I. ÚS 2404/09
I.ÚS 2404/09 ze dne 10. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele L. Č., zastoupeného JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2009, č. j. 1 Afs 9/2009, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2009, č. j. 31 Ca 50/2008-100, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 9. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 50/2008 vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2006, č. j. 2089/110/2006-Ha, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Litomyšli ze dne 6. 12. 2005, čj. 34987/05/264970/4002, kterým bylo stěžovateli sděleno penále na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 ve výši 2715 Kč. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, který ji rozsudkem ze dne 21. 9. 2007, čj. 31 Ca 223/2006 - 21, zamítl. Tento rozsudek byl na základě kasační stížnosti stěžovatele pro nepřezkoumatelnost zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2008, čj. 1 Afs 3/2008 - 47. Krajský soud ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne ze dne 21. 7. 2008, čj. 31 Ca 50/2008 - 55, přičemž rozhodnutí Finančního ředitelství stejně jako rozhodnutí správce daně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud dovodil, že úhrada daňové povinnosti má nepochybně za následek její zánik a na tuto skutečnost nemůže mít vliv ani následný postup správce daně, který podle § 59 odst. 5 daňového řádu použije platbu na úhradu daňových povinností v pořadí podle písm. a) až g) citovaného ustanovení. Jestliže tedy daňový dlužník uhradil konkrétní splatnou daň včas, nebyl splněn předpoklad pro penalizaci ve smyslu § 63 odst. 1 daňového řádu, a to ani v případě, kdy po úhradě předepsané daně došlo k převedení platby dle § 59 odst. 5 daňového řádu. Proti tomuto rozsudku podalo Finanční ředitelství v Hradci Králové kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud s odkazem na ustálenou praxi, která byla potvrzena konstantní judikaturou i právní doktrínou shledal důvodnou, a proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení, přičemž jej zavázal právním názorem v rozsudku Nejvyššího správního soudu vysloveným. V odůvodnění Nejvyšší správní soud vyslovil, že krajský soud nesprávně dovodil, že pro správce daně bylo závazné určení, jímž stěžovatel směřoval platbu na úhradu daně z příjmu za rok 2000, ačkoliv daňovému subjektu náleží toliko oprávnění k určení druhu daně, nikoliv již k určení zdaňovacího období. Uvedl dále, že obdobně se k této otázce vyslovil i v rozhodnutí sp. zn. 5 Afs 42/2008, v němž dospěl k závěru, že až "použitím úhrady daně na úhradu určité daňové povinnosti správcem daně dle § 59 odst. 5 daňového řádu konkrétní závazek daňového dlužníka definitivně zaniká". K situaci, při níž dojde "nejprve k zániku určitého veřejnoprávního závazku ... a následně k jejímu obnovení", jíž se svým výkladem krajský soud "pokoušel předejít", tudíž dojít nemůže, neboť zde byly správci daně v okamžiku placení známy jiné stěžovatelovy daňové nedoplatky a tudíž na ně ihned, nikoliv zpětně, platbu v souladu s tehdy platným § 59 odst. 6 daňového řádu použil. Krajský soud v Hradci Králové v novém řízení žalobu stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl a vázán právním názorem vysloveném ve zrušujícím rozsudku kasačního soudu k otázce výkladu § 59 daňového řádu, plně odkázal na právní závěry v něm vyslovené.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že zákonným předpokladem pro předpis daňového penále je nezaplacení daňové povinnosti řádně a včas, přičemž každá daňová povinnost ("každý jeden z těchto vztahů") má "svůj samostatný právní osud nejen co do svého trvání, ale také co do svého zániku", a "má-li tedy později vzniklá daňová povinnost rovněž svůj samostatný právní osud, je k takovému osudu přimknuta rovněž povinnost hradit ... penále". Pokud proto daňový subjekt zaplatí včas "aktuální" daňovou povinnost, nemůže k ní - "byť je užita na úhradu nejstarší" - znovu vzniknout povinnost platit penále. Vznik povinnosti platit penále (svou sankční povahou) se podle jeho názoru váže toliko k povinnosti samostatně vzniklé a právo na jeho předpis tak nelze vázat na uplatněný postup správce daně dle § 59 daňového řádu. Zaplacení "daně předcházející, na které existuje dluh", lze dosáhnout i jinými prostředky než započítáváním, přičemž přijatý výklad § 59 daňového řádu, resp. jeho aplikace v jeho věci, pak představuje "exponenciální nárůst daňových povinností, které objektivně nemohou být v moci daňového subjektu". Podle stěžovatele tak napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové vydané na základě napadeného rozhodnuti Nejvyššího správního soudu není správné a je jím ukládána povinnost, která nemá oporu v zákoně a je v rozporu s Listinou základních práv a svobod a rovněž s Úmluvou na ochranu lidských práv. Popsaná situace ve svém základu a důsledcích, představujících pro stěžovatele majetkovou újmu, která je podle jeho názoru v rozporu s čl. 4 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod a rovněž v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jakož i s ustanovením či. 17 Úmluvy na ochranu lidských práv a svobod a s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a svobod.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí detailně přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

Podle § 59 odst. 5 daňového řádu platí, že úhrada daně se použije na úhradu daňových povinností v tomto pořadí: náklady řízení, pokuty a penále, zvýšení daně, nejstarší nedoplatky na dani, běžné platby daní, úrok. Nejvyšší správní soud stěžovateli v ústavní stížností napadeném rozsudku vyložil, že i když stěžovatel v dané věci určil v souladu s § 59 odst. 1 daňového řádu, aby jeho platba směřovala na úhradu daně z příjmů fyzických osob a provedl ji v částce, která odpovídala jeho konkrétní daňové povinnosti za zdaňovací období roku 2001, správce daně musel v souladu s tehdy platným § 59 odst. 6 daňového řádu nejprve posoudit, zda u daňového subjektu neexistují daňové povinnosti s vyšší uhrazovací prioritou. Jelikož takové nalezl, zcela v souladu se zákonem započítal provedenou platbu nejprve na ně. V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkázal na svou předchozí judikaturu - rozsudek ze dne 23. 3. 2006, č. j. 7 Afs 162/2004 - 57, (dostupný na www.nssoud.cz) ve kterém konstatoval, že správce daně je při úhradě daně nucen postupovat dle § 59 odst. 6 daňového řádu, který zakotvuje zásadu priority uhrazení, tedy určení závazného pořadí při uhrazování daňových povinností. Vzhledem k okolnosti, že se jedná o zákonem stanovený postup, daňový subjekt může sám rozhodovat pouze o tom, na kterou daň se má jeho platba použít, nikoliv však to, zda-li z ní bude uhrazena daň, nejstarší nedoplatky na dani aj.

Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, které Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zdaňového řádu byly provedeny daňovými orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem.

Ústavní soud zejména nemohl přisvědčit námitce stěžovatele, že pokud plnil aktuální daňovou povinnost řádně a včas, nemůže k takové daňové povinnosti, byť je použita na úhradu nejstarších nedoplatků na dani, vzniknout povinnost platit daňové penále. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelem uhrazená platba daně byla postupem podle v té době platného § 59 odst. 6 daňového řádu použita na úhradu nejstaršího nedoplatku na dani, nelze totiž mít zato, že za takových okolností došlo ke splnění aktuální daňové povinnosti, respektive zaplacení daně ve smyslu § 63 odst. 1 daňového řádu. Výklad § 63 odst. 1 daňového řádu, jak jej pojímá stěžovatel, by pak znamenal, že aktuální daňová povinnost byla uhrazena, a to nejen v souvislosti s vyměřením příslušného penále, nýbrž i ve smyslu nemožnosti jejího dalšího vymáhání. Nezaplacení daně a stanovení příslušného penále spolu totiž nerozlučně souvisí, stejně tak jako nelze vyměřit penále k dani zaplacené, nelze také nevyměřit penále k dani nezaplacené (tedy ani k úhradě daně převedené postupem podle v té době platného § 59 odst. 6 daňového řádu na úhradu nejstaršího nedoplatku na dani), jak navrhuje stěžovatel. Takový postup zákon správci daně neumožňuje, a byl by také zjevně nespravedlivý vůči daňovým poplatníkům, kteří daň řádně a včas neuhradí a penále je jim vyměřeno. Pokud stěžovatel zdůrazňuje, že zaplatil daň řádně a včas, je třeba konstatovat, že neslnil řádně a včas své starší daňové povinnosti, přesto se mu postupem správce daně podle v té době platného § 59 odst. 6 daňového řádu snížila výše staršího nedoplatku na dani, což ve svém důsledku znamená, že penále bude stěžovatelem placeno z nižšího základu nejstaršího daňového nedoplatku. Nejde tedy o stěžovatelem tvrzené opakované placení penále, nýbrž o to, že stěžovatelem uhrazená platba na aktuální daňovou povinnost je odečtena od starší neuhrazené daňové povinnosti, v této výši pak ovšem zůstává neuhrazená daňová povinnost aktuální, k níž se sice také váže penále, avšak z takové částky, o kterou byl snížen základ pro výpočet penále ze starší neuhrazené daňové povinnosti. Nejedná se tedy o stěžovatelem namítaný exponenciální nárůst jeho daňových povinností, který blíže, a to ani k výzvě Ústavního soudu ze dne 2110.2009 nespecifikoval. V dané souvislosti Ústavní soud poukazuje na skutečnost zmíněnou i Finančním ředitelstvím v Hradci Králové v kasační stížnosti, že se změnou sankčního systému daňového řádu s účinností ode dne 1. 1. 2007, kdy nastupuje namísto penále placení úroků z prodlení za - pro daňové poplatníky - výhodnějších podmínek, je také postup dle § 59 odst. 5 (dříve odst. 6) daňového řádu ve svém důsledku pro daňové poplatníky výhodnější.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2009

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.