I. ÚS 2446/09
I.ÚS 2446/09 ze dne 29. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou, se sídlem Jiráskova 638, 470 35 Česká Lípa, proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 0 Nt 1630/2009, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. 52 To 30/2009, za účasti Okresního soudu v České Lípě a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 9. 2009, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 0 Nt 1630/2009 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým byl podle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b), c) trestního řádu. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. 52 To 30/2009 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo rozhodnuto tak, že usnesení okresního soudu se zrušuje, stěžovatel se bere do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu, podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se nepřijímá jeho písemný slib a podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu se jeho vazba nenahrazuje dohledem probačního úředníka.

Stěžovatel především namítá, že okresní soud svým postupem při rozhodování o vazbě dne 2. 7. 2009 zkrátil jeho právo na právní pomoc a obhajobu zakotvené čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že jej zbavil možnosti radit se s obhájkyní v průběhu tohoto úkonu. Podle § 33 odst. 1 trestního řádu, jenž toto právo konkretizuje, má obviněný právo radit se svým obhájcem i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. Soudce okresního soudu v závěru jednání, poté, co stěžovatele vyzval k tomu, aby se vyjádřil ke skutečnostem, které mu jsou kladeny za vinu, mu neumožnil se poradit s obhájkyní, což zdůvodnil časovým prostorem pro rozhodování soudu. Takový postup však stěžovatel považuje za nepřípustný. Rozhodování o vazbě sice probíhalo v určité časové tísni, kdy stěžovatelův výslech probíhal krátce před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 77 odst. 2 trestního řádu, to však není možno klást k tíži obviněného. Stěžovatel v důsledku tohoto porušení svých práv nemohl uplatnit všechny relevantní skutečnosti, které byly s to u něj vyloučit důvody vazby dle § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Nadto okresní soud žádným způsobem neprověřil ani tu část obhajoby stěžovatele, kterou při rozhodování o vazbě uplatnil a své rozhodnutí opřel o tvrzení obsažená v návrhu státního zastupitelství, z nichž řada se posléze ukázala lichá, zejména pokud jde o údajnou neexistenci trvalého bydliště stěžovatele, tvrzenou četnost trestních řízení proti němu vedených, jakož i závěr, že se vyhýbal hlavnímu líčení ve věci, jež je proti němu vedena před krajským soudem původně pod sp. zn. 54 T 10/2005, nyní 54 T 2/2009.

Krajský soud stěžovatele sice před svým rozhodnutím vyslechl, aby, jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí, mu byla dána možnost se v celé své šíři vyjádřit a radit se s obhájkyní, a prověřil částečně i jeho obhajobu, stěžovatel je však přesvědčen, že jeho slyšením před rozhodnutím stížnostního soudu již nemůže být zhojena vada, kterou bylo postiženo již řízení před okresním soudem. Stěží lze totiž zpětně dovozovat, které konkrétní otázky chtěl s obhájkyní konzultovat a jaké další argumenty uplatnit a do jaké míry by se stěžovatelem přednesené skutečnosti promítly do vazebního rozhodnutí. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III. Ústavní soud, po uvážení vznesených námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět. Usnesení okresního soudu bylo již dříve zrušeno usnesením krajského soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud v tomto bodě považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatel shledává pochybení v postupu okresního soudu, avšak, jak vyplývá z jeho vlastní argumentace, jeho námitky v tomto směru již reflektoval soud krajský. Ústavní soud má za to, že případná pochybení soudu prvého stupně již byla postupem soudu stupně druhého napravena a k podání ústavní stížnosti není důvod. Nelze totiž přisvědčit stěžovatelovou přesvědčení, že daný druh pochybení nelze postupem stížnostního soudu napravovat a není tedy podstatné, že krajský soud mu poskytl prostor k vyjádření, včetně možnosti poradit se se svojí obhájkyní, který při řízení u soudu okresního postrádal. Právě naopak, stížnostní orgán by se měl především vždy právě o takovouto nápravu snažit a ve věci zásadně sám rozhodnout, nikoliv ji vracet orgánu, o jehož rozhodnutí jde.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. prosince 2009

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.