I. ÚS 2456/09
I.ÚS 2456/09 ze dne 23. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Odborové organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, se sídlem Bouzov 8, Bouzov, adresa pro doručování pavluhana@seznam.cz, zastoupené Mgr. Ondřejem Skalkou, advokátem se sídlem Olomouc, Horní nám. 365/7, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2009, čj. 6 Ads 81/2008 - 72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta její kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2008, čj. 8 Ca 82/2008 - 37. Uvedla, že postupem Nejvyššího správního soudu tak byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud měl v rámci řízení o kasační stížnosti napravit nezákonný postup Městského soudu v Praze spočívající v tom, že zcela bezdůvodně a v rozporu se zákonem upřednostnil doručování prostřednictvím držitele poštovní licence před doručováním prostřednictvím veřejné datové sítě. Tímto postupem zmíněného soudu stěžovatelka formálně pozbyla právo podat v zákonem stanovené lhůtě kasační stížnost, neboť se o doručení předmětné písemnosti včas nedozvěděla. Adresa Olomouc, Tylova 1, je adresou, na níž se stěžovatelka zdržovala nuceně, přechodně a nepravidelně. Proto tuto adresu soudu výslovně nesdělila a trvala na doručování prostřednictvím veřejné datové sítě. Za této situace není závěr Nejvyššího správního soudu o opožděnosti kasační stížnosti věcně správný. Usnesení Městského soudu v Praze, které bylo takto doručeno stěžovatelce v rozporu se zákonem, nelze považovat za účinně doručené. Pokud Nejvyšší správní soud konstatoval, že na doručování prostřednictvím veřejné datové sítě není právní nárok, dostal se tím do rozporu s teleologickým výkladem ustanovení § 45f OSŘ. Pokud zákonodárce použil v § 45f slovo "může", znamená to, že pokud byly podmínky pro doručování datovou sítí splněny, musí soud tento způsob zvolit.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení. Ten uvedl, že v daném případě byla doručovaná písemnost uložena na poště dne 2. 4. 2008. Podle tehdy platných ustanovení OSŘ se za den doručení považoval 14. duben 2008. Vzhledem k tomu, že kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů ode dne doručení, bylo posledním dnem k podání kasační stížnosti pondělí 28. 4. 2008. Pokud stěžovatelka podala kasační stížnost až dne 7. 7. 2008, stalo se tak opožděně. Usnesení Městského soudu v Praze bylo doručováno na adresu Tylova 1, Olomouc, tedy nikoliv na adresu sídla stěžovatelky, jako právnické osoby, ale na adresu, kde stěžovatelka, podle svého vlastního tvrzení, skutečně sídlila. Ve zbytku Nejvyšší správní soud odkázal na odůvodnění svého usnesení a konstatoval, že doručování elektronickými prostředky bylo v občanském soudním řízení zavedeno jako povinné teprve novelou § 45 a násl. OSŘ, provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. Do té doby byl takový druh doručování ponechán pouze jako možnost, což je zjevné ze znění ustanovení § 45 OSŘ před novelou a po novele. Podle nové právní úpravy má stěžovatelka na doručování elektronickou cestou právní nárok, do té doby tomu tak nebylo. Stěžovatelce v tomto směru nesvědčí ani citované ustanovení, ani legitimní očekávání, ani teleologický výklad tohoto ustanovení.

Vyjádření Nejvyššího správního soudu bylo stěžovatelce zasláno k replice, ve které v podstatě zopakovala svou argumentaci se závěrem, že v této konkrétní situaci měla nárok na doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na elektronickou adresu.

Z připojeného usnesení Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2008, čj. 8 Ca 82/2008 - 37, byla odmítnuta. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že napadené usnesení městského soudu bylo stěžovatelce doručeno náhradním způsobem dne 14. 4. 2008. Kasační stížnost byla elektronickou cestou doručena Nejvyššímu správnímu soudu dne 7. 7. 2008. Vzhledem k tomu, že kasační stížnost musí být, podle § 106 odst. 2 SŘS, podána do dvou týdnů od doručení rozhodnutí, proti němuž směřuje, byla podána opožděně, neboť posledním dnem k podání kasační stížnosti bylo pondělí 28. 4. 2008. Nejvyšší správní soud poukázal na ustanovení § 42 a § 64 SŘS a v návaznosti na to i na § 46 odst. 1, 3 a § 50c odst. 4 OSŘ, podle nichž se právnické osobě doručuje na adresu jejího sídla nebo na adresu, kde skutečně sídlí. Pokud písemnost, která se doručuje do vlastních rukou, nelze doručit, doručující orgán ji uloží. Není-li písemnost vyzvednuta do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. K námitkám stěžovatelky, že jí mělo být doručováno elektronicky a že k fikci doručení nemohlo dojít, s ohledem na znění § 47 odst. 4 OSŘ, Nejvyšší správní soud uvedl, že v daném případě bylo doručováno právě na adresu Olomouc, Tylova 1, tedy na adresu, kde stěžovatelka, jako právnická osoba, skutečně sídlí, jak to sama potvrdila v kasační stížnosti.

K argumentu stěžovatelky, že jí mělo být usnesení městského soudu doručeno elektronickou cestou, uvedl, že na tento typ doručování nebyl právní nárok a zákon ponechal tento typ doručování na úvaze soudu. Možnost soudu zvolit způsob doručování zdůraznil zákonodárce použitím slova "může", na rozdíl od § 47 odst. 1 věta druhá OSŘ. Nejvyšší správní soud uzavřel, že doručování elektronickými prostředky bude zavedeno jako povinné až na základě novely soudního řádu správního. Zatím však zákon ponechal tento způsob doručování jako pouhou možnost.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je spor o výklad § 45f odst. 1 OSŘ. Stěžovatelka ostře nesouhlasí s výkladem Nejvyššího správního soudu. Za jediný správný výklad považuje ten, že jsou-li splněny podmínky pro doručování elektronickou cestou, je povinností soudu tímto způsobem účastníkovi doručovat. Pokud tak soud v dané věci neučinil, porušil zákon a zároveň i její základní právo na soudní ochranu.

Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.

Je třeba podotknout, že stejnou argumentaci, jako v ústavní stížnosti, stěžovatelka použila již v kasační stížnosti. Ústavní stížnost je tak výrazem neochoty stěžovatelky respektovat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který se všemi jejími argumenty podrobně zabýval. Výklad ustanovení § 45f odst. 1, ve vazbě na ustanovení § 45 OSŘ, provedený Nejvyšším správním soudem, je zcela adekvátní dané situaci a ústavně konformní. V podrobnostech lze zcela odkázat na argumenty zde vyložené.

Po přezkoumání ústavnosti napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší správní soud neporušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Postupoval zcela v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, která zakotvují právo na soudní a jinou právní ochranu. Jeho postupu nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout.

Zásady spravedlivého procesu podle Listiny základních práv a svobod zajišťují, v souladu s obecnými procesními předpisy, že v řízení před obecnými soudy bude zejména zaručeno, že věc účastníka soudního procesu bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny. Pokud Nejvyšší správní soud rozhodl způsobem, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.