I. ÚS 2420/13
I.ÚS 2420/13 ze dne 9. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Melskiho, zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem v Brně, U Svitavy 1077/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2013, č. j. 2 Afs 9/2013-60, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 8. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo zasaženo do čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nedostatku odůvodnění, neboť se ve svém rozhodnutí řádně nevypořádal s řadou kasačních námitek stěžovatele, zejména se jedná o námitku možné podjatosti pracovníka správce daně. Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu taktéž vytýká, že se nezabýval jeho rozsáhlou argumentací k výkladu § 268 celního zákona; odkaz na předchozí rozhodnutí pokládá stěžovatel za nepřesvědčivý, neboť Nejvyšší správní soud nevzal v úvahu, že v tamní věci šlo o situaci skutkově a právně odlišnou. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele také pochybil, pokud namísto toho, aby vzhledem k užití nesprávného ustanovení zákona Generálním ředitelstvím cel a krajským soudem kasační stížností napadený rozsudek zrušil, opřel své rozhodnutí výlučně o § 268 odst. 3 celního zákona", čímž stěžovateli zabránil, aby proti nově aplikovanému ustanovení mohl předestřít své výhrady a přednést odpovídající argumentaci.

Ze spisů Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Af 161/2011, sp. zn. 30 Af 162/2011, sp. zn. 30 Af 216/2011, sp. zn. 30 Af 240/2011, sp. zn. 30 Af 260/2011, sp. zn. 30 Af 190/2011, a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 9/2013, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobami u Krajského soudu v Brně domáhal přezkoumání a zrušení celkem 124 rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 10. 8. 2011 (č. j. 2804-131 a násl./2011-010100-21), kterými byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti celkem 124 platebním výměrům Celního úřadu Břeclav ze dne 24. 11. 2010 (č. j. 25582-131 a násl./2010-021100-021), jimiž celní úřad stěžovateli za dovezené zboží (vyčíslené množství litrů automobilového benzinu Eurosuper 95 či motorové nafty) vždy jednotlivě a konkrétně vyměřil clo, spotřební daň a DPH v odpovídající výši. Krajský soud v Brně nejdříve usnesením ze dne 22. 11. 2012, č. j. 30 Af 161/2011 - 27, jednotlivá řízení zahájená na základě uvedených žalob stěžovatele spojil ke společnému řízení, vedenému nadále pod sp. zn. 30 Af 161/2011. V následně vydaném rozsudku ze dne 11. 12. 2012, č. j. 30 Af 161/2011 - 43 žalobní námitky stěžovatele neshledal důvodnými, a proto žaloby podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), zamítl jako nedůvodné. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovateli s odkazem na svou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu vysvětlil, že závěr učiněný Krajským soudem v Brně, že nedošlo k naplnění podmínek k přetržení běhu prekluzivní lhůty a tedy k prekluzi vyměřeného celního dluhu, Nejvyšší správní soud nadále považuje za věcně správný, neboť plně koresponduje s judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudky ze dne 19. 2. 2009, č. j. 1 Afs 15/2009 - 105, či ze dne 14. 6. 2007, č. j. 8 Afs 37/2006 - 127, v nichž se Nejvyšší správní soud mj. odkazem judikaturu Evropského soudního dvora podrobně zabýval i jeho souladem s později přijatou úpravou komunitárního práva). Nejvyšší správní soud také odmítnul opakované námitky stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí celních orgánů, konkrétně spočívající v nesprávně uvedených citacích příslušných právních předpisů. Jak uvedl i krajský soud ve svém rozsudku, Ústavní soud i Nejvyšší správní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát zdůraznily, že požadavek na srozumitelnost a jednoznačnost výroku rozhodnutí sleduje legitimní cíl v podobě ochrany právní jistoty osob, které jsou jeho důsledky dotčeny na svých právech. Nejvyšší správní soud se ve světle této judikatury ztotožňuje s hodnocením krajského soudu, že stěžovatelem napadené výroky platebních výměrů jsou určité a srozumitelné a stěžovatel byl dostatečně seznámen, podle jakých právních předpisů a jejich konkrétních ustanovení (a to včetně celního zákona) a v jakém časovém znění z hlediska jejich platnosti a účinnosti bylo postupováno. Nejedná se tak o případy, na které by dopadaly shora citované judikatorní závěry o chybějících náležitostech rozhodnutí, jež by měly za následek jejich neplatnost. Dle názoru Nejvyššího správního soudu se krajský soud ve svém rozhodnutí dostatečně, srozumitelně a velmi podrobně vypořádal také se všemi konkrétními žalobními námitkami stěžovatele.

Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že taktéž ústavní stížnosti stěžovatele obsahující totožné stížnostní námitky projednávané pod sp. zn. III. ÚS 2286/13 a III. ÚS 2421/13 byly ústavním soudem posouzeny jako zjevně neopodstatněné a usneseními ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 2286/13 a ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 2421/13 byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty. Závěry citovaných rozhodnutí se přitom s ohledem na shodný obsah ústavních stížností uplatní i v nyní projednávané věci.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud posoudil návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný, nebyl dán důvod k tomu, aby bylo vydáno usnesení ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.