I. ÚS 2443/08
I.ÚS 2443/08 ze dne 29. 12. 2009

N 259/55 SbNU 499
K principu iura novit curia a principu ochrany tzv. legitimního očekávání nabytí majetku

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 29. prosince 2009 sp. zn. I. ÚS 2443/08 ve věci ústavní stížnosti L. V. a J. V. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2008 č. j. 28 Cdo 966/2008-315 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. července 2007 č. j. 44 Co 282/2004-228, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o zaplacení peněžité částky z titulu vrácení kupní ceny za nemovitosti, které vydali původním vlastníkům podle restitučních předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008 č. j. 28 Cdo 966/2008-315 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2007 č. j. 44 Co 282/2004-228 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008 č. j. 28 Cdo 966/2008-315 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2007 č. j. 44 Co 282/2004-228 se zrušují.
Odůvodnění

1. Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud"). V návrhu stěžovatelé prezentovali svůj nárok uplatněný před soudem prvního a druhého stupně, konkrétně požadavek vůči České republice, zastupované Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, na zaplacení částky 1 419 700 Kč s příslušenstvím, kterou zaplatili jako kupní cenu za nemovitosti Výzkumnému ústavu geologického inženýrství, státní podnik, (dále jen "VÚGI") z titulu kupní smlouvy uzavřené dne 26. 3. 1991. Přitom předmět kupní smlouvy přešel na základě uloženého trestu propadnutí jmění v 50. letech na stát, avšak v roce 1970 byly rozsudky zrušeny. Soud prvního stupně dovodil, že stěžovatelé přistoupili dobrovolně k vydání nemovitostí, ač oni tuto dispozici učinili v důsledku vadného právního stavu založeného převodcem. Napadený rozsudek krajského soudu simplifikuje záležitost do závěru, že schvalovací doložka není úředním postupem při výkonu moci, a jenom z tohoto pohledu hodnotil možnou aplikaci zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, nepřipouštěje aplikaci obecného zákona z hlediska odpovědnosti státu. Takové zdůvodnění považují za vnitřně rozporné. Zdůrazňují, že deliktní jednání kontrahenta je v příčinné souvislosti s nezákonným jednáním a nečinností dalších subjektů státu, které za něj jednaly, a to za situace, kdy dotčená osoba notifikovala bezpráví přípisem ze dne 14. 2. 1991, přitom flagrantní porušení klauzule o generální prevenci zůstalo soudy zcela bez povšimnutí. V další části stěžovatelé představili důvody dovolání k Nejvyššímu soudu, v němž vymezili právně zásadní otázku tak, že jde o "posouzení meze provázanosti či příčinné souvislosti z hlediska finální odpovědnosti státu, resp. těch, kteří na újmě participovali, ať již ve formě vrchnostenského aktu nezákonného rozhodnutí a zásahu do pokojného užívání majetku, tak v rovině soukromoprávní v rámci smluvního procesu s majetkem, se kterým stát nebyl legitimován nakládat, to vše na pozadí společností aprobované vůle odčinit majetkové křivdy z období nesvobody". Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl, neboť dovodil, že předpoklady odpovědnosti státu nejsou naplněny, neboť při udělování výjimky z nakládání s majetkem státu ministerstvo nevystupovalo jako nositel veřejné moci, ale jako zakladatel státního podniku; neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Podle stěžovatelů se však vyhnul posouzení jimi vymezené otázky, což považují za formalistický přístup, a v této souvislosti upozornili na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1560/07 [nález ze dne 28. 2. 2008 (N 43/48 SbNU 507)]. Protože stěžovatelé dovodili, že se jim ze strany soudu nedostalo spravedlivého procesu, na základě kterého by jim byla poskytnuta ochrana jejich majetku, resp. vlastnictví ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, navrhli zrušení napadených rozhodnutí.

2. Znění příslušných článků Dodatkového protokolu a Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu: "Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.".

Ustanovení čl. 11 Listiny: "(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. (2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. (3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. (4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. (5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.".

3. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.

4. Nejvyšší soud připomněl, že stěžovatelé v podstatě opakují argumenty uplatněné před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. Pokud jde o samotné usnesení Nejvyššího soudu, je založeno na argumentu, že závěr, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, nepodléhá dle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadně (s výjimkou excesů) jeho přezkumné pravomoci. Všechny čtyři důvody, pro které Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podrobně vysvětlil v odůvodnění svého usnesení, proto na něj odkázal; současně vyjádřil důrazný nesouhlas s poukazem stěžovatelů na přepjatě formalistický přístup v této věci. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě jako nedůvodná zamítnuta.

5. Krajský soud upozornil na nepřesnost námitky stěžovatelů o simplifikaci předmětné právní záležitosti, protože odvolací soud ji rozebírá z vícero stran, kdy uvažuje i o jiném možném právním řešení nároku, než jak byl stěžovateli skutkově podán (tedy jako nároku z titulu bezdůvodného obohacení, kde však pasivní legitimaci státu nedovodil). Náhled soudu na přednesený nárok jako nárok posouditelný leda dle zákona č. 58/1969 Sb. je v souladu s konstantní judikaturou; skutečnost, že z tohoto předpisu nárok nevyplývá, byla v podstatě potvrzena i v dovolacím řízení. V ostatním odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

6. Vedlejší účastník se s tvrzeními a názory stěžovatelů absolutně neztotožňuje, má za to, že ústavní stížnosti by měla být odmítnuta z těchto důvodů: Stěžovatelé prakticky jen rekapitulují dosavadní řízení, na rozdíl od nich má za to, že se soudy případem řádně zabývaly, zhodnotily veškeré navržené důkazy a dospěly ke správným právním závěrům. Protože na daný případ dopadaly restituční předpisy, byl u stěžovatelů dán nárok v souladu s § 11 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tento však neuplatnili, z tohoto důvodu se nemohou domáhat v souladu s obecnými předpisy jakéhokoliv nároku, ať již z titulu bezdůvodného obohacení či náhrady škody.

7. Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka, která nepřinášejí žádná nová tvrzení, nebylo je třeba zasílat na vědomí a k případné replice stěžovatelům.
8. Ze spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 54 C 103/96 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se v roce 1995 u Krajského obchodního soudu v Brně domáhali vůči VÚGI (který v průběhu řízení zanikl bez právního nástupce) a České republice - Ministerstvu hospodářství (později jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) zaplacení částky 2 391 493 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdili, kromě jiného, že VÚGI uzavřel kupní smlouvu, jejímž předmětem byly specifikované nemovitosti, které stěžovatelé posléze vydali původnímu vlastníkovi. Kupní smlouva mezi VÚGI a stěžovateli byla po udělení souhlasu z úrovně tehdejšího Ministerstva pro hospodářskou politiku a rozvoj České republiky registrována Státním notářstvím Brno-město. Žalovaná suma se skládala ze zaplacené kupní ceny ve výši 1 419 700 Kč a z nákladů vynaložených na rekonstrukční práce v době před uzavřením kupní smlouvy ve výši 971 793 Kč. Věc byla po vyslovení věcné nepříslušnosti postoupena Městskému soudu v Brně, který - po provedeném dokazování - žalobu rozsudkem ze dne 27. 3. 2001 č. j. 54 C 103/96-152 zamítl. Vyšel přitom z právního názoru, že kupní smlouva, jíž stát převedl nemovitosti na stěžovatele, byla platná (stát byl v době převodu stále vlastníkem), proto i investice byly provedeny do nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelů. Jestliže je stěžovatelé vydali původním vlastníkům, nevzniklo jim právo na náhradu po žalovaných. K odvolání stěžovatelů krajský soud rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 30. 4. 2002 č. j. 44 Co 54/2002-178 zrušil. V další fázi vzali stěžovatelé částečně žalobu zpět (o částku 971 793 Kč) a Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 6. 2004 č. j. 54 C 103/96-212 v této části řízení zastavil a ve zbývající části žalobu zamítl se shodným právním závěrem: kupní smlouva byla platná, vlastnické právo přešlo na stěžovatele, kteří nemovitost zhodnocovali jako svůj majetek, a pokud přistoupili dobrovolně k vydání, činili tak výlučně na základě svého svobodného rozhodnutí. Stěžovatelé soudu prvního stupně vytýkali, že se nezabýval úvahami, že ze strany žalobce šlo o deliktní jednání ex contractu, protože převedl nemovitosti jako věc právně bezvadnou, a že oni se svého majetku nezbavili dobrovolně. Krajský soud rozsudkem ze dne 16. 7. 2007 č. j. 44 Co 282/2004-228 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zastavil řízení ve vztahu mezi stěžovateli a VÚGI (vzhledem k zániku žalovaného bez právního nástupce), jinak ho v meritu potvrdil. V odůvodnění výslovně zdůraznil, že podle § 457 občanského zákoníku je pasivně legitimován k vrácení poskytnutého plnění účastník smlouvy, tj. že věcně legitimován byl VÚGI, nikoliv stát. Krajský soud se neztotožnil s přesvědčením stěžovatelů ohledně deliktního jednání státu tím, že zakladatel státního podniku (bývalé Ministerstvo pro hospodářskou politiku a rozvoj) s převodem dal souhlas, aniž by dostatečně zkoumal právní vztahy k převáděnému majetku. S odkazem na judikát Nejvyššího soudu uzavřel, že rozhodnutí zakladatele není úředním postupem při výkonu moci, a proto se stěžovatelé nemohou domáhal plnění z titulu náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb. Stěžovatelé podali proti rozsudku krajského soudu dovolání (pozn. jeho podstatnou část pak doslova opsali do části I. ústavní stížnosti, toliko označení "dovolatelé" nahradili "stěžovateli"), v němž výslovně uvedli, že "právně zásadní a dosud nejudikovanou otázkou je posouzení meze provázanosti či příčinné souvislosti z hlediska finální odpovědnosti státu, resp. těch, kteří na újmě participovali, ať již ve formě vrchnostenského aktu nezákonného rozhodnutí a zásahu do pokojného užívání majetku, tak v rovině soukromoprávní v rámci smluvního procesu s majetkem, se kterým stát nebyl legitimován nakládat, to vše na pozadí společností aprobované vůle odčinit majetkové křivdy z období nesvobody". Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání, jako nepřípustné, odmítl, protože se neztotožnil s názorem ohledně vymezené otázky zásadního právního významu, neboť shledal, že odvolací soud na takto obecném závěru svoje rozhodnutí nezaložil. Nejvyšší soud dále stěžovatele poučil o předpokladech odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a doložil, že udělení výjimky ze zákazu převodu majetku státu podle § 1 zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 364/1990 Sb., o nakládání s majetkem svěřeným státnímu podniku, nebylo úředním postupem, protože v něm nevystupoval orgán státu jako nositel veřejné moci, nýbrž jako zakladatel státního podniku vykonávající oprávnění při nakládání a hospodaření s majetkem státu, tedy oprávnění, jež náleží vlastníku, který rozhoduje o dispozicích se svým vlastnictvím.

9. Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Stěžovatelé vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání dne 15. 12. 2009. Nejvyšší soud, krajský soud i vedlejší účastník taktéž s upuštěním od ústního jednání výslovně souhlasili.

10. Po seznámení s listinnými podklady, včetně spisu okresního soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelů je opodstatněný, i když z jiných důvodů, než v ústavní stížnosti formulovali. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základních práv a svobod, tedy tvrzeným zásahem do práva na ochranu majetku a údajnou absencí spravedlivého procesu.

12. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi, v souladu s čl. 1 Dodatkového protokolu a čl. 11 Listiny, věnuje maximální pozornost ochraně majetku, včetně legitimního očekávání jeho nabytí. V této souvislosti připomíná, že k tomuto účelu je aplikovatelná řada právních instrumentů zakotvených ve sféře tzv. jednoduchého práva. Jednotlivé instrumenty se od sebe zejména liší svými funkcemi, účelem použití a účinky. Je pak na vlastníkovi, aby v konkrétní situaci zvolil takové prostředky, které jsou pro ni adekvátní a vyhovující, absentuje-li u vlastníka náležité vzdělání, je namístě, aby se obrátil na osobu odborně znalou, typicky na advokáta. V daném případě Ústavní soud zjistil, že právní zástupce stěžovatelů v řízení před obecnými soudy nezvolil ve všech situacích nejvhodnější postupy, zejména se pomýlil v právním hodnocení nároků stěžovatelů. V posuzované věci bylo možné, aby stěžovatelé zvolili takové instrumenty, které bezprostředně reagovaly na situaci vzniklou v důsledku restituce (viz návodné náměty vyplývající z odůvodnění rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelé však tvrdošíjně setrvávali na chybné argumentaci vycházející z přesvědčení o existenci odpovědnostního vztahu mezi nimi a státem, jakožto vrchnostenským subjektem, jehož obsahem by byla povinnost nahradit škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Přitom v jejich věci (při převodu vlastnického práva) nebylo žádné takové rozhodnutí orgánu veřejné moci vydáno, nešlo ani o úřední postup (je notorietou, že rozhodnutí zakladatele státního podniku o povolení výjimky ze zákazu uzavírat smlouvy o převodu majetku mimo obvyklé hospodaření nemá takovou povahu), jednalo se o typický soukromoprávní vztah. Z tohoto důvodu bylo na obecných soudech, aby - v duchu zásady "iura novit curia" - posoudily uplatněný nárok v souladu s aplikovatelnými právními předpisy. V této souvislosti je vhodné upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, kde se uvádí následující: "pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce". Ústavní soud shledává, že krajský soud v tomto směru jistou iniciativu vyvinul, nedovedl ji však do adekvátních závěrů (viz odůvodnění rozsudku krajského soudu na str. 4). Je sice pravda, že stát neodpovídá za závazky státního podniku, nicméně zůstala stranou pozornosti otázka případného posouzení existence této povinnosti v důsledku zániku státního podniku. Ústavní soud nevylučuje ani právní závěr o aplikaci ustanovení § 11 zákona č. 87/1991 Sb., které se nabízelo stěžovatelům k využití na prvním místě (v závislosti na hodnocení účinků kupní smlouvy uzavřené a registrované tehdejším státním notářstvím několik dnů před nabytím účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.). Ve svém postupu by obecné soudy neměly ztrácet ze zřetele, že se projednávaný případ v základu týká velmi citlivé otázky nápravy křivd minulosti, a nutnost ocenit vstřícný, slušný a odpovědný postoj stěžovatelů, kteří dobrovolně vydali nemovitost, kterou získali do svého vlastnictví, původním vlastníkům, a že kupní cenu, jejíž navrácení od státu nyní požadují, od nich přijal státní podnik VÚGI. Tudíž porušením tzv. legitimního očekávání nabytí majetku může být i postup soudu v rozporu se zásadou "iura novit curia", tedy zamítnutí žaloby, kterou žalobce uplatnil nárok na peněžité plnění, avšak uvedl nesprávný právní důvod požadovaného plnění, pokud skutková zjištění umožňují uplatněný požadavek podřadit pod správnou hmotněprávní normu, věc posoudit a o nároku rozhodnout. Ústavní soud připomíná, že spravedlnost, jako ústavní princip a hodnota, musí být v rozhodovací činnosti soudce vždy přítomna.

13. Ústavní soud dále považuje odmítnutí dovolání stěžovatelů Nejvyšším soudem za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť je založeno na neadekvátním posouzení vymezené otázky zásadního právního významu. Byť Ústavní soud její specifikaci jako právně zásadní a dosud nejudikovanou otázku, spočívající "v posouzení meze provázanosti či příčinné souvislosti z hlediska finální odpovědnosti státu, resp. těch, kteří na újmě participovali ať již ve formě vrchnostenského aktu nezákonného rozhodnutí a zásahu do pokojného užívání majetku, tak v rovině soukromoprávní v rámci smluvního procesu s majetkem, se kterým stát nebyl legitimován nakládat, to vše na pozadí společností aprobované vůle odčinit majetkové křivdy z období nesvobody", považuje za poněkud "kostrbatou konstrukci", ale přesto podle jeho názoru lze z této formulace s náležitou mírou empatie dovodit, že stěžovatelé spatřovali otázku zásadního právního významu v uplatnění soukromoprávní odpovědnosti státního podniku (potažmo státu po jeho zániku bez přímého právního nástupce). Proto zásah do práva na soudní ochranu představuje i takové formalistické posuzování otázky zásadního právního významu vymezené dovolatelem, jako předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které vede k odmítnutí dovolání bez jeho věcného projednání.

14. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.