I. ÚS 2439/12
I.ÚS 2439/12 ze dne 20. 1. 2015


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem se sídlem Havlíčkova 13, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 č. j. 6 Tdo 212/2012-46, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2011 č. j. 5 To 98/2010-1414 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010 č. j. 40 T 16/2009-1165 a ústavních stížností stěžovatelů J. Š., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, 615 00 Brno a F. J. , zastoupeného Mgr. Romanem Šteffelem, advokátem se sídlem Dvořákova 13, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 č. j. 6 Tdo 213/2012-41, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2011 č. j. 5 To 86/2011-1653 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2011 č. j. 40 T 16/2009-1522, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:

I. Skutkový děj a obsah napadených rozhodnutí

1. Dne 27. 6. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele J. S. (evidována pod sp. zn. I. ÚS 2439/12), jíž se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Téhož dne Ústavní soud obdržel návrh na zahájení řízení od stěžovatele J. Š. (evidován pod sp. zn. IV. ÚS 2440/12) a dne 3. 7. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele F. J. (evidována pod sp. zn. III. ÚS 2509/12), proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím.

2. Vzhledem k tomu, že se všechny stížnosti týkaly téhož trestního řízení, tedy jde o věci, které spolu skutkově souvisejí a jednotlivými stěžovateli (obviněnými, resp. odsouzenými) je namítán obdobný zásah do práva na spravedlivý proces, práva na lidskou svobodu a nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů veřejné moci v trestním řízení, rozhodlo dne 24. 7. 2012 plénum Ústavního soudu o spojení těchto ústavních stížností ke společnému řízení, které bylo nadále vedeno pod sp. zn. I. ÚS 2439/12.

3. Stěžovatelé S. a Š. napadají v záhlaví uvedená rozhodnutí, jelikož jimi mělo být zasaženo do jejich ústavních základních práv garantovaných v čl. 2 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 36 až čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel J. má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho Listinou zaručené právo na spravedlivý proces a v důsledku toho i právo na zachování dobré pověsti a ochrany dobrého jména.

4. Skutek, kterého se stěžovatelé dle závěrů obecných soudů dopustili, spočívá v tom, že jako příslušníci Policie ČR zasahovali dne 4. 9. 2009 v bytě v Brně, kde se dle informací od operačního důstojníka Policie ČR nacházel pod vlivem drog agresivní občan Vietnamské socialistické republiky (dále jen "poškozený"). V průběhu zásahu dle zjištění soudů došlo ze strany stěžovatele S. a ze strany další odsouzené (která si v této věci ústavní stížnost nepodala) k fyzickému útoku na poškozeného, při čemž stěžovatelé Š. a J. celému zákroku pouze přihlíželi, aniž by jakkoliv zasáhli. Poškozenému nebyla poskytnuta včasná kvalifikovaná pomoc a na následky zranění zemřel.

5. Stěžovatel S. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") ze dne 31. 8. 2010 č. j. 40 T 16/2009-1165 shledán vinným spácháním trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu § 222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele ve smyslu § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Stěžovatelé Š. a J. byli stejným rozsudkem shledáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele ve smyslu § 158 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Proti rozsudku nalézacího soudu podali všichni stěžovatelé odvolání a státní zástupce podal odvolání v neprospěch do výroku o vině a trestu ve vztahu k stěžovateli S. a v neprospěch do výroku o trestu ve vztahu ke stěžovatelům Š. a J.

6. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 6. 4. 2011 č. j. 5 To 98/2010-1414 zrušil rozhodnutí nalézacího soudu v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele S. shledal vinným ze zločinu těžkého ublížení na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a z přečinu zneužití pravomoci úřední osoby ve smyslu § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. K odlišné právní kvalifikaci odvolací soud dospěl úvahou, že nedošlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele S. a mezi způsobeným úmrtím poškozeného. Tento závěr vedl k trestní odpovědnosti stěžovatele S. za úmrtí poškozeného v nedbalostní formě, tudíž bylo možno jeho jednání podřadit pod kvalifikovanou skutkovou podstatu. Soud také odůvodnil, proč bylo užití pozdějšího trestního zákoníku pro pachatele příznivější. V souvislosti s dovozením odpovědnosti stěžovatele S. za úmrtí poškozeného rozhodl odvolací soud také o náhradě škody pozůstalým v adhézním řízení. Ve vztahu ke stěžovatelům Š. a J. odvolací soud věc vrátil soudu nalézacímu, jelikož došel k závěru, že trestní stíhání proti nim bylo vedeno z důvodu, že nezakročili jako příslušníci Policie ČR proti jednání stěžovatele S. a nebyla věnována pozornost jejich podílu na zjištěném účinku (úmrtí poškozeného), přestože z popisu skutku i z obsahu odvolání státního zástupce je zřejmé, že oba orgány tuto otázku vnímaly, ačkoliv se jí hlouběji nezabývaly. Proto bylo třeba považovat skutkovou větu rozhodnutí za nesprávnou. Odvolací soud měl za to, že nezabránění fyzickému útoku na poškozeného a neoznámení informací o jeho stavu a neposkytnutí pomoci je nutno považovat za jeden skutek, jelikož jde o kontinuální jednání v rámci zákroku policejní hlídky vůči poškozenému. Protože by mohlo v rámci těchto úvah dojít k přísnějšímu právnímu hodnocení skutku, vrátil věc nalézacímu soudu, aby respektoval práva na obhajobu obou stěžovatelů.

7. Stěžovatel S. napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 č. j. 6 Tdo 212/2012-46 odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

8. Nalézací soud znovu projednal skutek stěžovatelů Š. a J. a svým rozsudkem ze dne 8. 6. 2011 č. j. 40 T 16/2009-1522 je shledal vinnými spácháním přečinu usmrcení z nedbalosti ve smyslu § 143 odst. 1 a odst. 2 trestního zákoníku. Uvedl, že v daném případě není vázán zákazem reformationis in peius, jelikož státní zástupce podal odvolání v neprospěch stěžovatelů, čímž dostál zákonnému požadavku plynoucímu z ustanovení § 249 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Na případnou přísnější právní kvalifikaci byli stěžovatelé upozorněni v souladu s § 190 odst. 2 trestního řádu. Nalézací soud v souladu s názorem odvolacího soudu považoval předcházející dokazování za dostatečné a vyčerpávající. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že stěžovatelé Š. a J. porušili povinnosti plynoucí z jejich zaměstnání stanovené v ustanovení § 11 písm. b) a § 24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Policii ČR"), když neučinili opatření k zajištění lékařské péče a neoznámili skutečnosti týkající se zdravotního stavu poškozeného příslušným orgánům. Toto jejich jednání bylo článkem v příčinné souvislosti, která vedla k úmrtí poškozeného. S ohledem na výše uvedené bylo shledáno, že stěžovatelé Š. a J. spáchali přečin usmrcení ve stavu vědomé nedbalosti, když bez přiměřených okolností spoléhali na to, že k úmrtí poškozeného nedojde. Nalézací soud aplikoval pozdější právní úpravu, neboť ji shledal pro stěžovatele příznivější. Oba stěžovatelé napadli rozsudek odvoláním, ve kterém namítali porušení zákazu reformationis in peius, nepřiměřenost trestů a nesprávné hodnocení důkazů.

9. O jejich odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 10. 2011 č. j. 5 To 86/2011-1653 tak, že s výjimkou výroku o zařazení stěžovatelů do věznice s ostrahou a adhezního výroku, rozsudek nalézacího soudu potvrdil. K námitce porušení zákazu reformationis in peius uvedl v návaznosti na argumentaci nalézacího soudu, že byly naplněny podmínky ustanovení § 254 odst. 2 trestního řádu a vady vytýkané v odvolání podaném státním zástupcem do výroku o trestu v neprospěch stěžovatelů měly původ i v jiném výroku, který tedy mohl odvolací soud přezkoumat. Odvolací soud konstatoval, že chyba ve výroku o trestu zjevně vyplývá z chybných úvah nalézacího soudu ohledně výroku o vině. Odvolací soud se také vypořádal s otázkou totožnosti skutku a dalšími námitkami stěžovatelů.

10. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 č. j. 6 Tdo 213/2012-41 odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

II. Argumentace stěžovatelů

11. Stěžovatel S. vytýká obecným soudům, že závěr o spáchaném skutku učinily převážně na základě výpovědi jediné svědkyně, jejíž věrohodnost zpochybňuje. Také nesouhlasí se závěry znaleckých posudků. Uvádí, že soudy neprovedly důkazy, které navrhoval, a namítá, že v řízení došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Závěrem stěžovatel nesouhlasí s výrokem, který trestní soud učinil v adhézním řízení, kde přiznal náhradu škody příbuzným poškozeného, když tvrdí, že tento příbuzenský vztah nebyl v průběhu řízení prokázán. Námitky stěžovatele Š. jsou takřka totožné, navíc stěžovatel namítá porušení zákazu reformationis in peius a uvádí také nesprávné dovození totožnosti skutku. Námitky stěžovatele J. jsou v zásadě dvě. Zaprvé rozporuje hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a v důsledku tohoto postupu porušení zásady in dubio pro reo a zadruhé namítá porušení zákazu reformationis in peius.

12. V zásadě lze tedy rozdělit námitky stěžovatelů do několika okruhů: (A) porušení zásady in dubio pro reo a s ní související námitky směřující do procesu dokazování (ve vztahu ke všem stěžovatelům); (B) porušení totožnosti skutku a (C) porušení zákazu reformationis in peius (stěžovatelé Š. a J.); a (D) nedostatek podmínek pro přiznání nároku na náhradu škody v adhézním řízení (stěžovatel S.).
III. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností

13. Ústavní soud po prostudování ústavních stížností, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu došel k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.

14. Předně je třeba připomenout, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. V intencích takto limitovaného přezkumu byly posouzeny i nyní projednávané ústavní stížnosti.

III.A. Porušení zásady in dubio pro reo a s ní související námitky směřující do procesu dokazování

15. Stran námitky porušení zásady in dubio pro reo, neprovedení navržených důkazů a nesprávného hodnocení důkazů Ústavní soud odkazuje na zobecněné závěry, které ve vztahu k procesnímu postupu v rámci dokazování ustáleně judikuje. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů, z níž vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Je na obecných soudech, aby zhodnotily, zda jim provedené důkazy umožňují s praktickou jistotou učinit závěr o existenci relevantních skutkových okolností, tj. zdali neexistují důvodné pochybnosti o vině obžalovaného. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší jejich závěry přehodnocovat. Jeho zásah přichází v úvahu pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

16. V posuzovaném případě došlo k důkazně náročné situaci, přičemž stěžejním důkazem byla výpověď svědkyně Jany Tomanové, jejíž věrohodnost stěžovatelé v řízení zpochybňovali. Tato situace sama o sobě ovšem nezakládá porušení presumpce neviny (a z ní plynoucí trestněprávní zásady in dubio pro reo). Obecné soudy jsou nicméně povinny věnovat prověření takového stěžejního přímého důkazu mimořádnou pozornost a, pokud možno, měly by jej doplnit jinými, byť třeba nepřímými důkazy [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285)]. Nelze přesně vymezit hranici, kdy se ještě jedná o ověřování spolehlivosti a věrohodnosti důkazu a kdy už se jedná o nadbytečný důkazní návrh. Hledání této hranice je v každém jednotlivém případě právě na nalézacím (a příp. odvolacím) soudu. Případné odmítnutí důkazného návrhu ze strany soudu však musí být odůvodněno.

17. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy výše uvedeným povinnostem dostály. Věrohodnost svědkyně byla v řízení důkladně prověřena a její výpověď byla zařazena do kontextu dalších důkazů (jedná se především o výpovědi dalších svědků či znalecký posudek týkající se mechanismu vzniku zranění poškozeného, atd.), se kterými nebyla v rozporu. Při posouzení věrohodnosti svědkyně vycházel nalézací soud ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, a rovněž z revizního ústavního znaleckého posudku, jakož i z výslechů znalců, přičemž hodnocení obou posudků věnoval náležitou péči. Obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi důkazními návrhy a jejich odmítnutí akceptovatelným způsobem odůvodnily, a to s poukazem na jejich nadbytečnost. Ústavní soud nezjistil ani žádná jiná pochybení v procesu dokazování, kterážto považuje za rozsáhlé a vyčerpávající. Důkazy, o něž se napadená rozhodnutí opírají a skutkové závěry z nich dovozené tvoří logicky uzavřený celek, který nenechává prostor pro důvodné pochybnosti, a tudíž ani pro zásah Ústavního soudu.

III.B Porušení totožnosti skutku 18. Z čl. 8 odst. 2 Listiny věty první přímo plyne povinnost soudu dbát na to, aby eventuálně upravovaný popis stíhaného jednání neomezoval právo na řádnou obhajobu [čl. 40 odst. 3 Listiny, resp. čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]. Totožnost skutku však neznamená, že mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu musí být úplná shoda. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je rozhodující, zda s ohledem na znění původní obžaloby nezakládá popis skutku ve skutkové větě výroku o vině pro stěžovatele tzv. překvapivost rozhodnutí, a tím i porušení jeho práva na obhajobu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 356/01 ze dne 7. 2. 2002 (N 12/25 SbNU 85)].

19. V projednávané věci bylo stěžovatelům Š. a J. sděleno obvinění a následně byla podána obžaloba pro jednání, které mělo stručně řečeno spočívat v tom, že byli přítomni bezdůvodnému fyzickému napadení poškozeného ze strany stěžovatele S. a další spoluobžalované, které vedlo k jeho smrti, přičemž nijak nezasáhli a útoku nezabránili. Tento popis skutku byl v rozsudku nalézacího soudu ze dne 31. 8. 2010 rozšířen o jednání spočívající v neoznámení zdravotního stavu poškozeného, v důsledku čehož mu nebyla poskytnuta včasná kvalifikovaná lékařská pomoc, což v konečném následku vedlo k jeho úmrtí. Odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu zrušil, neboť měl za to, že ohledně podílu stěžovatelů na výše uvedeném následku trestní řízení výslovně vedeno nebylo, byť soud i státní zástupce jejich podíl na tomto jednání nepochybně vnímali (neboť oba shodně uvádějí, že právě neposkytnutí včasné lékařské pomoci v důsledku nepodání informací ze strany stěžovatelů vedlo k úmrtí poškozeného). Z důvodu zachování obhajovacích práv stěžovatelů věc vrátil nalézacímu soudu k novému jednání. Stěžovatelé byli v souladu s § 190 odst. 2 trestního řádu upozorněni na možnost přísnější právní kvalifikace jejich jednání.

20. Nejvyšší soud se k předmětné námitce stěžovatelů vyjádřil v tom smyslu, že totožnost skutku je zachována v případě a) úplné shody alespoň jednání při rozdílném následku, b) úplné shody alespoň následku při rozdílném jednání a c) částečné shody jednání nebo následku v případech uvedených pod písm. a) a b), pokud existuje shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 1724/08 ze dne 30. 7. 2009). V daném případě byla totožnost skutku dána shodou v podstatných okolnostech jednání a shodou v následku.

21. Ústavní soud považuje výše uvedený postup a hodnocení obecných soudů za ústavně konformní. V průběhu trestního řízení sice s ohledem na výsledky prováděného dokazování došlo oproti obžalobě k upřesnění popisu skutku, podstata stíhaného skutku se však dle názoru obecných soudů nezměnila. Z hlediska ústavněprávního je rozhodující, že stěžovatelé měli při novém řízení před nalézacím soudem možnost uplatnit svoji obhajobu i ve vztahu k jednání, o které byl popis skutku rozšířen. Stejně tak byla zachována jejich možnost využití řádného i mimořádného opravného prostředku. Za těchto okolností nelze dospět k závěru, že by práva stěžovatelů Š. a J. na obhajobu nebyla respektována, resp. že by pro ně napadené rozhodnutí nalézacího soudu mohlo být překvapivé.

III.C Námitka porušení zákazu reformationis in peius 22. Ze zjištěného procesního vývoje vyplývá, že státní zástupce podal odvolání v neprospěch stěžovatelů Š. a J. výslovně pouze do výroku o trestu, nicméně odvolací soud zrušil celý rozsudek nalézacího soudu (tedy i výrok o vině) a věc vrátil tomuto soudu k dořešení. Opřel se přitom o ustanovení § 254 odst. 2 trestního řádu, neboť měl za to, že vytýkané vady měly původ ve výroku o vině. Dle Nejvyššího soudu za daných okolností, kdy odvolací soud postupoval podle § 254 odst. 2 trestního řádu na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, nebyly obecné soudy vázány zákazem reformace in peius ani ve vztahu k výroku, který nebyl odvoláním výslovně napaden (viz str. 12 - 13 napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 č. j. 6 Tdo 213/2012-41; obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 7 Tdo 540/2013).

23. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud se s touto námitkou vypořádal ústavně konformním způsobem a nad rámec jeho závěrů uvádí následující. Podstatou zákazu reformationis in peius (na podústavní úrovni vyjádřeného v ustanovení § 259 odst. 4 trestního řádu) je zásada, že postavení obviněného se nemůže zhoršit jen v důsledku využití jeho práva na podání opravného prostředku. Jedná se tedy o garanci svobody odvolacího práva, a v důsledku toho i práva na obhajobu. Jinými slovy, tato zásada se uplatňuje proto, aby mohl obžalovaný a v jeho prospěch další oprávněné osoby v co nejširší míře napadnout nesprávný rozsudek odvoláním, a podrobit ho tak přezkumu soudem druhého stupně bez obavy z rizika zhoršení situace obžalovaného [viz nález sp. zn. I. ÚS 670/05 ze dne 24. 4. 2006 (N 88/41 SbNU 127)]. Vedle odvolací svobody je pak zákaz změny k horšímu spojen i s principem kontradiktornosti řízení, podle kterého jsou to strany samotné, nikoliv nezávislý a nestranný soud, na jejichž procesních aktivitách, včetně podávání opravných prostředků, je založeno rozhodování soudu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1947/07 ze dne 5. 9. 2007 (N 135/46 SbNU 271)].

24. Pro posouzení předmětné námitky je podstatné, zda odvolací soud rozhodoval na podkladě odvolání, které bylo podáno v neprospěch obžalovaných. Ze spisového materiálu předloženého Ústavnímu soudu plyne, že státní zástupce v odvolání zpochybnil úvahy nalézacího soudu ohledně neexistence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním obžalovaných a následnou smrtí poškozeného. Následně poukázal na porušení ustanovení § 57 odst. 2 zákona o Policii ČR ze strany zasahujících policistů, když žádný z nich neohlásil fyzický útok na poškozeného svému nadřízenému či kolegům na pracovišti Centrum (kdy stěžovatel J. v žádosti o umístění do cely výslovně uvedl, že poškozený je bez zranění), v důsledku čehož nebyla poškozenému poskytnuta řádná lékařská pomoc, která by zabránila jeho úmrtí (viz č. l. 1218 - 1219). Dle mínění státního zástupce měly tyto skutečnosti ve vztahu k stěžovatelům Š. a J. nalézt výrazu toliko v přísnějším trestu. Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že svědčily o nesprávném výroku o vině. Obsah odvolání státního zástupce tudíž s ohledem na ustanovení § 254 odst. 2 trestního řádu umožňoval také přezkoumání výroku o vině, neboť v něm vytýkané vady ve skutečnosti směřovaly proti tomuto výroku. Je tedy evidentní, že odvolací soud rozhodoval na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatelů, a nikoliv na podkladě odvolání stěžovatelů. Zákaz změny k horšímu se tudíž za dané situace neuplatnil. I tuto námitku shledává Ústavní soud neopodstatněnou.

III.D Nedostatek podmínek pro přiznání nároku na náhradu škody v adhézním řízení

25. Ve vztahu k námitce stěžovatele S. ohledně nedostatečných podkladů pro rozhodnutí v adhézním řízení Ústavní soud upozorňuje na subsidiaritu ústavní stížnosti, ze které vyplývá požadavek na vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje právní řád (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tato podmínka není splněna pouhým uplatněním procesního prostředku, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení podústavního práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. V opačném případě je námitka stěžovatele v řízení před Ústavním soudem materiálně nepřípustná.

26. Tento požadavek plyne ze skutečnosti, že primární ochrana ústavnosti je svěřena do rukou obecných soudů a teprve když tato primární ochrana selže, je příslušný k zásahu Ústavní soud v rámci sekundární ochrany ústavnosti. Jinými slovy, tvrzené vady mají být posouzeny především tím orgánem, jemuž tato činnost ex constitutione (srov. čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy) primárně přísluší. Není přípustné, aby stěžovatel některé námitky uplatnil až v řízení před Ústavním soudem (ačkoliv je mohl a měl uplatnit dříve) a tím přenášel primární ochranu ústavnosti na bedra Ústavního soudu.

27. Jak bylo zjištěno z vyžádaného spisu, stěžovatel S., resp. jeho obhájce, uvedenou námitku, tedy že v řízení nebyl prokázán příbuzenský vztah poškozených, dovolacímu soudu k posouzení nepředložil, a nedal tedy obecným soudům prostor, aby se s ní vypořádaly. K takové námitce coby novu uplatněnému ex post v řízení o ústavní stížnosti nelze přihlédnout.

28. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, pročež mu nezbylo než jejich ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2015

Ludvík David v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.