I. ÚS 2446/13
I.ÚS 2446/13 ze dne 3. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Jiřího Nykodýma a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Julia Oczeljaka, zastoupeného JUDr. Martinem Grobelným, advokátem, se sídlem Sokolská třída 21, Ostrava 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, č. j. 28 Cdo 3800/2012 - 215, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2012, č. j. 8 Co 393/2012 - 193, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 11. 2011, č. j. 24 C 109/2010 - 107, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

[1] Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozsudky a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, a to právem na projednání věci bez zbytečných průtahů, plynoucím z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právem na spravedlivý proces garantovaným čl. 36 odst. 1 Listiny.

[2] K ústavní stížnosti byly přiloženy kopie všech napadených rozhodnutí, z nichž vyplývá následující: Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o náhradu škody způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem Finančního úřadu v Novém Jičíně a Finančního úřadu ve Fulneku (správců daně), které k vymožení nedoplatků evidovaných u žalobce jako daňového dlužníka vydaly exekuční příkazy na prodej movitých věcí. Na jejich základě došlo k zabavení traktoru, který byl podle tvrzení žalobce pojat do exekuce neoprávněně, neboť podle kupní smlouvy ze dne 3. 10. 1996 nenáležel vlastnicky žalobci, nýbrž obchodní společnosti Oczelják a syn, s. r. o. Vzhledem k nemožnosti využít traktor k podzimní sklizni v době od 10. 10. 1996 do 7. 4. 1997 požadoval žalobce ušlý zisk ve výši 20.260.560,- Kč. Obecné soudy dospěly k závěru, že společnost Oczelják a syn, s. r. o., které žalobce předmětný traktor prodal a od níž si jej posléze pronajal, vznikla jako právní subjekt teprve ke dni 10. 2. 1997, kdy byla zapsána do obchodního rejstříku. Až po tomto datu mohl stát prostřednictvím svých orgánů vyloučit traktor z daňové exekuce, což také učinil. Kupní smlouva ze dne 3. 10. 1996 uzavřená mezi žalobcem a společností Oczelják a syn, s. r. o. je však ve smyslu § 42a občanského zákoníku vůči státu právně neúčinná, poněvadž zkracovala uspokojení jeho vymahatelných daňových pohledávek. I kdyby tedy došlo k prodeji traktoru v dražbě při provádění exekuce a výtěžek z prodeje byl použit k úhradě daňových nedoplatků žalobce, nebylo by možno takový postup státu považovat za nezákonný. Obecné soudy tedy dospěly k závěru, že v posuzované věci na straně státních orgánů nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, a nemohlo proto dojít ani ke vzniku odpovědnosti státu za škodu.

[3] Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že postupem Okresního soudu v Novém Jičíně a Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, neboť řízení trvalo více než 11 let. Stěžovatel sice připouští, že jeho žaloba měla vady a byla podána u nesprávného soudu, avšak soud jej měl na vady podání upozornit včas. Dále pak stěžovatel poukazuje na zásah do svého práva na spravedlivý proces, neboť soudy jej nedostatečně poučily o tom, že měl navrhnout další důkazy k prokázání svých tvrzení. Rovněž pak stěžovatel ve své ústavní stížnosti rozvíjí argumentaci o vadách řízení před finančními úřady, kterou již sdělil obecným soudům ve svých procesních podáních.
[4] Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

[5] Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na to, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny práva nebo svobody účastníka chráněné předpisy ústavního pořádku a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

[6] Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu) rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

[7] Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud poukazuje na to, že otázka, zda by měl být stěžovatel nějakým způsobem odškodněn za tvrzené průtahy v řízení před okresním soudem, nemůže být posuzována v rámci řízení o ústavní stížnosti, v němž je posuzována ústavnost napadených soudních rozhodnutí. Veškeré další námitky stěžovatele, týkající se dokazování a tvrzených vad řízení před finančními úřady, pak byly přesvědčivě a dostatečně vypořádány již obecnými soudy, jejichž rozhodnutí nevykazují žádné vady ústavněprávního rozměru.

[8] Ústavní soud tak dospěl s odkazem na výše uvedené ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu k závěru, že o návrhu stěžovatele je možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

[9] Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.