I. ÚS 246/05
I.ÚS 246/05 ze dne 24. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.P., zastoupeného Mgr. Hanou Pokornou, advokátkou, se sídlem Pařížská 28, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. Nt 130/2003, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 5 To 12/2005, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 4. 2005 napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "Městský soud") ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. Nt 130/2003 (dále jen "usnesení Městského soudu"), kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, a dále usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "Vrchní soud") ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 5 To 12/2005 (dále jen "usnesení Vrchního soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu.

Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem Městského soudu v Praze zde dne 5. 5. 1983, č. j. 3 T 13/82, ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1983, sp. zn. 11 To 89/83, byl uznán vinným trestným činem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 132 odst. 1 písm. c) odst. 2, písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a dále trestným činem nedovoleného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. b trestního zákona. Proti těmto rozhodnutím již opakovaně podal podněty ke stížnosti pro porušení zákona a návrhy na obnovu řízení, přesto jeho věc nebyla dosud znovu projednána.

Stěžovatel prohlašuje, že skutek popsaný v obžalobě nespáchal a tvrdí, že soudy, které vyslovily jeho vinu, neprovedly takové důkazy, které by svědčily o tom, že skutek pro nějž byl odsouzen, spáchal. Rovněž tvrdí, že nebyla prokázána ani vyčíslena vzniklá škoda, která měla vzniknout jednáním, které je mu kladeno za vinu. Konečně uvádí, že v době konání trestního řízení trpěl nedoslýchavostí, takže prakticky vůbec neslyšel co se v soudní síni děje, a také byl vážně nemocen, což by za standardního spravedlivého procesu mělo vést k přerušení trestního stíhání, a nadto tento jeho zdravotní stav mohl ovlivnit výpovědi dalších osob, které se trestního řízení účastnily. Stěžovatel nesouhlasí se závěry Městského a Vrchního soudu a má za to, že soudy postupovaly formalisticky. Dle stěžovatele nelze přehlédnout výpovědi obou svědků, které potvrzují, že dobové soudy nezkoumaly řádně otázku škody a že jeho zdravotní stav byl špatný. Stěžovatel také upozorňuje, že z výpovědi svědka G. vyplývá, byl proces zinscenovaný. Co se týče potvrzení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 1986 vydaného na žádost stěžovatele pro úřad důchodového zabezpečení, stěžovatel uvádí, že z něj vyplývá, že byl u organizace TJ Uhelné sklady zaměstnán ve vedlejším pracovním poměru, ačkoliv v odsuzujícím rozsudku bylo konstatováno, že u této organizace působil neoficiálně. Rovněž poukazuje na to, že organizace, které měly být trestnou činností stěžovatele poškozeny, po něm nevymáhaly škodu, "vyjma řízení u Okresního soudu pro Prahu východ".

S odkazem na výše uvedené stěžovatel požaduje, aby usnesení Městského soudu a usnesení Vrchního soudu byla zrušena, protože jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Ústavní soud vyzval jako účastníka řízení k vyjádření Vrchní soud. Ten ve svém vyjádření uvádí, že dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná a k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Dle Vrchního soudu je účelem obnovy řízení dosáhnout souladu rozhodnutí se skutkovým stavem věci tehdy, pokud vyšly dodatečně najevo jiné závažné skutečnosti nebo důkazy. Senát Vrchního soudu a stejně tak i soud prvého stupně v předmětné věci existenci takových skutečností nebo důkazů neshledal, což vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí na které odkazuje. Vrchní soud závěrem svého vyjádření navrhnul, aby ústavní stížnost byla odmítnuta případně zamítnuta.

Ústavní soud vyzval jako účastníka řízení k vyjádření i Městský soud. Ten se však ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro zrušení rozhodnutí obecných soudů, si Ústavní soud vyžádal od soudu prvého stupně předmětný spis sp. zn. Nt 130/2003. Po přezkoumání tohoto spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.

Ústavní soud úvodem v obecné rovině konstatuje, že obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu." Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 20, str. 417], II. ÚS 179/03 [nepublikováno]). Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 19, str. 409], I. ÚS 514/03, I. ÚS 117/04 [nepublikována]).

Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny zákonem stanovené předpoklady. Právě naplnění těchto předpokladů bylo předmětem řízení, jehož výsledky stěžovatel ústavní stížností napadá, polemizujíce především s odůvodněním napadených usnesení pokud jde o splnění podmínek pro zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení podle § 283 písm. d trestního řádu.

Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda stěžovatelem navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými usneseními obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy. Stěžovatel staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, hodnocení důkazů se týkající, plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení stěžovatelových základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup logicky také zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování.

Pokud stěžovatel tvrdí, že již v původním řízení nevyplývalo ze skutkových zjištění, že by spáchal trestnou činnost, že nebyla prokázána vzniklá škoda a že během tohoto řízení měly být zohledněny jeho zdravotními problémy, Ústavní soud shledává, že je již na první pohled zřejmé, že se nejedná o tvrzení v původním řízení neznámých skutkových okolností relevantních pro povolení obnovy řízení. Ústavní soud neshledal libovůli v rozhodování obecných soudů ani pokud jde o další případy, kdy shledaly, že zde nejsou nové skutečnosti ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu, když z napadených usnesení je evidentní, že se tvrzeními stěžovatele řádně zabývaly (srovnej zejména str. 5-6 usnesení Městského soudu a str. 3 usnesení Vrchního soudu). Pokud jde o potvrzení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 1986 vydaného na žádost stěžovatele pro úřad důchodového zabezpečení, Ústavní soud poznamenává, že je z něj patrné, že daný přípis vychází právě z rozsudku Městského soudu v Praze zde dne 5. 5. 1983, č. j. 3 T 13/82, a již z toho je zřejmé, že nemůže jít o novou skutečnost ve smyslu citovaného ustanovení. Ústavní soud se ztotožňuje i s názorem obecných soudů, že z toho, že poškození nevyužili všech možností k vymožení škody v občanskoprávním řízení nelze dovozovat, že škoda dříve zjištěná v trestním řízení ve skutečnosti nevznikla. Za logický lze v této souvislosti považovat i odkaz obecných soudů na to, že poškozený musí při svém postupu zvažovat i náklady řízení a dobytnost pohledávky.

Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, potažmo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. V daném případě obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, jednání před soudem prvého stupně bylo ústní, veřejné, stěžovatel se ho mohl zúčastnit, podávat návrhy, vyjádřit se ke všem skutečnostem. Obecné soudy svá rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů, a jejich rozhodnutí, nezajistil spravedlivý výsledek.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 128/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnul.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2005

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.