I. ÚS 2458/12
I.ÚS 2458/12 ze dne 13. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. E. T., zastoupené JUDr. Kateřinou Radostovou, advokátkou, se sídlem Břehová 208/8, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 9 To 119/2012, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 6. 2012, stěžovatelka napadla usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 9 To 119/2012 (dále jen "usnesení"), kterým bylo zamítnuto její odvolání jakožto poškozené proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. 6 T 80/2011 (dále jen "rozsudek").

Jak stěžovatelka uvádí, obvodní soud svým rozsudkem podle § 85 odst. 2 trestního zákoníku obžalovanému mimo jiné uložil, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou jí trestným činem způsobil. Takovouto formulaci však stěžovatelka považuje za svévoli soudu, kdy sám obviněný se vyjadřoval v tom směru, že částku ve výši 385.000 Kč má již pro ni připravenou na účtu a nejpozději do dvou týdnů ji poukáže v její prospěch. V návaznosti na to pak stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by, jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku, mělo být splnění povinnosti k náhradě škody obžalovaného vůči poškozené teprve předmětem sledování chování obžalovaného v pětileté zkušební době podmíněně odloženého výkonu trestu odnětí svobody.

Její odvolání bylo městským soudem odmítnuto s tím, že poškozená zjevně nebrojí proti výroku o náhradě škody, který soud prvého stupně učinil dle § 228 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatelka však má za to, že došlo k porušení jejích práv zaručených jí čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")

II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že právní závěry městského soudu jsou zcela logické, správné, ba jediné možné. Stěžovatelka mající v trestním řízení postavení poškozené svým opravným prostředkem napadla nikoliv výrok o náhradě škody, nýbrž část výroku o trestu obžalovaného, což zcela zjevně není přípustné. Na odůvodnění napadeného usnesení Ústavní soud dále pro stručnost plně odkazuje.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2012

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.