I. ÚS 2418/09
I.ÚS 2418/09 ze dne 29. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti Brenntag CR, s.r.o., sídlem Mezi Úvozy 1850, Praha 9, zast. Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem, sídlem V Olšinách 10, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.7.2009, č.j. 51 Co 390/2009-30, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení a společnosti EXELSIOR GROUP, s.r.o., sídlem Jana Palacha 538, Bohumín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností odeslanou na adresu Ústavního soudu dne 11.9.2009 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s domněnkou, že postupem krajského soudu bylo porušeno její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 Odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K meritu věci stěžovatelka uvedla, že vedlejší účastnici na základě její objednávky dodala zboží, jehož kupní cenu jí vyúčtovala fakturou na částku 75 701,- Kč. Pro případ prodlení s úhradou kupní ceny byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,03% z dlužné částky za každý den prodlení. Protože vedlejší účastnice kupní cenu neuhradila, domáhala se stěžovatelka u soudu zaplacení dlužné částky, včetně úroku z prodlení a včetně smluvní pokuty jdoucí od data splatnosti do zaplacení. Protože vedlejší účastnice uhradila jistinu, vzala stěžovatelka žalobu v rozsahu uhrazené částky zpět a navrhla, aby soud vedlejší účastnici zavázal k úhradě úroků z prodlení (jejich výši vyčíslila za dobu od splatnosti faktury do zaplacení jistiny), k úhradě smluvní pokuty (za stejné období) a k náhradě nákladů řízení (v celkové výši 34 003,30 Kč, a to při zohlednění pětinásobku ročního plnění z titulu smluvní pokuty). Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") vydal platební rozkaz, jímž byla uložena vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelce, kromě jiného, náklady řízení v částce 8 811,- Kč. Proti tomuto výroku podala stěžovatelka odvolání, v němž brojila proti výpočtu výše nákladů řízení, zejména upozorňovala na ustanovení § 3 odst. 2 vyhl. č. 484/2000 Sb., podle něhož mělo být při výpočtu odměny za právní zastoupení zohledněno, že smluvní pokuta je opětujícím se plněním. Krajský soud usnesením napadeným ústavní stížností změnil tuto část výroku platebního rozkazu okresního soudu a zavázal vedlejší účastnici k náhradě nákladů řízení stěžovatelce ve výši 26 114,- Kč sestávající se z odměny ve výši 20 540,- Kč vyčíslené ze součtu jistiny uplatněné pohledávky a smluvní pokuty za dobu prodlení. Rozhodnutí nepřiznat stěžovatelce zbývající část uplatněného nároku na náhradu odměny vyčíslené podle § 3 odst. 2 vyhl. č. 484/2000 Sb. ze součtu jistiny uplatněné pohledávky a pětinásobku roční smluvní pokuty odůvodnil krajský soud tím, že vyhl. č. 484/2000 Sb. základ pro výpočet doměny za zastupování advokátem tímto způsobem neupravuje a okolnost, že zákon o soudních poplatcích v § 6 odst. 3 určuje tento způsob výpočtu základu procentního poplatku pro peněžité plnění požadované do zaplacení jiného peněžitého plnění, je pro určení sazby odměny advokáta za zastupování žalobce v řízení nevýznamná. Stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s provedenou interpretací ustanovení § 6 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a ustanovení § 3 odst. 2 vyhl. č. 484/200 Sb., která vede k rozdílnému posuzování významu smluvní pokuty, jako opětujícího se plnění, příp. plnění požadovaného do okamžiku zaplacení jiného peněžitého plnění, a poukázala na jiné rozhodnutí téhož senátu krajského soudu (ze dne 30.4.2007, č.j. 51 Co 233/2007-17), ve kterém byla pro výpočet odměny zohledněna smluvní pokuta ve výši pětinásobku ročního plnění.

Na základě těchto tvrzení se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud rozhodl tak, že I. výroková část napadeného usnesení se zrušuje.

Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II. Z předložených listin Ústavní soud ověřil, že údaje uvedené stěžovatelkou v návrhu na zahájení řízení odpovídají skutečnosti. Zejména, že krajský soud usnesením ze dne 22.7.2009, č.j. 51 Co 390/2009-30, změnil platební rozkaz okresního soudu ve výroku o nákladech řízení tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit náklady řízení v částce 26 114,- Kč. V odůvodnění uvedl příslušná skutková zjištění, zejména, že stěžovatelka se domáhala zaplacení jistiny ve výši 75 701,- Kč s úrokem z prodlení v zákonem stanovené procentní sazbě od 18.10.2008 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,03% denně z jistiny od 18.10.2008 do zaplacení; posléze vzala žalobu zpět co do jistiny a setrvala na žalobním požadavku na zaplacení úroků z prodlení ve výši 2 222,60 Kč a smluvní pokuty v kapitalizované výši 2 355,60 Kč. Výslovně též upozornil, že odvolatelka (tj. stěžovatelka) se mýlí, usuzuje-li, že sazbu odměny je zapotřebí určit ze součtu uplatněné pohledávky a pětinásobku ročního plnění smluvní pokuty žalované do zaplacení jiného peněžitého plnění, když vyhl. č. 484/2000 Sb. základ pro výpočet odměny za zastupování advokátem tímto způsobem neupravuje. Z usnesení krajského soudu ze dne 30.4.3007, č.j. 51 Co 233/2007-17, Ústavní soud zjistil, že v této věci týkající se také stěžovatelky změnil krajský soud výrok platebního rozkazu vydaného Okresním soudem v Novém Jičíně, jímž byla uložena povinnost žalované zaplatit jistinu s úrokem z prodlení a smluvní pokutu do zaplacení. Při výpočtu výše odměny za právní zastoupení vyšel krajský soud z konstrukce, v níž do základu započetl jak jistinu, tak i pětinásobek ročního plnění ze smluvní pokuty.
III. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a listinnými podklady Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.

K namítanému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného odnětím možnosti adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky domáhat uložení povinnosti nahradit náklady řízení vůči neúspěšné účastnici řízení. V této souvislosti je namístě připomenout přístup Ústavního soudu k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, který je v koncentrované podobě vyjádřen např. v nálezu sp.zn. I.ÚS 1056/07: "Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom však rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Proto Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení - tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné - postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 800/06 ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006 a další). Otázka nákladů řízení tak může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení."

Ze zjištění provedených v průběhu řízení o ústavní stížnosti vyplývá, že k takové situaci nedošlo. Přitom je třeba vzít na zřetel, že nelze porovnávat oba případy předestřené stěžovatelkou, když v posuzované věci se domáhala úhrady konkrétní částky smluvní pokuty, kdežto v druhé věci jí byla přiznána smluvní pokuta v podobě opětujícího se plnění. Z tohoto důvodu neshledal Ústavní soud porušení základního stěžovatelčina práva na soudní ochranu.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. prosince 2009

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.