009.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů i vyžádaného rozhodnutí obvodního soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud podotýká, že podaná ústavní stížnost obsahuje toliko námitky stěžovatelkou již předložené obecným soudům a jimi posouzené. Ústavní soud však musí připomenout, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. To však není stěžovatelčin případ.

9. Ústavní soud konstatuje, že všechna stěžovatelkou napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují naprosto dostačující, logická, výstižná a vyčerpávající odůvodnění, jež se rovněž vypořádávají se všemi námitkami vznesenými stěžovatelkou. Ústavní soud tak nemá žádnému z těchto rozhodnutí co vytknout. Obecné soudy zcela přesvědčivě vyargumentovaly, proč je v posuzovaném případě dána totožnost věci s věcí pravomocně rozhodnutou na základě dřívější stěžovatelčiny žaloby a že vzhledem k zamítnutí oné původní žaloby pro absenci odpovědnostního titulu i případné příčinné souvislosti (tj. absenci základu stěžovatelkou uplatněného nároku) jsou irelevantními stěžovatelčiny odkazy na nové skutečnosti týkající se konkurzního řízení a výše škody.

10. Ústavní soud pak nemůže přisvědčit ani stěžovatelčině argumentaci o vadnosti rozhodnutí o její první žalobě a porušení zásady, že soud zná právo. V ústavněprávní rovině je totiž podstatné, že stěžovatelkou uplatněnému nároku se již dostalo meritorního posouzení, přičemž bylo shledáno, že není dán ani základ jejího nároku. Pokud snad přitom stěžovatelka s rozsudkem obvodního soudu sp. zn. 19 C 182/2009 nesouhlasila, nic jí nebránilo napadnout jej odvoláním, případně před nabytím právní moci rozsudku (tedy i v průběhu odvolacího řízení) vzít svou žalobu zpět, byla-li stěžovatelka přesvědčena o její předčasnosti. Pokud tedy stěžovatelka upozorňuje na stěžejní procesní zásadu "iura novit curia", nelze naopak nepřipomenout jinou základní právní zásadu "vigilantibus iura scripta sunt".

11. Ústavní soud tudíž uzavírá, že v posuzovaném případě nedošlo k porušení žádného z aspektů stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a její věc byla meritorně posouzena. Obecné soudy se nedopustily žádného pochybení ústavněprávní relevance.

12. S ohledem na shora uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.