I. ÚS 2420/12
I.ÚS 2420/12 ze dne 25. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 25. července 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci navrhovatele Mgr. M. K., zastoupeného Mgr. Kryštofem Mannem, advokátem se sídlem Praha 6, Na Ořechovce 15, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012 č. j. 33 Cdo 1289/2010-930, rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 2. října 2009 č. j. 15 Co 530/2009-855 a Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. dubna 2009 č. j. 4 C 33/2008-789, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních prav a svobod. Uvedl, že podal žalobu, ve které uplatnil částku 2 734 100,- Kč s příslušenstvím a 3 000,- USD s příslušenstvím, když ji poskytl žalovanému jako půjčku, ta mu však vrácena nebyla. Vyslovil přesvědčení, že soudy I. i II. stupně vyvodily skutková zjištění, jež v žádném případě nevyplývala z provedených důkazů, určité důkazy nehodnotily vůbec, přičemž uvěřily veškerým tvrzením žalovaného, týkajícím se jeho plnění závazků z poskytnuté půjčky. Obdobně pak byly hodnoceny důkazy k namítané částce 404 100,- Kč, ohledně které soud I. stupně vyslovil závěr, podle něhož se nejedná o závazek mezi účastníky řízení. Poukázal dále na výpovědi svědků, kteří pro svůj poměr k žalovanému i k projednávané věci nemohli být nepodjatí. Soud se v tomto směru s jeho námitkami nevypořádal, naopak z jejich svědeckých výpovědí vycházel. Poněvadž odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově, který žalobu zamítl, podal dovolání k Nejvyššímu soudu, u něhož se domáhal zrušení napadených rozhodnutí, ten se však jeho námitkami nezabýval a navíc učinil dle něj zcela nesprávný závěr, že jeho dovolací důvody směřují proti správnosti odvolacího rozsudku a tyto nezakládají přípustnost dovolání, on, jako žalobce však dovolání a jeho důvody směřoval především proti rozhodnutí soudu I. stupně, který se při svém rozhodování a zejména při hodnocení důkazů řídil pokynem odvolacího soudu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3, 4, § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud opodstatněně odmítl dovolání stěžovatele opírající se o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, když dovodil, že soud I. stupně po zrušení jeho předcházejícího rozsudku v následném rozhodnutí nebyl limitován právním názorem odvolacího soudu, který ani ve zrušovacím rozhodnutí žádný závazný právní názor nevyslovil (jeho výtky spočívaly v procesním pochybení soudu I. stupně) a vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč další uplatněné námitky žalobce nemohou odůvodnit přípustnost dovolání ani ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal žalobcem, nyní stěžovatelem, napadený rozsudek soudu I. stupně, jímž byla v celém rozsahu zamítnuta jeho žaloba. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, podrobně se s uplatněnými odvolacími námitkami vypořádal a opodstatněně shledal rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé správným, pouze ve výroku o nákladech řízení upřesnil a o částku 863,- Kč změnil jejich výši. S ohledem na v ústavní stížnosti uplatněné námitky lze na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu II. stupně v dalším odkázat. Nutno dodat, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Nebylo zjištěno, že by se v předmětné věci soudy při hodnocení důkazů dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Proto ani Ústavní soud, který není vrcholem soustavy obecných soudů, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad touto jejich činností a, jestliže při ní postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 81, čl. 83 a 90 Ústavy České republiky), nespadá pak do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, i kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl.)

Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2012

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.