I. ÚS 2431/12
I.ÚS 2431/12 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky BLUE BELL s.r.o., IČ 26149303, Husovo nám. 53, 269 01 Rakovník, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem Praha 4, Kaplická 1037/12, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4.2012 č. j. 36 C 16/2011-28, takto:
I. Řízení se zastavuje.

II. Stěžovatelce se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.
Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaného rozsudku obecného soudu, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel jako žalovaný je povinen zaplatit žalobci 2520,- Kč s 7,75% úroky od 7.10.2010 do 31.12.2010, a dále ve výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o 7% k prvnímu dni každého pololetí do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení 4320,- Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku. Protože se jedná o bagatelní věc, proti rozsudku nebylo možné podat odvolání.

V ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě namítla, že dne 2.4.2012 byl sice vyhlášen rozsudek, ale opačného znění, než je v jeho písemném vyhotovení. Totiž vyhlášeným rozsudkem byla žaloba zamítnuta, což bylo i zaprotokolováno. Dne 9. 5. 2012 bylo stěžovatelce doručeno písemné vyhotovení rozsudku, který v rozporu s rozsudkem vyhlášeným na ústním jednání žalobě vyhovuje. Právní zástupce stěžovatelky také nahlédl do soudního spisu u Krajského soudu v Praze a zjistil, že nejen výrok a odůvodnění rozsudku neodpovídá jí proběhlému jednání u soudu, ale také protokol o jednání (založený v soudním spise) je odlišného znění, než jak byl rozsudek vyhlášen, tedy že žalobě se vyhovuje. Proto je stěžovatelka názoru, že napadeným rozsudkem došlo k porušení jejího základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Dne 16. 8. 2012 obdržel Ústavní soud podání, jímž vzala stěžovatelka svoji ústavní stížnost zpět. Uvedla následující.

Krajský soud v Praze vydal opravné usnesení ze dne 26. 6. 2012 č. j. 36 C 16/2011- 34, kterým opravil znění rozsudku v souladu s rozsudkem vyhlášeným při jednání soudu. K této opravě došlo na základě žádosti stěžovatelky adresované předsedkyni soudu. I když stěžovatelka nepovažuje opravné usnesení za standardní řešení vzniklé situace, je z jejího pohledu zbytečné v řízení před Ústavním soudem pokračovat a věc dále řešit. Stěžovatelka dále uvedla, že ústavní stížnost byla podána důvodně a vznikly jí náklady v důsledku nezákonného postupu Krajského soudu v Praze. Proto žádá, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Praze, aby stěžovatelce nahradil náklady řízení, které jí vznikly ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatelka dodává, že - jak již Ústavní soud dříve judikoval - uplatnění tohoto ustanovení se použije zejména v případě, kdy má náhrada nákladů řízení působit jako určitá sankce vůči tomu účastníkovi řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010). V tomto případě jsou tedy podmínky aplikace § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu splněny. Navíc by prý bylo v rozporu se zásadou spravedlnosti, aby stěžovatelka, která byla donucena domáhat se svých práv před Ústavním soudem pro porušení zákona Krajským soudem v Praze, nesla náklady tohoto řízení. V řízení byly dle stěžovatelky provedeny tři úkony právní služby: převzetí zastoupení, ústavní stížnost, zpětvzetí ústavní stížnosti. Náklady řízení tedy činí 8.640,- Kč, což stěžovatelka specifikovala.
Podle § 77 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může stěžovatel vzít ústavní stížnost zpět do okamžiku, než se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka této možnosti využila, byly tak naplněny zákonné podmínky ust. § 77 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud rozhodl tak, jak je ve výroku I. uvedeno.

Stěžovatelka požadovala, aby jí účastník řízení (Krajský soud v Praze) nahradil náklady řízení proto, že jeho rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem a ústavní stížnost stěžovatelky byla nutným prostředkem její ochrany.

Rozhodování o nákladech řízení upravuje § 62 zákona o Ústavním soudu. Podle odstavce 3 tohoto předpisu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle § 62 odst. 4 citovaného zákona Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení.

S ohledem na nutnost restriktivního výkladu ustanovení § 62 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb. (srov. kupř. nález ze dne 8. prosince 2005 sp. zn. I. ÚS 729/2000 nebo usnesení ze dne 4.4.2006 sp. zn. III. ÚS 239/06) a z toho plynoucí převažující ustálenou praxi, dle níž k uložení povinnosti nahradit náklady řízení přikračuje Ústavní soud toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech (kupř. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 125/05 ze dne 7. února 2006), Ústavní soud k tomu v této souzené věci dostatečný důvod neshledal.

V tomto kontextu Ústavní soud poukazuje i na usnesení ze dne 14.4.2005 sp. zn. III. ÚS 398/04: "Pouze v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledků řízení (není-li ústavní stížnost odmítnuta a u stěžovatele byly zjištěny obtížné majetkové nebo osobní poměry) uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.); v ostatních případech platí postup podle již výše citovaného ustanovení § 62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.".

V nyní posuzované věci však stěžovatelka (obchodní společnost) obtížné majetkové nebo osobní poměry ani netvrdila a z předložených písemných materiálů to dovodit nelze.

Dále, Ústavní soud poukazuje na usnesení ze dne 9.10.2007 sp. zn. I. ÚS 496/07, kde se praví: "Z judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem je opatřením spíše výjimečným, které je využíváno v případě, že účastník nebo vedlejší účastník, jemuž je povinnost náhrady nákladů ukládána, podstatným způsobem porušil své povinnosti v řízení před obecnými soudy, popř. jinak způsobil, že ústavní stížnost byla nezbytným prostředkem k ochraně práva. Jde tedy o situaci, kdy přiznání náhrady nákladů řízení odůvodňují zejména okolnosti případu.".

V nyní posuzované věci sice zjevně došlo k porušení povinností obecného soudu chybným jednáním administrativní pracovnice; dle výsledku šetření provedeného místopředsedkyní Krajského soudu v Praze se však jednalo o pochybení spočívající toliko v nedopatření, že ve spise byl založen protokol, který byl sestaven podle podané žaloby a který neodpovídal průběhu jednání. V tom se pochybení v této souzené věci liší od pochybení obecného soudu, které dovodil Ústavní soud například v nálezu ze dne 15.3.2012 sp. zn. IV. ÚS 2117/09 (na jehož analogii stěžovatelka poukazuje): "Nejvyšší soud nerespektoval vykonatelné nálezy Ústavního soudu, jež jsou podle čl. 89 odst. 2 závazné pro všechny orgány a osoby a jejichž existence mu z úřední činnosti musela být známa, ani judikaturu svou.".

Za tohoto stavu - jak již bylo uvedeno - Ústavní soud splnění podmínek ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu neshledal, a proto stěžovatelce náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.