I. ÚS 2447/13
I.ÚS 2447/13 ze dne 11. 11. 2013

Priorita výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy v soukromém právu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 416/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013 č. j. 26 Cdo 1322/2013-96 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2013 č. j. 19 Co 235/2012-67, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a města Polná, se sídlem v Polné, Husovo nám. 39, zastoupeného JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Dvořákova 5, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2013 č. j. 19 Co 235/2012-67 byla porušena práva stěžovatele na svobodné jednání podle čl. 2 odst. 3 a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2013 č. j. 19 Co 235/2012-67 ruší.

III. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013 č. j. 26 Cdo 1322/2013-96 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

IV. Proto se usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013 č. j. 26 Cdo 1322/2013-96 ruší.

V. Návrh na zrušení ustanovení § 237 občanského soudního řádu se odmítá.
Odůvodnění:

I. Rekapitulace dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy a Ústavním soudem

1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně s tvrzením, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení, že vedlejší účastník je s ním (jako pronajímatel) povinen uzavřít "dodatek" nájemní smlouvy ze dne 1. 8. 2011, a to se sjednanou dobou trvání nájmu bytu od 1. 11. 2011 do 31. 10. 2013. Mělo jít o realizaci kontraktační povinnosti vedlejšího účastníka; smlouva zněla na dobu od 1. 8. 2011 do 31. 10. 2011, ale stěžovatel tvrdil, že plnil veškeré podmínky nájmu a jeho nájemní vztah se tedy v souladu s textem smlouvy prodloužil o další dva roky. Soud prvního stupně žalobě stěžovatele vyhověl a použil konstrukci, že účastníci nájemního vztahu si sjednali smlouvu o smlouvě budoucí. Nájem stěžovatele byl proto prodloužen o dva roky poté, co nájemce plnil smluvní podmínky. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a stěžovatele zavázal k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Odvolací soud rozsudek odůvodnil tím, že nájemní smlouva ze dne 1. 8. 2011 je absolutně neplatná, protože v ní chybí uvedení výše nájemného či jeho výpočet, jakož i výše plateb za plnění spojená s užíváním bytu. Dodal, že i v případě, kdy by platná byla, nezakládá automaticky nárok, který namítá žalobce (stěžovatel). Předmětná smlouva totiž neobsahuje náležitosti kladené právním předpisem na smlouvu o smlouvě budoucí.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 16. 1. 2013, tedy již za účinnosti občanského soudního řádu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Přípustnost a důvody dovolání však stěžovatel dovozoval z již neúčinné právní úpravy. Dovolací soud vytkl stěžovateli, že se opírá o dovolací důvody adekvátní dřívější právní úpravě a neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle úpravy nové (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu - dále jen "o. s. ř."). Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem tedy bylo zdůvodněno nedostatkem obsahu dovolání, který neumožnil dovolací instanci přistoupit k meritornímu dovolacímu přezkumu.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal zejména přepjatý formalismus obecných soudů při rozhodování o jeho návrhu. Nejvyšší soud podle stěžovatele nezohlednil, že v dovolání - ač podaném v intencích již neúčinného právního předpisu - byl obsažen dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném po 1. 1. 2013. Oproti tomu krajský soud se dopustil formalismu při interpretaci smluv a posuzování jejich platnosti. Stěžovatel dále citoval několik rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k problematice posuzování smluv. Na svých námitkách stěžovatel setrval i v odpovědi na vyjádření obecných soudů. Stěžovatel žádal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, usnesení Nejvyššího soudu a současně brojil proti novému textu ustanovení § 237 o. s. ř., přičemž navrhoval zrušit toto ustanovení. Též navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku odvolací instance.

6. Krajský soud v Brně odkázal ve vyjádření na odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž namítaný formalismus při rozhodování o žalobě stěžovatele odmítl.

7. Nejvyšší soud ve vyjádření odkázal na písemné vyhotovení napadeného usnesení. Uvedl, že v projednávané věci nejde o nesprávnou citaci ustanovení občanského soudního řádu, ale o posouzení, zda dovolání obsahovalo náležitosti předepsané v těch ustanoveních o. s. ř., která umožňují mimořádný opravný prostředek posoudit co do přípustnosti a poté případně přezkoumat v meritu věci. Stěžovatel se však řídil pro něj již neplatným textem o. s. ř. a v důsledku toho formuloval dovolání tak, že nezbylo než je odmítnout pro nepřípustnost.

8. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti vyjádřil v podání, v němž považoval ústavní stížnost za neopodstatněnou. Přisvědčil právní konstrukci odvolacího soudu, která dovodila absolutní neplatnost nájemní smlouvy. Text nájemní smlouvy byl pro všechny nájemce v domě stejný, všichni jej akceptovali a byl také velmi dobře znám i stěžovateli, se kterým vedlejší účastník uzavřel v rozmezí let 2003 - 2008 nájemní smlouvy postupně na tři různé obecní byty. Nyní se vedlejší účastník domáhá v řízení před soudem prvního stupně vyklizení bytu stěžovatelem. Ten řádně nehradí platby nájemného, a to ani po skončení doby trvání předchozí nájemní smlouvy. Nájem bytu probíhal v domě s pečovatelskou službou a stěžovatel v něm, při návštěvách příbuzných, obtěžoval hlukem a nevhodným chováním. Vedlejší účastník může doložit za posledních deset let celkem 16 přestupkových spisů a stěžovatel byl též odsouzen v trestním řízení. Je sice invalidním důchodcem, ale má závazky z půjček a jeho návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolací instance do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti nemá žádné opodstatnění.
II. 9. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů a vyžádaným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je převážnou měrou důvodný.

II.a/ Posouzení (ne)platnosti smlouvy o nájmu bytu

10. Významnou zásadou výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie vůle smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157)].

11. Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Důležitou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. V soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana veřejného zájmu, ale především ochrana soukromoprávního vztahu. Proto je nutné vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně, a nikoli extenzivně. Opačná interpretace by byla v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a případná omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04 (N 75/37 SbNU 63)].

12. Založil-li odvolací soud své závěry o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy (§ 39, § 686 odst. 1 občanského zákoníku) na úvaze, že nájemní smlouva postrádá podstatnou náležitost, jíž je ujednání o způsobu výpočtu nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu (či jejich výše), pak samotný text smlouvy tento právní názor vyvrací. Nelze říci, že by obsah nájemní smlouvy byl prost vyjádření o výši či o způsobu výpočtu nájemného a souvisejících úhrad. V tomto ohledu se jeví jako postačující znění čl. III nájemní smlouvy. Odkaz na platné cenové předpisy, který je tamtéž proveden, je podle obsahu spisu standardním postupem nájemních smluv uzavíraných obcí jako pronajímatelem; není též možné přehlédnout, že se nejednalo o první nájemní smlouvu mezi účastníky, že nájemce neměl výhrady k výši nájemného a platil je.

II.b/ Přípustnost omezení podmínek nájmu pronajímatelem

13. Ústavní soud nemá za prokázané, a neplyne to ani z důkazních zjištění obecných soudů, že by byl stěžovatel dlouhodobě dlužníkem stran placení nájemného po dobu trvání předchozího nájemního vztahu či snad v době, kdy přicházelo v úvahu jeho opakované prodloužení. Jako jediná sporná se jeví platba nájemného stěžovatelem za červenec 2011; posléze se ukázalo, že stěžovatel provedl tuto platbu s jednoměsíčním prodlením. Nejpodstatnější je však postup vedlejšího účastníka - pronajímatele při formulování nájemní smlouvy, jejíž návrh předložil stěžovateli k podpisu. Nájemní smlouva ode dne 1. 8. 2011 prodlužuje nájemní vztah na dobu tří měsíců do 31. 10. 2011. Pro případ "dodržování a řádného plnění veškerých povinností plynoucích z nájmu bytu" se v článku II. uvádí, že smlouva bude "na žádost nájemce" prodloužena o dva roky (sc. od 1. 11. 2011).

14. Kontroverzní pasáží textu nájemní smlouvy je nejistota o době trvání nájmu, vyvolaná do budoucna. Již výše bylo vyloženo, že v pochybnostech je třeba nájemní smlouvu interpretovat in favorem nájemce a posuzovat ji jako platnou. Podle doslovného znění smlouvy tato "bude na žádost nájemce prodloužena", jestliže nájemce dodrží veškeré podmínky plynoucí z nájmu bytu, zejména včasné a řádné placení nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu. Pokračování ve smluvním vztahu se stává závislým na posouzení pronajímatele, zda jsou zcela obecně formulované podmínky nájmu plněny. Rada města Polná schválila dne 29. 6. 2011 k bytovým otázkám (obecné) usnesení č. 386, v němž se mj. konstatuje, že smlouvu lze prodloužit o další dva roky pouze v případě, že nájemce po celou dobu nájmu "plní podmínky nájemní smlouvy". Směšuje se tu subjektivní a objektivní přístup k posouzení nájemního vztahu a nájemci mohou být uváděni v sociální nejistotu. Není divu, že soud prvního stupně posoudil celé ujednání stran jako pactum de contrahendo a dovodil, že nájemní vztah - při zjištěném splnění podmínek nájemcem - pokračuje do 31. 10. 2013. Stěžovatel byl v době řízení před obecnými soudy invalidním důchodcem. Platí tu zásada ochrany slabší strany, a to tím spíše, jde-li u vedlejšího účastníka (obce) o nájem bytu s režimem podle dotačního titulu "Podpora výstavby nájemních bytů pro příjmově vymezené osoby". Osoby, jež jsou v důsledku svého nízkého příjmu znevýhodněny v přístupu k bydlení a využívají dobrodiní dotované výstavby bytů, nemohou být podrobeny zacházení, jež lze považovat za stěží přijatelné i ve vztahu k "běžnému" nájemci.

II.c/ Ústavně konformní interpretace

15. Vzhledem k výše uvedenému činí Ústavní soud právní závěr, že nájemní vztah založený nájemní smlouvou mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem trval, opřen o platnou nájemní smlouvu, do 31. 10. 2013. Nájemní smlouva sjednaná dne 1. 8. 2011 obsahuje nezbytné zákonné náležitosti; v relaci k rozhodnému ustanovení § 686 odst. 1 občanského zákoníku bylo již vysvětleno, proč lze považovat (jedinou) spornou náležitost smlouvy o nájmu bytu za splněnou.

16. Smlouva o nájmu bytu platila mezi stranami do výše uvedeného data bez dílčích časových omezení, spojených s podmínkami vtělenými do ní pronajímatelem. Sjednaná, fakticky však pronajímatelem vzhledem ke konkrétním okolnostem (sociální status nájemce) oktrojovaná tříměsíční doba trvání nájmu, s možností následného dvouletého prodloužení vázanou na zcela obecně stanovené podmínky spojené s osobou nájemce, odporuje smyslu a účelu obecné zákonné úpravy v ustanovení § 685 odst. 1 občanského zákoníku, byť toto ustanovení délku doby určité při sjednání nájmu nestanoví. Jde současně o nepřípustné omezení autonomie vůle nájemce jako účastníka právního vztahu, garantované v ústavněprávní rovině - souběžně s čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky - v čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož "Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá." Pro oblast soukromého práva je ostatně táž záruka odvoditelná z § 2 odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož je odchýlení se od zákona dohodou stran přípustné, nikoli však v rozporu se zákonným zákazem či povahou konkrétního ustanovení (a to je nutné vztáhnout též k účelu zákonné úpravy). Měl-li, jak to plyne z vyjádření vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, pronajímatel výhrady k chování nájemce v průběhu nájemního vztahu, pak neměl vycházet jen z podzákonného aktu obecní (územně samosprávné) povahy, ale měl dát při eventuálním sankčním postupu vůči němu přednost právní úpravě zakotvené v občanském zákoníku jako generálně závazném právním předpise.

17. Postup odvolacího soudu vykazuje též stěžovatelem namítané znaky porušující princip práva na spravedlivý proces zaručený v čl. 36 odst. 1 Listiny. Spravedlivý proces totiž nemíří pouze k ochraně ústavně zaručené procedury, ale jeho cílem může být v odůvodněných případech též dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Musí jít zajisté o případy výjimečné, leč nelze od nich abstrahovat, jinak by pojetí práva na spravedlivý proces bylo nepřípustně zužováno (k tomu podrobněji Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 733-734).

III. Posouzení procesních aspektů návrhu

18. Nejvyšší soud posoudil v usnesení ze dne 28. 5. 2013 č. j. 26 Cdo 1322/2013-96 dovolání stěžovatele jako vadné proto, že neobsahuje údaje o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění po nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. (dne 1. 1. 2013). Proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první a § 243f odst. 2 o. s. ř. odmítl. Lze jen doplnit, že stěžovatel - jako dovolatel - argumentoval přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod spatřoval v naplnění § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obojí tedy podle právní úpravy dovolacího řízení účinné ještě před datem 1. 1. 2013, což bylo vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu (16. 1. 2013) formální pochybení.

19. Ústavní soud je však toho názoru, že vzhledem k okolnostem případu, které v posuzované věci spočívaly ve zcela jasném a srozumitelném verbálním vylíčení dovolacího důvodu, dovolací soud neměl dovolání stěžovatele odmítnout. Nelze přehlédnout, že dovolací důvod "nesprávné právní posouzení věci" byl dovolatelem označen shodně jako nynější dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy podle aktuální právní úpravy. Byť jde nyní o jediný a svou podstatou souhrnný dovolací důvod, dovolatel ve svém podání žádal zcela zřetelně o posouzení právního stavu, jenž byl založen na konkrétních okolnostech ve věci nájemní smlouvy, a dovolací soud na tomto základě mohl přistoupit k uplatnění vlastní diskrece v tom směru, zda je dovolání přípustné z hlediska judikatorních aspektů vypočtených v novém textu ustanovení § 237 o. s. ř. Pokud tak dovolací soud neučinil, postupoval v této věci příliš formalisticky a odepřel tak dovolateli (nyní stěžovateli) jeden z kroků procesního postupu posouzení podmínek projednání dovolání, což neměl učinit. Připomeňme jen, že nová právní úprava dovolání spojuje nesplnění některých formálních náležitostí dovolání (zde dovozen nedostatek řádného vymezení dovolacího důvodu a též předpokladů přípustnosti dovolání) nikoli se zastavením dovolacího řízení, ale s odmítnutím dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

20. Z výkladu shora provedeného vyplývá, že stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

21. Ústavní soud uzavírá, že usnesením dovolací instance výše označeným bylo zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto je zrušil.

22. Stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností návrh na zrušení části zákona, a to § 237 o. s. ř. Tento návrh je však beze vší pochybnosti zjevně neopodstatněný. Uplatnění návrhu je spojeno s podmínkou, že důvody napadeného rozhodnutí jsou založeny na aplikaci ustanovení, jež stěžovatel navrhuje zrušit (viz § 74 zákona o Ústavním soudu). Usnesení Nejvyššího soudu se však vzhledem k tomu, že nedošlo k meritornímu přezkumu dovolání, aplikací ustanovení § 237 o. s. ř. vůbec nezabývalo.

IV. Závěry

23. Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti v části, v níž stěžovatel požadoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2013, a přikročil k jeho zrušení v celém rozsahu s tím, že rozsudkem byla porušena práva stěžovatele na svobodné jednání a spravedlivý proces podle čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny [výroky I., II. nálezu; § 82 odst. 1 a 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

24. Pro zásah do práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny přistoupil Ústavní soud též ke zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013 (výroky III., IV. nálezu).

25. Návrh stěžovatele na zrušení ustanovení § 237 o. s. ř. byl podle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.