I. ÚS 2456/16
I.ÚS 2456/16 ze dne 20. 6. 2017

K interpretaci § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (jízda nevidomého načerno)

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem se sídlem Saskova 1961, Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 111, 117/2016-194 ze dne 11. května 2016, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
I. Výrokem III. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 111, 117/2016-194 ze dne 11. května 2016 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok III. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 111, 117/2016-194 ze dne 11. května 2016 se zrušuje.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností, podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, chráněná čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z přiloženého spisového materiálu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v exekučním řízení vedeném proti stěžovateli jako povinnému u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též "obvodní soud") pod sp. zn. 41 EXE 80/2010. Exekuce byla nařízena na návrh oprávněného, Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s., podle vykonatelného rozsudku téhož soudu sp. zn. 8 C 209/2001 ze dne 29. června 2001 k uspokojení pohledávky oprávněného, odpovídající jízdnému a přirážce k jízdnému za porušení přepravní smlouvy ve výši 208 Kč a nákladům řízení ve výši 1 475 Kč.

3. Stěžovatel v průběhu řízení opakovaně (nejprve podáním doručeným soudu dne 4. ledna 2013 a poté podáním ze dne 9. února 2015) usiloval o zastavení exekuce. Tvrdil, že exekuce je vedena pro dluh, který neexistuje, nevznikl a ani nikdy vzniknout nemohl. Řečené dovozoval ze skutečnosti, že je nepřetržitě od roku 1994 držitelem průkazu ZTP/P a měl tudíž podle ustanovení § 31 a příloh číslo 2 a 3 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, mimo jiné nárok na bezplatnou dopravu spoji místní veřejné hromadné dopravy (poznámka Ústavního soudu: od 1. ledna 2012 je nárok na bezplatnou dopravu obsažen v § 36 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů). Na tuto zákonnou úpravu navazuje také Tarif Pražské integrované dopravy vydaný Regionálním organizátorem Pražské integrované dopravy (který je příspěvkovou organizací hlavního města Prahy), jenž držitelům průkazů ZTP/P rovněž přiznává nárok na bezplatnou přepravu v provozu Pražské integrované dopravy. Z uvedených důvodů tedy stěžovatel nemohl jezdit bez platného jízdního dokladu v pražské městské hromadné dopravě, neboť takový jízdní doklad nikdy nepotřeboval. Oprávněnému tak nemohlo vůči stěžovateli nikdy vzniknout právo na jízdné a ani na smluvní pokutu. Podle stěžovatele byly v jeho věci splněny předpoklady pro zastavení exekuce. Ve svém druhém podání ze dne 9. února 2015 stěžovatel poukazoval konkrétně na ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), jež by měl fungovat jako korektiv bránící výkonu rozhodnutí zjevně nespravedlivému a jsoucímu v rozporu s dobrými mravy. Taková situace nastala právě v jeho věci. Stěžovatel dále uváděl, že nemohl uplatnit své námitky proti oprávněnosti vymáhané pohledávky v nalézacím řízení, protože o průběhu nalézacího řízení nebyl informován. Veškerá doručení písemností proběhla fikcí a následně mu byl ustanoven opatrovníkem justiční čekatel, který však byl ve věci nečinný, řízení se aktivně neúčastnil a práva stěžovatele nijak nehájil. Nalézacímu soudu stěžovatel mimo to vytkl, že neučinil ani všechny potřebné kroky ke zjištění jeho faktického pobytu. Pro ztotožnění černého pasažéra se svou osobou měl pak stěžovatel jediné vysvětlení, podle něhož byl zřejmě zneužit jeho rodný list, který v rozhodném období ztratil.

4. Obvodní soud se s předloženými námitkami neztotožnil. Usnesením č. j. 41 EXE 80/2010-89 ze dne 26. března 2015 zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce došlý soudu dne 4. ledna 2013 a usnesením č. j. 41 EXE 80/2010-150 ze dne 18. prosince 2015, v jeho výroku I., pak i návrh stěžovatele ze dne 9. února 2015. V obou rozhodnutích obvodní soud shodně dospěl k závěru, že žádný z důvodů pro zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce), zakotvených v ustanovení § 268 odst. 1 až 3 o. s. ř., ve stěžovatelově případě nenastal. Obvodní soud měl za prokázané, že doručování písemností stěžovateli, včetně doručování písemností soudním exekutorem, proběhlo řádně dle tehdy platných právních předpisů. Ostatní námitky stěžovatele proti oprávněnosti vymáhané pohledávky bylo podle soudu možné uplatnit jen v nalézacím řízení.

5. Pro úplnost nutno dodat, že ve výroku II. usnesení č. j. 41 EXE 80/2010-150 ze dne 18. prosince 2015 obvodní soud současně vyloučil k samostatnému projednání řízení vedená u něj pod sp. zn. 41 Nc 3508/2009 a 41 Nc 3131/2009. Tyto spisy byly původně spojeny ke společnému řízení usnesením obvodního soudu č. j. 41 EXE 80/2010-87 ze dne 26. března 2015. Poté však obvodní soud obdržel přípis soudního exekutora obsahující sdělení, že ke spojení výše označených věcí (u soudního exekutora vedených pod sp. zn. 067 EX 260417/09 a 067 EX 259896/09) ke společnému řízení došlo již rozhodnutím soudního exekutora ze dne 12. prosince 2014, a to pod sp. zn. 067 EX 203419/10, které je u obvodního soudu vedeno pod sp. zn. 41 EXE 96/2010. V návaznosti na to proto obvodní soud shledal nevhodnost jím realizovaného spojení označených věcí.

6. Stěžovatel s rozhodnutími obvodního soudu nesouhlasil, pročež se obrátil na odvolací soud. Městský soud v Praze (dále též "městský soud") napadeným usnesením č. j. 22 Co 111, 117/2016-194 ze dne 11. května 2016 nicméně jeho odvolání, směřující do výroku II. rozhodnutí obvodního soudu č. j. 41 EXE 80/2010-150 ze dne 18. prosince 2015 o vyloučení věcí k samostatnému řízení, odmítl pro nepřípustnost (výrok I.). Učinil tak s odůvodněním, že se jednalo o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení, a proti takovému rozhodnutí není odvolání přípustné podle § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako věcně správné pak potvrdil usnesení soudu prvního stupně č. j. 41 EXE 80/2010-89 ze dne 26. března 2015 (výrok II.), jakož i usnesení obvodního soudu č. j. 41 EXE 80/2010-150 ze dne 18. prosince 2015 v jeho výroku I. o zamítnutí návrhu stěžovatele na zastavení exekuce (výrok III.). Městský soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že argumentace stěžovatele není způsobilá založit žádný ze zákonných důvodů pro zastavení exekuce. Jmenovitě námitky týkající se věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí (exekučního titulu) a postupu soudu v průběhu nalézacího řízení nelze v rámci exekučního řízení zohlednit. Za nepřípadné označil odvolací soud rovněž výhrady stěžovatele, že prováděná exekuce je v rozporu s dobrými mravy. Městský soud se odvolával na závěry soudní praxe (zaznamenané např. v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3756/2008 ze dne 5. března 2009), v souladu s nimiž nelze v exekučním řízení rozpor s dobrými mravy namítat, neboť se jedná o institut hmotněprávní, který v rozhodování o procesně právním úkonu soudu nemá místo.

7. Rozhodnutí městského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zopakoval námitky, které uplatňoval po celou dobu předchozího řízení, tedy především, že je držitelem průkazu ZTP/P, a proto tvrzený dluh nikdy nemohl vzniknout, a že v důsledku vadného postupu obvodního soudu nebyl o nalézacím řízení vůbec informován, čímž byl zbaven možnosti v jeho průběhu vystoupit na ochranu svých práv. Stěžovatel vedle toho zdůraznil, že jemu ustanovený opatrovník v řízení před nalézacím soudem neučinil nikdy žádný úkon v jeho prospěch, což nalézací soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (stěžovatel zmínil nález sp. zn. III. ÚS 1231/09 ze dne 16. září 2010) toleroval. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že se uvedenou námitkou odmítl zabývat s odkazem na nutnost napadnout nesprávné ustanovení opatrovníka žalobou pro zmatečnost. Městský soud přitom pominul, že návrh na zastavení exekuce, který stěžovatel podal, bylo možno posoudit jako žalobu pro zmatečnost, a to postupem dle § 41 odst. 2 o. s. ř., který stanoví, že každý úkon posuzuje soud dle jeho obsahu, i když je nesprávně označen. Stěžovatel setrval rovněž na stanovisku, že předmětná exekuce je nespravedlivá a v rozporu s dobrými mravy. V dané souvislosti vyjádřil přesvědčení, že ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., zakotvující sběrný důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí, musí fungovat jako korektiv, který zabrání tak absurdním případům, jako se stalo právě v jeho věci, že totiž proti těžce zdravotně postiženému občanu je uplatňována pohledávka za jízdné, od kterého je podle platných právních předpisů osvobozen. Stěžovatel dále poukázal na širší okolnosti případu, kdy měl být bez jízdního dokladu přistižen v poměrně krátké době v 15 případech na různých místech Prahy. V rozhodné době bydlel již v Kladně, odkud občas do Prahy skutečně cestoval. Žádnou časovou jízdenku ovšem nepotřeboval, jelikož se při jízdě veřejnou dopravou prokazoval zásadně průkazem ZTP/P. S ohledem na množství svých údajných jízd bez jízdního dokladu stěžovatel dovozoval, že se, krom již zmiňované verze o zneužití rodného listu, mohl stát obětí revizorů, kteří si o něm předávali informace a sepisovali na něj fingovaná hlášení.

8. Městský soud měl podle stěžovatele konečně pochybit také tím, že věcně neprojednal podané odvolání do výroku II. usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. prosince 2015, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel v tomto směru zastával názor, že k předmětnému vyloučení řízení ze strany soudu nebyl důvod a že naopak takový postup může ve svém důsledku vést ke zbytečnému navýšení nákladů. Stěžovatel současně nesouhlasil ani s klasifikací usnesení o vyloučení řízení k samostatnému projednání jako rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení. Posledně zmíněné rozhodnutí označuje komentářová literatura za rozhodnutí meritorně nedůležité, což podle stěžovatele rozhodně neplatí pro usnesení o vyloučení věci, které se zásadně promítá do nákladových výroků.

II.

9. Ústavní soud vyzval účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřili. Dané možnosti využil pouze městský soud, který odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále podotkl, že podle jeho názoru stěžovatel "sleduje revizi skutkových i právních závěrů obecných soudů, ačkoliv tyto soudy nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele".

10. S ohledem na obsah tohoto vyjádření je Ústavní soud nezasílal k případné replice stěžovateli, neboť by to bylo zjevně nadbytečné.

11. Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s., se postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdal.
III.

12. Ústavní soud úvodem připomíná, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

13. Řečené mimo jiné znamená, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje interpretaci a aplikaci podústavního práva provedenou obecnými soudy. Výjimku z této zásady tvoří případy, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

14. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud zvážil obsah napadeného rozhodnutí i příslušného spisového materiálu a dospěl k závěru, že návrh je důvodný. Vycházel přitom z nálezů sp. zn. II. ÚS 2230/16 ze dne 1. listopadu 2016 a sp. zn. II. ÚS 2357/16 ze dne 18. dubna 2017 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), vydaných na popud stěžovatele a týkajících se obdobných skutkových okolností.

15. Ve zmiňovaných nálezech Ústavní soud shledal, že oba soudy posuzující stěžovatelův návrh na zastavení exekuce neprovedly ústavně konformní výklad ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a v tomto směru nezohlednily ani relevantní judikaturu Nejvyššího soudu vážící se k "jinému důvodu" podle citovaného zákonného ustanovení. Nejvyšší soud totiž výslovně připouští nevykonatelnost rozhodnutí též proto, že by výkon rozhodnutí znamenal popření základních principů právního státu (viz např. usnesení sp. zn. 20 Cdo 2131/2008 ze dne 18. února 2010 a usnesení sp. zn. 20 Cdo 1394/2012 ze dne 19. února 2013, dostupné na http://www.nsoud.cz). Ústavní soud dále připomněl i svůj vlastní nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. prosince 2015, v němž konstatoval, že "zatímco důvody zakotvené pod písmeny a) až g) jsou důvody konkrétními, důvod uvedený pod písmenem h) je formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Judikatura (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1932/2005 ze dne 16. března 2006) vymezila, že z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení výkonu) musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován, anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit (efektivní) splnění povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu." Výše uvedené dovedlo pak Ústavní soud k závěru, že již stávající soudní praxe vykládá a aplikuje ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. tak, že se použije pro odstranění zjevné nespravedlnosti.

16. Předestřené právní názory, od nichž Ústavní soud neshledal důvod se odchýlit a je jimi vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy), plně dopadají i na nyní projednávaný případ. Shodně s dříve řešenými případy stěžovatele nebylo ani v tomto exekučním řízení nijak zpochybněno, že stěžovatel je osobou těžce zdravotně postiženou (a je proto držitelem průkazu ZTP/P) s nárokem na bezplatnou dopravu. V řízení nebylo současně tvrzeno (tím méně prokázáno), že by stěžovatel např. průkaz ZTP/P ztratil, anebo že by se jím i přes výzvu revizora neprokázal, takže by jej uvedl v omyl. Nastala tak zcela absurdní situace, kdy je proti stěžovateli vedeno exekuční řízení, ačkoliv si soudy byly a být musely plně vědomy toho, že stěžovatel žádnou svoji právní povinnost nejen neporušil, nýbrž ani porušit nemohl. Městský soud na tuto skutečnost přitom v ústavní stížností napadeném usnesení nikterak nereaguje s tím, že námitky tohoto druhu měl stěžovatel uplatnit v nalézacím řízení. Takovýto postup však ze strany městského soudu (a konečně i soudu obvodního) hodnotí Ústavní soud jako nepřiměřeně formalistický, a to právě s ohledem na judikaturu citovanou shora, která evidentně připouští, aby i v řízení vykonávacím byla výjimečně zkoumána opodstatněnost hmotněprávního nároku, jehož vymožení (splnění) se vykonávacím řízením sleduje. Z téže judikatury současně vyplývá, že užití ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není podmíněno vyčerpáním opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení (žalobu pro zmatečnost nevyjímaje).

17. Ústavní soud závěrem konstatuje, že postupem obecných soudů, které nezohlednily specifické a - podle přesvědčení Ústavního soudu - velmi jednoznačné okolnosti nyní posuzované věci, jakož i smysl a účel ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jež tak nesprávně aplikovaly, došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále též jeho vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny (byť to stěžovatel výslovně nenamítal). Jejich pochybení považuje Ústavní soud za natolik zásadní, že je nemohl pominout, přestože v meritu věci bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 10 000 Kč. Ani u bagatelních věcí nelze totiž slevit ze základních principů, na nichž je založen spravedlivý proces.

18. Z důvodů výše vyložených Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl ústavní stížnosti a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 111, 117/2016-194 ze dne 11. května 2016 v jeho výroku III. podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

19. Ve vztahu k výroku II. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 111, 117/2016-194 ze dne 11. května 2016, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí obvodního soudu ze dne 26. března 2015 o zamítnutí prvně podaného návrhu stěžovatele na zastavení exekuce, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, veden doktrínou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, shledal, že pro nápravu zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele postačí zrušit napadené usnesení městského soudu pouze v té části, která se dotýkala rozhodování obecných soudů o v pořadí posledním návrhu stěžovatele na zastavení exekuce, čímž se otevírá dostatečný prostor k tomu, aby byla otázka naplnění podmínek pro zastavení exekuce znovu řádně posouzena.

20. Další část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojí proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 111, 117/2016-194 ze dne 11. května 2016, Ústavní soud posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Dlužno připomenout, že daným rozhodnutím městský soud deklaroval nepřípustnost odvolání stěžovatele směřující do výroku II. rozhodnutí obvodního soudu č. j. 41 EXE 80/2010-150 ze dne 18. prosince 2015 o vyloučení věcí k samostatnému řízení. Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§ 112 a § 202 o. s. ř.), přičemž právní normy aplikoval ústavně konformním způsobem. Odvolací soud své rozhodnutí současně řádně odůvodnil, jeho postup tak nelze označit za svévolný. Napadené rozhodnutí tudíž základní práva stěžovatele neporušilo, jak bylo tvrzeno v ústavní stížnosti.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.