I. ÚS 2401/17
I.ÚS 2401/17 ze dne 16. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Jiřího Bezděka, zastoupeného Mgr. Vítem Kubalcem, advokátem, sídlem Pekařská 384/13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2017 č. j. 20 Co 214/2016-82 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. března 2016 č. j. 111 EXE 3132/2015-71, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a obchodní společnosti Generali Pojišťovna a.s., IČ: 61859869, sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. srpna 2017, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 9 odst. 2 a 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II. Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Na majetek stěžovatele byla nařízena exekuce na základě rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 25. června 2015 č. j. 30 C 129/2014-97 k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice ve výši 792 Kč s příslušenstvím. Pověřením téhož soudu ze dne 9. října 2015 č. j. 111 EXE 3132/2015-24 byl vedením exekuce pověřen soudní exekutor Mgr. Jan Peroutka, Exekutorský úřad Chomutov; exekuce je u něj vedena pod sp. zn. 135 EX 4518/15.

3. Stěžovatel navrhl dne 10. listopadu 2015 zastavení exekuce. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 22. května 2017 č. j. 20 Co 214/2016-82 bylo potvrzeno usnesení městského soudu ze dne 11. března 2016 č. j. 111 EXE 3132/2015-71, kterým byl uvedený návrh zamítnut.

4. Z odůvodnění usnesení městského soudu, s nímž se následně ztotožnil i krajský soud, vyplývá, že v době rozhodování o návrhu ještě probíhalo šetření soudního exekutora ohledně majetku stěžovatele. Jakýkoli závěr ve smyslu, že je dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, by proto byl předčasný. Podle tohoto ustanovení se exekuce zastaví, jestliže její průběh ukazuje, že výtěžek, kterého by bylo dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů. Důvod pro zastavení exekuce pak nebyl shledán ani ve skutečnosti, že pověření soudního exekutora nebylo stěžovateli doručeno. Ustanovení § 43a odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 396/2012 Sb., totiž výslovně stanoví, že pověření není soudním rozhodnutím a nedoručuje se účastníkům řízení. Soud již nevydává usnesení o nařízení exekuce, ale pouze pověřuje soudního exekutora na jeho žádost výkonem exekuce. Neopodstatněná byla i argumentace stěžovatele, že exekuční titul je v rozporu s jeho základními právy a dobrými mravy. Takovýto závěr podle městského soudu nelze vyvozovat toliko ze skutečnosti, že proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o tzv. bagatelní částce, zákon nepřipouští odvolání. Kromě toho tato námitka zpochybňuje věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, což v exekučním řízení přípustné není. Krajský soud dodal, že zjistí-li soudní exekutor, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů, buďto sám exekuci za souhlasu oprávněné zastaví, nebo podá exekučnímu soudu podnět k zastavení exekuce.

III. Argumentace stěžovatele

5. Porušení svých základních práv a svobod spatřuje stěžovatel již v samotné skutečnosti, že je proti němu vedena exekuce, jejímž výkonem byl pověřen soudní exekutor. Takovéto pověření není v souladu se základy demokratického státu, neboť dává do rukou soukromé osoby pravomoci, které Ústava přiznává pouze soudům. Jejich využití je tak závislé na libovůli či svévoli soudního exekutora. Porušena má být rovněž nedotknutelnost obydlí stěžovatele. Je tomu tak z toho důvodu, že případný vstup do jeho bytu (k němuž nedošlo) za účelem vymožení předmětné pohledávky ve výši několika set korun by nemohl být podřazen pod žádný z Listinou stanovených důvodů omezení tohoto práva. Obecné soudy podle stěžovatele pochybily, jestliže se nezabývaly oprávněností exekučního titulu, který měl být nabyt z protiprávního stavu a nadále využíván v nekalém obchodním modelu exekucí. Jeho základní právo na soudní ochranu mělo být potlačeno již v nalézacím řízení, v němž vedlejší účastnice těžila ze svého profesně i ekonomicky výhodnějšího postavení. Stěžovatel naopak nejenže nebyl zastoupen a dostatečně poučen o možnosti bezplatného zastoupení advokátem, ale neměl ani možnost podat proti rozhodnutí nalézacího soudu odvolání. Poslední námitka se týká pochybení obecných soudů, které nezastavily exekuci, ačkoli bylo z jiných exekucí zřejmé, že stěžovatel je nemajetný.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

V. Vlastní posouzení

7. Po seznámení se s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

9. Základem argumentace stěžovatele je tvrzení, že se obecné soudy dopustily nesprávného posouzení důvodů pro zastavení exekuce, a to zejména důvodu podle § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. Z napadených rozhodnutí je nicméně zřejmé, že obecné soudy se s návrhem stěžovatele na zastavení exekuce náležitě vypořádaly. Vysvětlily v nich, že v době jejich rozhodování nemohly dospět k závěru, že výtěžek, kterého by bylo dosaženo, nepostačí ani ke krytí nákladů exekuce. Pouhý nesouhlas stěžovatele s tímto hodnocením nezakládá porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Není přitom podstatné, že v případě jiných exekucí vedených na majetek stěžovatele měl příslušný soudní exekutor či soud zaujmout ve vztahu k majetkovým poměrům stěžovatele odlišný názor. Ani v nyní posuzované věci ostatně není vyloučeno, že soudní exekutor či soud - v kontextu dalších zjištění ohledně majetku stěžovatele - následně přece jen učiní závěr o důvodnosti zastavení exekuce.

10. Pokud jde o ostatní námitky, nelze přisvědčit názoru stěžovatele, který zpochybňuje samotnou instituci soudního exekutora z hlediska jejího souladu s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu. Ústavní soud zdůrazňuje, že soudní exekutor může při výkonu veřejné moci postupovat pouze na základě zákona a v jeho mezích, přičemž v jeho postupu nelze apriorně předpokládat svévoli či libovůli, jak to činí stěžovatel. Dále je třeba uvést, že obecné soudy v exekuci již nepřezkoumávají zákonnost vykonatelných rozhodnutí, které jsou exekučním titulem. Překážkou vykonatelnosti nemůže být ani skutečnost, že soudní rozhodnutí nemohlo být podle § 202 odst. 2 občanského soudního řádu napadeno odvoláním z důvodu, že jeho předmětem byla tzv. bagatelní částka. Účastníci řízení totiž v těchto případech nemají ústavně zaručené právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy ve dvou instancích [srov. např. usnesení ze dne 18. června 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01 (U 22/22 SbNU 387), nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95); z nedávné doby např. nález ze dne 13. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 2186/14 (N 2/76 SbNU 41)]. Poslední částí argumentace týkající se nedotknutelnosti obydlí se Ústavní soud nezabýval, neboť stěžovatel netvrdil, že by v jeho případě ke vstupu do obydlí došlo. V tomto ohledu proto jeho základní práva vůbec nemohla být dotčena.

11. Ústavní soud uzavřel, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, a z tohoto důvodu rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2017

David Uhlíř v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.