I. ÚS 2458/09
I.ÚS 2458/09 ze dne 29. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, o ústavní stížnosti stěžovatele B. L. B. S. A., zastoupeného Mgr. Kateřinou Klimtovou, advokátkou se sídlem Bezručova 33, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 2 T 76/98, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 8 To 284/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírá ji zejména o následující důvody:

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 2 T 76/98, byla zamítnuta žádost stěžovatele o upuštění od výkonu trestu vyhoštění z území České republiky, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 1. 2000, sp. zn. 2 T 76/98. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 8 To 284/2009, zamítnuta. Stěžovatel se domnívá, že napadenými usneseními obecných soudů byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jemu (resp. jeho synovi) garantována zejména čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 5, čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 7 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva")

Porušení těchto základních práv (svobod) spatřuje stěžovatel v tom, že obecnými soudy nebylo použito ustanovení § 350h odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 57 odst. 3 písm. d) tr. zákona. Stěžovatel má totiž v České republice sociální zázemí a proto je uložení trestu vyhoštění v rozporu se zájmem na spojování rodin; po uložení trestu vyhoštění se stěžovateli v ČR narodil syn. Přestože je nyní ve výkonu trestu odnětí svobody, stejně tak i jeho družka - matka syna, je přesvědčen, že mu trestem vyhoštěni nelze odejmout právo žít se svou družkou a synem jako rodina.

Stěžovatel dále uvedl, že od 5. 1. 2003 byl žadatelem o azyl, jeho žádost však byla dne 24. 1. 2008 zamítnuta. V současné době má podanou další žádost o azyl, o té dosud nebylo rozhodnuto. Upozornil konečně na to, že mu výkon trestu odnětí svobody končí dne 15. 2. 2010.

II. Ústavní soud si vyžádal spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 7, sp. zn. 2 T 76/98. Zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 2 T 76/98, byla zamítnuta žádost stěžovatele (č.l. 1607) o upuštění od výkonu trestu vyhoštění z území České republiky. Trest vyhoštění na dobu neurčitou byl stěžovateli uložen společně s trestem odnětí svobody; rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 1. 2000, sp. zn. 2 T 76/98 (č.l. 1225), ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. 6 To 14/2000 (č.l. 1255) byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. z. a šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1, 2 tr. z. Žádost o upuštění od výkonu trestu vyhoštění zdůvodňoval stěžovatel zejména tím, že se mu dne 25. 11. 2005 narodil v České republice syn - o něhož, jakož i o svou přítelkyni, se v době podmínečného propuštění z výkonu trestu staral - a že čekal na vyřízení své žádostí o azyl; zamítavé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v rámci azylového řízení mu prý nebylo doručeno. Obvodní soud - vyslechnuv stěžovatele, jeho partnerku a její matku - žádosti stěžovatele nevyhověl, neboť podle něho nenastaly skutečnosti zmiňované § 350h odst. 1 tr.ř., jež by zabraňovaly uložení trestu vyhoštění. Jestliže stěžovatel odůvodňuje svoji žádost existencí vztahu ke své přítelkyní, resp. k synovi, pak by skutečnosti zabraňující uložení (resp. výkonu) trestu vyhoštění mohly být podřazeny pod ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr.z.; tam se stanoví, že soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Stěžovatel však především nesplňuje podmínku povolení k dlouhodobému pobytu, ani mu nebyl udělen azyl; soud dále neuvěřil stěžovatelem prezentovanému zájmu o rodinu, neboť jeho způsob života nekoresponduje s proklamovanou snahou starat se o rodinu. To proto, že se dopouštěl dalšího protiprávního jednání, byl dlouhou dobu ve vazbě, pak byl dále odsouzen, jeho partnerka je též ve výkonu trestu a syn je umístěn v kojeneckém ústavu.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost (č.l. 1660) ve smyslu § 141 a násl. tr.ř. Namítal, že soud prvého stupně při svém rozhodování nevzal v úvahu skutečnost, že podle § 57 odst. 3 písm. c), d) tr. z. jej nelze z území České republiky vyhostit, jelikož se na území České republiky nachází jeho nezletilý syn a trest vyhoštění by byl v rozporu se zájmem na spojování rodin. Dále mu podle jeho názoru hrozí nebezpečí, a to formou mučení a ponižujícího zacházeni v jeho rodném státě. Navíc je žadatelem o azyl a nelze jej vyhostit ani z důvodů uvedených v § 57 odst. 3 písm. b), d) tr.z.

Městský soud v Praze stížnost stěžovatele zamítl. Plně se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními obvodního soudu (přihlédnuv zejména ke způsobu života stěžovatele a k jeho dosavadní trestné činnosti), tak i s jeho právními závěry z nich vyvozenými.

III. Obvodní soud pro Prahu 7 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti prohlásil, že v trestním řízení byla šetřena všechna práva stěžovatele. Trest vyhoštění byl prý stěžovateli uložen plně v souladu s § 57 tr. z., což v podrobnostech plyne i z odůvodnění usnesení obvodního soudu, na něž tento soud odkázal. Rovněž Městský soud v Praze ve svému vyjádření k ústavní stížnosti sdělil, že trvá na závěrech obsažených v jeho napadeném usnesení. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud tato vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť oproti napadeným usnesením nic nového nepřinášejí.
IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého rodinného a soukromého života (a to jak z pohledu svých práv rodiče, tak i z pohledu práv svého syna), jakož i práv, která jsou stěžovateli garantována jako cizinci, jenž může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem, přezkoumal, Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak obecné soudy vyložily a aplikovaly zejména ustanovení § 57 tr.z., ve spojení s ustanovením § 350h tr. ř.; ústavní stížnost tedy směřuje proti tomu, jak soudy v případě stěžovatele vyložily podmínky, jež brání výkonu trestu vyhoštění. Tu Ústavní soud poukazuje na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění napadených rozhodnutí (II. část tohoto usnesení). Jak z odůvodnění napadených rozhodnutí, tak i z obsahu spisu vyplývá, že obecné soudy řešily tuto otázku v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s právními závěry soudů, pak tím v ústavní stížnosti v zásadě jen polemizuje s jejich závěry a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud - jak již bylo uvedeno - zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatele však Ústavní soud neshledal. V rámci svých skutkových zjištění učinily obecné soudy závěr, že v případě stěžovatele nelze upustit od výkonu trestu vyhoštěním. Svůj názor přesvědčivě, jasně a logicky odůvodnily a Ústavní soud nemá, co by v této souvislosti k němu dodal. V souzené věci jde toliko o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudům obecným.

V předmětné věci tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že jak Obvodní soud pro Prahu 7, tak Městský soud v Praze postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele, ani příslušníků jeho nejbližší rodiny a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu Ústavní soud usoudil, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. prosince 2009

František Duchoň v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.