I. ÚS 2433/12
I.ÚS 2433/12 ze dne 6. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Mgr. Jaroslava Čapka, zastoupeného JUDr. Janou Jasnou, advokátkou, sídlem v Praze 10, Kutnohorská 288, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 31. 5. 2012 č. j. 18 Co 95/2009-210, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou dne 27. 6. 2012 se Mgr. Jaroslav Čapek (dále též jen stěžovatel ) domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o povolení obnovy.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 10. 12. 2008 Okresní soud v Chrudimi (dále jen nalézací soud ) usnesením zamítl žalobu o povolení obnovy řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 3 C 67/2008 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II); ve věci se jednalo o určení vlastnictví, žalobcem byl František Oldřich Kinský a žalovanou obec Klešice. Proti usnesení nalézacího soudu ze dne 10. 12. 2008 podal včas odvolání žalobce František Oldřich Kinský, který následně zemřel dne 2. 4. 2009, a řízení bylo proto přerušeno usnesením ze dne 30. 9. 2009 č. j. 18 Co 95/2009-131.

Dne 1. 7. 2011 usnesením č. j. 18 Co 95/2009-154 Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích (dále jen odvolací soud ) rozhodl o pokračování v řízení s právními nástupci původního žalobce Františka Oldřicha Kinského, tj. a) Helenou Marií Teresou Hutten Czapski, bytem v Buenos Aires, Republika Argentina a b) Carlosem Maxmilianem Felipem Ivanem Kinskim Y Kavanagh, bytem v Londýně, spojené Království Velké Británie a Severního Irska. Toto usnesení bylo doručováno oběma právním nástupcům žalobce, přičemž od žalobkyně a) se vrátila doručenka jí podepsaná, u žalobce b) nemá odvolací soud doručenku k dispozici, nicméně žalobce na usnesení reagoval podáním datovaným v Londýně dne 26. 9. 2011. Poté odvolací soud nařídil odvolací jednání na 12. 3. 2012, stejně jako v dalších 4 věcech týkajících se stejných žalobců. K jednáním ve věcech sp. zn. 18 Co 72/2009, 18 Co 73/2009 a 18 Co 139/2009 se dostavil advokát Mgr. Jaroslav Čapek jakožto zástupce obou žalobců, kteří mu pro tato řízení udělili plnou moc k zastupování. Jednání ve věci sp. zn. 18 Co 95/2009 nemohlo proběhnout, neboť se nepodařilo doručit předvolání žalobci b), a proto bylo odročeno na 18. 6. 2012; nicméně ani předvolání k tomuto jednání se nepodařilo žalobci doručit (žalobkyni bylo předvolání doručeno). V řízení se tak z celkem tří pokusů o doručení různých listin podařilo doručit žalobci pouze jednou.

Dne 31. 5. 2012 odvolací soud ustanovil žalobci b) opatrovníka advokáta Mgr. Jaroslava Čapka (stěžovatele). Z výše popsaných skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že byly dány důvody pro ustanovení opatrovníka žalobci b), neboť se mu nedařilo doručovat na známou adresu v cizině. Při úvaze o tom, koho opatrovníkem ustanovit, nemohl přehlédnout, že žalobce je v některých řízeních s obdobným předmětem zastoupen advokátem Mgr. Jaroslavem Čapkem, který zastupoval i původního žalobce a je s věcí seznámen. Je tak podle názoru odvolacího soudu nejzpůsobilejší osobou schopnou hájit zájmy žalobce. Odvolací soud dále uvedl, že případný nesouhlas stěžovatele se svým ustanovením by nebyl relevantní, neboť jako advokát je povinen tuto funkci vykonávat (§ 18 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). Ustanovený advokát by byl povinen poskytnutí právních služeb odmítnou ve smyslu § 19 odst. 1 cit. zákona, případně by byl oprávněn žádat zrušení ustanovení ve smyslu § 20 odst. 2 cit. zákona; pokud by tu však takové důvody byly dány, stěží by mohl žalobce zastupovat v jiných obdobných řízeních.

II.

V ústavní stížnosti postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci stěžovatel tvrdil, že ustanovením právě jeho osoby jako opatrovníka je v kontextu zastupování zájmů Františka Oldřicha Kinského a jeho právních nástupců účelovým opatřením, porušujícím čl. 9 odst. 1 Listiny, neboť je stěžovatel podrobován rozhodnutím soudu k nuceným službám.

Stěžovatel s ustanovením své osoby jako opatrovníka zásadně nesouhlasil a označil je za jiný zásah orgánu veřejné moci , kterým bylo porušeno jeho základní právo. Dále tvrdil, že právní nástupci původního žalobce si výslovně nepřejí, aby bylo pokračováno v doposud neukončených řízeních, a to do doby, než bude v rámci dědického řízení určeno, který z dědiců převezme právo a povinnosti z podaných žalob; snaha odvolacího soudu o pokračování řízení tak upřednostňuje účelovost před poskytováním spravedlnosti. Napadené rozhodnutí je způsobilé narušit důvěru mezi klientem a právním zástupcem, jako základní předpoklad pro poskytování právní pomoci vůbec.
III.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu ), přičemž podle poučení odvolacího soudu proti ústavní stížností napadenému usnesení nebylo odvolání ani dovolání přípustné.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03, N 34/32 SbNU 321, nález ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04, N 72/37 SbNU 23, a další). Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně jimi může být přímo a neodčinitelně zasaženo i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.

Ústavní soud připouští, že k tvrzenému zásahu do základního práva stěžovatele dle čl. 9 odst. 1 Listiny resp. čl. 4 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) mohlo dojít, a z toho důvodu ústavní stížnost stěžovatele projednal.

IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že Listina ani Úmluva neobsahují definici pojmu nucené práce nebo služby resp. nucená nebo povinná práce. Evropský soud pro lidská práva (stejně jako Ústavní soud) proto vychází z definice Mezinárodní organizace práce obsažené v úmluvě č. 29 o nucené nebo povinné práci (Sdělení č. 506/1990 Sb.), dle jejíhož čl. 2 odst. bude výraz "nucená nebo povinná práce" označovat každou práci nebo službu, která se na kterékoli osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se řečená osoba nenabídla dobrovolně.

Ústavní soud dále poznamenává, že čl. 9 odst. 2 Listiny a čl. 4 odst. 3 Úmluvy uvádí případy činností, které se pro účely čl. 9 odst. 1 Listiny resp. čl. 4 odst. 2 Úmluvy nepovažují za nucenou práci.

Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře vyvinul standardy (srov. rozsudek pléna ze dne 23. 11. 1983 ve věci Van der Mussele proti Belgii, stížnost č. 8919/80, rozsudek ze dne 18. 10. 2011 ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku, stížnost č. 31950/06, dostupné na http://hudoc.echr.coe.int) aplikované při posuzování aplikovatelnosti článku 4 odst. 2 a 3 Úmluvy, resp. při posuzování, co může být považováno za běžné ve vztahu k povinnostem kladeným na příslušníky specifických profesí. Těmito standardy jsou, zda poskytovaná služba spadá mimo okruh běžných profesních činností dotčené osoby, zda jde o službu placenou či nikoliv, případně zda služba obsahuje jiný kompensační prvek, zda závazek poskytnout službu je založen na společenské solidaritě a zda uložené břemeno není nepřiměřené. V odst. 41. posledně uvedeného rozsudku Evropský soud pro lidská práva poukázal na skutečnost, že profesní skupiny advokátů a notářů nají určité výsady ve srovnání s ostatními profesemi, jako např. výhradní právo zastupovat strany v určitých případech soudních řízení.

Ústavní soud se k otázce ustanovení advokáta k poskytování právních služeb vyjádřil v řadě rozhodnutí, mimo jiné usnesení ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1879/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž uvedl, že [z]ákon totiž, na rozdíl od obcí, zakládá u advokátů zákonnou povinnost převzít poskytování právní pomoci, pokud je k tomu, podle zvláštních právních předpisů, advokát ustanoven. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění, advokát je oprávněn poskytnutí právních služeb odmítnout, pokud nebyl, podle zvláštních předpisů, ustanoven nebo Komorou k poskytnutí právních služeb určen. Pokud byl advokát, podle zvláštních předpisů, ustanoven, může ovšem odmítnout poskytnutí právních služeb jen z některého důvodu podle § 19 zmíněného zákona. ... Zákonná povinnost převzít poskytování právní pomoci u advokátů existuje.

Ústavní soud je toho názoru, že ve světle výše uvedených standardů napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za schopné porušit základní právo nebýt podroben nucený pracím nebo službám, neboť na něj dopadá výjimka plynoucí z čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny (jednání uložené zákonem pro ochranu ... práv druhých), resp. čl. 4 odst. 3 Úmluvy (práce nebo služba, která tvoří součást běžných občanských povinností).

Ústavní soud závěrem konstatuje, že ústavní stížnost by mohla být posouzena též jako nepřípustná, neboť jak již bylo poznamenáno v ústavní stížností napadeném rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel měl k dispozici procesní prostředky k uplatnění svých námitek proti ustanovení opatrovníkem a vyplývající z výše již citovaných ustanovení § 19 odst. 1 resp. § 20 odst. 2 zákona o advokacii.

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 6. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.