I. ÚS 2427/07
I.ÚS 2427/07 ze dne 18. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělského obchodního družstva Kačina v likvidaci, se sídlem v Kutné Hoře, Svatý Mikuláš 139, zastoupeného JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem, se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1433/2006, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 23 Co 182/2005, a proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 9 C 127/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a 96 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1433/2006, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 23 Co 182/2005, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 9 C 127/2002.

Okresní soud v Kutné Hoře jako soud prvního stupně uvedeným rozsudkem uložil žalovanému stěžovateli zaplatit žalobci J. J. 676.007,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 1. 6. 2002 do zaplacení. K odvolání stěžovatele Krajsky soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné (§ 1237 odst. 1 písm.c/ o. s. ř.).

Obecné soudy vycházely ze zjištění, že J. J. (otec žalobce) byl oprávněnou osobou podle § 14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahu a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisu (dále jen "zákon 42/1992 Sb."), a splnil tedy podmínku členství u žalovaného ke dni 30. 11. 1991 na kterou uvedené ustanovení váže postavení oprávněné osoby. Dnem účinnosti tohoto zákona, tj. 28. 1. 1992 vznikl otci žalobce v souvislosti s transformací stěžovatele nárok na vypořádání své účasti na majetku družstva. Ještě před schválením transformačního projektu valnou hromadou oprávněných osob, které proběhlo 24. 10. 1992, otec žalobce zemřel a nestal se členem transformovaného družstva. Jeho členství v družstvu zaniklo podle § 26 odst. 1 písm. d) zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, ve znění pozdějších předpisů. Podle rozhodnuti Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. 6. 1994, č.j. D 652/92-18, Nd 494/93, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 1. 1997, č.j. D 652/92-22, kterým byla schválena dohoda o vypořádáni dědictví po zůstaviteli J. J. uzavřená mezi pozůstalou manželkou H. J. a pozůstalým synem J. J., nabyl majetkový podíl zůstavitele vůči žalovanému ve výši 496.768,26 Kč pozůstalý syn, tj. žalobce. Soudy dále zjistily, že majetkový podíl 496.768,26 Kč (jímž byla vypořádána účast otce žalobce na majetku družstva) byl vypočten v souvislosti s transformačním projektem žalovaného nesprávně. Bylo vycházeno z chybné výměry zemědělské půdy, převzaté družstvem od právních předchůdců žalobce a užívané družstvem a nebyly správně aplikovány koeficienty pro výpočet náhrad stanovené nařízením vlády č. 20/1992 Sb., kterým se stanoví způsob výpočtu výše náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby a nebyla zohledněna paušální náhrada za dva koně ve výši 80.000,- Kč. Soudy shledaly, že majetkový podíl je správně představován hodnotou náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby vnesené do družstva podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb. ve výši 430.041,- Kč, hodnotou náhrady za zemědělskou půdu užívanou žalovaným ve výši 134.160,- Kč, hodnotou náhrady za roky odpracované v družstvu ve výši 32.256,- Kč a hodnotou náhrady za užívání majetku vneseného do družstva ve výši 79.550,- Kč; celkem tedy činil majetkový podíl otce žalobce 676.077,- Kč.

Po právní stránce soudy dovodily, že nárok otce žalobce na majetkový podíl z transformace jeho úmrtím nezanikl, nýbrž podle § 460 obč. zák. přešel na žalobce jako jeho dědice. Výše nároku nebyla podle názoru soudů obou stupňů omezena výpočtem provedeným v transformačním projektu, v němž byl majetkový podíl vyčíslen nižší částkou, neboť v daném případě bylo provedeno vyčíslení náhrady podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb. v transformačním projektu evidentně nesprávně.

Stěžovatel nesouhlasí zejména se shora uvedeným právním hodnocením případu, které obecné soudy zaujaly; po rekapitulaci podstaty věci a průběhu řízení před obecnými soudy zejména uvedl, že otec žalobce zemřel ještě před tím, než mu vznikl nárok na vypořádání majetkového podílu, a než došlo k transformaci družstva. Tvrdí, že otcovo postavení oprávněné osoby jeho smrtí zaniklo a že na žalujícího syna přejít nemohlo. Žalobce měl tedy - podle jeho názoru - uplatnit vůči němu nárok z vyúčtování vzájemných práv a závazků; to však neučinil. Podle stěžovatele měl žalobce rovněž možnost zajistit si postavení oprávněné osoby, pokud by se byl neprodleně po smrti svého otce u družstva písemně přihlásil. V jiném názoru obecných soudů (včetně Nejvyššího soudu) na danou problematiku spatřuje stěžovatel zásah do svých výše uvedených ústavně zaručených práv a proto navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.

Po přezkoumání podstaty věci Ústavní soud neshledal, že by byly právní závěry obecných soudů svévolné či že by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Za tohoto stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl do jejich ústavně garantované nezávislosti.

Ústavní stížnost stěžovatele je založena, jak je z výše uvedeného zřejmé, na odlišném právním názoru od názoru obecných soudů, jak mělo být posuzováno v daném případě postavení syna původní oprávněné osoby. Na tyto otázky však lze podle Ústavního soudu nalézt řádné a dostatečně odůvodněné odpovědi v napadených rozsudcích obecných soudů (včetně obsáhlejšího shrnutí relevantní judikatury Nejvyšším soudem), na které lze odkázat a pro úplnost jejich podstatu stručně zopakovat.

Nejvyšší soud mj. s poukazem na příslušné právní předpisy, jakož i na svoji judikaturu, především uvedl, že přípustnost dovolání nezakládá ani stěžovatelův názor, oponující závěru, že právo na majetkový podíl v žalovaném družstvu smrti oprávněné osoby (jejíž postavení vyplývá z ustanoveni § 14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb. a nestala se členem transformovaného družstva), nezaniklo, nýbrž přešlo na dědice. Rozhodovací praxe je totiž podle Nejvyššího soudu již dlouhodobě ustálena v tom, že právní režim nároku člena družstva na vypořádáni jeho účasti na majetku družstva ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. se odlišuje podle toho, zda se stal či nestal členem transformovaného družstva. Jestliže se člen družstva, který je oprávněnou osobou podle § 14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb., stane členem transformovaného družstva (jež se podle ustanovení § 765 odst. 2 obch. zák. zápisem změny stanov do obchodního rejstříku považuje za družstvo založené podle obchodního zákoníku), řídí se nadále jeho vztah k družstvu a tedy i vypořádání s družstvem v případě zániku členství ustanoveními § 233 a 234 obch. zákoníku. Naproti tomu nestane-li se člen družstva, jemuž vznikl nárok na majetkový podíl z transformace, členem družstva po transformaci, řídí se vypořádání jeho podílu ustanoveními § 13 odst. 2, 3 zákona č. 42/1992 Sb. V dané věci jde přitom o druhý z těchto případů. Nejvyšší soud uvedl, že k otázce přechodu práva za takto předpokládaného skutkového stavu se vyslovil již v rozsudku ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1223/96, kde rovněž osoba oprávněná podle § 14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb. zemřela ještě před schválením transformačního projektu. Nejvyšší soud tam dovodil, že nárok oprávněné osoby na stanovení majetkového podílu při transformaci družstva, vyjádřený penězi, je nesporně nárokem majetkovým, a to nejen v části týkající se majetku oprávněně užívaného družstvem, ale i v části vypočtené u členů družstva podle odpracovaných let. Transformační zákon nemá žádné ustanovení o tom, že by toto majetkové právo oprávněné osoby, založené zákonem, zaniklo v případě její smrti. Pokud takovou úpravu neobsahuje, nastupují právní vztahy upravené jinými právními předpisy. Právní důsledky smrti fyzické osoby pak upravuje občanský zákoník. Podle ustanovení § 460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. To znamená, že majetek zůstavitele, jímž jsou nejen věci. ale i majetková práva, přechází se všemi právy a povinnostmi, které v den smrti náležely zůstaviteli, na jeho dědice. Na dědice nepřecházejí jen práva a povinnosti, které smrtí zůstavitele zanikají. Dále Nejvyšší soud poukázal příkladmo i na rozsudek ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 232/2002 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 10, ročník 2002, poř. č. 188), kde uvedl, že jestliže oprávněná osoba splní podmínky stanovené transformačním zákonem, vzniká vůči družstvu nárok na vypořádání jejího majetkového podílu, tj. pohledávka za družstvem. Pro tuto pohledávku platí - v rozsahu, ve kterém transformační zákon nemá odchylnou úpravu - úprava pohledávek v občanském a obchodním zákoníku; zda bude v konkrétním případě aplikována úprava podle občanského nebo obchodního zákoníku pak závisí na tom, zda osoba, která nárok uplatňuje, byla či nebyla členem transformujícího se družstva. Dále Nejvyšší soud poukázal na rozsudek ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 29 Cdo 3016/2000 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura sešit 9, ročník 2002, poř. č. 170), kde uvedl, že zařazení oprávněné osoby do transformačního projektu není podmínkou vzniku nároku na vydání (vypořádání) majetkového podílu z transformace a na rozsudek ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 232/2002 (Soudní judikatura, sešit 10, ročník 2002, poř. č. 188), kde judikoval, že ustanovení § 14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb. neváže postavení oprávněné osoby na nic jiného, než na členství v družstvu k rozhodnému dni, kterým je 30. 11. 1991. Rozhodovací praxe je tedy v těchto věcech podle dovolacího soudu dlouhodobě ustálená

S uvedenými závěry a s postupem obecných soudů v daném případě je možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Podstata ústavní stížnosti, jak je již shora uvedeno, tak v zásadě spočívá pouze v odlišném právním názoru stěžovatele; skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, pochopitelně sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá. Lze jen zopakovat, že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu měnit jejich právní závěry, které se ostatně Ústavnímu soudu - s ohledem na podstatu věci - jeví jako spravedlivé.

Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci; není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatele, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochybnosti o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nezabývá se perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice práva podústavního.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2010

Vojen Guttler v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.