I. ÚS 240/05
I.ÚS 240/05 ze dne 31. 8. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti H. E., zast. JUDr. Tatianou Poupovou, advokátkou, sídlem Antala Staška 80, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2006, č.j. 26 Cdo 1385/2005-278, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.1.2005, č.j. 54 Co 421/2004-253, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 2.4.2004, č.j. 7 C 34/2001-231, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a společnosti Společnosti 995, spol. s r.o., sídlem Na Pankráci 995/5, Praha 4, zast. JUDr. Karlem Stečínským, advokátem,l sídlem Ohradní 1352, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka ve včas a řádně podané ústavní stížnosti napadla nejprve v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19.1.2005, č.j. 54 Co 421/2004-253, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 2.4.2004, č.j. 7 C 34/2001-231, na jejichž základě je povinna vyklidit byt č. 13, I. kategorie, o velikosti 2+1, ve 3. poschodí domu č.p. 995, v ulici Na Pankráci, v Praze 4 (dále jen "předmětný byt"). V návrhu na zahájení řízení nejprve popsala vývoj sporu zahájeného žalobou o vyklizení podanou vedlejším účastníkem, který neuznával přechod nájmu předmětného bytu na stěžovatelku. Obecné soudy po opakovaném rozhodování na soudu I. stupně dospěly k závěru, že stěžovatelka nesplnila druhou z podmínek přechodu nájmu podle § 706 obč. zákoníku (tj. neexistenci vlastního bytu), protože v době smrti původního nájemce předmětného bytu jí svědčilo právo užívání jiného bytu odvozené od nájemního práva jejího manžela s případným právem na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Stěžovatelka namítá, že odvolací řízení předcházející zrušujícímu usnesení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které se vyskytly v odvolacím řízení následujícím po prvním rozsudku soudu I. stupně, jímž byla žaloba vedlejšího účastníka zamítnuta. Upozorňuje, že odvolací soud porušil § 205a odst. 1 obč. soudního řádu, když přijal listinný důkaz vedlejšího účastníka, který nesplňoval zákonné předpoklady nového důkazu. Dále podle ní odvolací soud nerespektoval ani ustanovení o rovnosti účastníků řízení (§ 18 obč. soudního řádu, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), neboť řízení vedl tak, že stěžovatelce neumožnil řádně se seznámit s tímto důkazem a podání, jímž bylo patrně doplněno odvolání, jí nedoručil. Ohledně naplnění podmínek pro přechod nájmu zpochybňuje správnost obou právních závěrů obecných soudů, podle ní byly obě podmínky splněny. Posléze stěžovatelka připomíná, že vedlejší účastník byl založen jako společnost s ručením omezeným z důvodu odkoupení domu, v němž se nachází vyklizovaný byt, a jejím členem se mohl stát pouze oprávněný nájemce bytu. Z tohoto důvodu považuje žalobcovo tvrzení, že člen společnosti nemá právo na uzavření nájemní smlouvy za nelogické a v rozporu se zásadami privatizace bytového fondu a činí závěr, že s přechodem obchodního podílu na dědice přecházejí na dědice i práva a povinnosti vyplývající z nájmu konkrétního bytu, které náležely zemřelému společníkovi. Podle stěžovatelky porušily obecné soudy její ústavně zaručená základní právo, a to konkrétně právo na soudní ochranu (čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny), dále právo na spravedlivý proces a právo na respektování rodinného a soukromého života (čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"), tudíž navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu dovolání, Ústavní soud usnesením ze dne 6.6.2005, č.j. I. ÚS 240/05-14, řízení o ústavní stížnosti přerušil.

Stěžovatelčino dovolání zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29.3.2006, č.j. 26 Cdo 1385/2005-278. Neuznal za důvodnou její výtku zaměřenou na hodnocení důkazů odvolacím soudem a podrobně vysvětil, že s obchodním podílem ve společnosti s ručením omezeným není spojeno právo nájmu bytu, tudíž je třeba se zabývat posouzením, zda byly splněny podmínky přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 obč. zákoníku. V tomto směru konstatoval, že stěžovatelce se nepodařilo zpochybnit správnost skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud dovodil, že mezi původním nájemcem a stěžovatelkou nešlo o společnou domácnost, přičemž Nejvyšší soud se s tímto názorem ztotožnil (nebylo proto nutné posuzovat, zda byl případně naplněn druhý předpoklad, tj. předpoklad neexistence vlastního bytu).

Po skončení dovolacího řízení pokračoval Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti a na základě jeho výzvy upravila stěžovatelka petit tak, že se domáhala též zrušení rozsudku Nejvyššího soudu. Obsah ústavní stížnosti doplnila o nové zjištění, že vedlejší účastník se chová analogicky jako bytové družstvo, neboť od roku 2005 bezúplatně převádí bytové jednotky do vlastnictví svých členů. Tímto způsobem převedl již většinu bytových jednotek, avšak se stěžovatelkou nejedná jako s členkou společnosti.

Relevantní znění příslušných článků Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 4 odst. 1 Listiny: Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Čl. 4 odst. 4 Listiny: Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Čl. 11 odst. 1 Listiny: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 37 odst. 3 Listiny Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Čl. 38 odst. 2 Listiny: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Čl. 8 Úmluvy: Právo na respektování rodinného a soukromého života 1) Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. 2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud upozornil, že argumentace uvedené v ústavní stížnosti je ve své podstatě opakováním argumentů uvedených již v dovolání, přičemž námitky stěžovatelky směřují k odvolacímu řízení, jež vyústilo ve zrušující usnesení odvolacího soudu. Nezbylo mu než konstatovat, že stěžovatelce se nepodařilo zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu a že vzhledem k tomu obstojí právní závěr, že nesplnila předpoklad žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti. Pokud jde o právní závěr, že součástí obchodního podílu nemůže být právo nájmu konkrétního bytu, odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti Nejvyšší soud neformuloval.

Městský soud zastává názor, že v řízení postupoval v souladu s procesními předpisy a zaručená práva stěžovatelky neporušil. Základní důvody, na nichž je jeho rozhodnutí postaveno, jsou uvedeny v odůvodnění a jejich opakování považuje za nadbytečné. Městský soud je přesvědčen, že nejsou dány důvody pro vyhovění ústavní stížnosti.

Obvodní soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku a má za to, že nedošlo k porušení žádného ze zaručených práv stěžovatelky. Ohledně rozhodnutí o ústavní stížnosti návrh nevyjádřil.

Vedlejší účastník strukturoval svoje stanovisko podle jednotlivých partií ústavní stížnosti, souhrnně lze uzavřít, že zdůrazňuje subjektivní povahu názorů stěžovatelky, její subjektivní hodnocení předchozích rozhodnutí soudů, která - podle jeho názoru - jsou plně podložena věrohodnými a průkaznými důkazy, které byly řádně vyhodnoceny a na základě takového objektivního hodnocení i řádně a objektivně právně posouzeny. Vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka, která nepřinášejí žádné nové skutečnosti a argumenty, nebylo nutné je zasílat stěžovatelce k případné replice.

Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 7 C 34/2001 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se žalobou vůči stěžovatelce domáhal, jako vlastník bytového domu, vyklizení předmětného bytu, protože neuznal přechod nájmu z původního nájemce na stěžovatelku. Stěžovatelka se žalobními důvody nesouhlasila, poukázala na to, že po zemřelém otci se stala společníkem vedlejšího účastníka a že na ni přešel nájem, proto požadovala zamítnutí žaloby. Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 14.12.2001, č.j. 7 C 34/2001-96, žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že na stěžovatelku přešlo ze zákona právo nájmu předmětného bytu. Proti rozsudku podal vedlejší účastník odvolání, městský soud prvostupňový rozsudek usnesením ze dne 4.6.2002, č.j. 55 Co 112/2002-129, zrušil, protože skutkový stav se jevil zřetelně odchylným od skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně (ohledně existence vlastního bytu stěžovatelky). Po dalším dokazování obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, když zjistil, že nájem bytu na stěžovatelku nepřešel. Tento rozsudek napadla odvoláním stěžovatelka, které založila na tvrzení o vazbě obchodního podílu a nájmu bytu a na splnění obou předpokladů pro přechod nájmu po smrti dosavadního nájemce. Městský soud, po doplnění dokazování, prvostupňový rozsudek potvrdil, protože se ztotožnil se zjištěním, že stěžovatelka nesplnila podmínky pro přechod nájmu bytu. Následné dovolání bylo Nejvyšším soudem zamítnuto (viz výše).

Po seznámení s předloženými podklady Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelky nebylo zjištěno; stěžovatelka sice tvrdí porušení příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, její tvrzení však postrádají jakoukoli ústavněprávní argumentaci.

Podstatu ústavní stížnosti tvoří její polemika se závěry obecných soudů o splnění podmínek pro přechod nájmu bytu ve smyslu § 706 obč. zákoníku. Přitom stěžovatelka odmítá vzít na vědomí konstrukci podmínek přechodu nájmu, zejména fakt, že obč. zákoník ji zatěžuje nejen povinností tvrzení, ale též povinností důkazní, bylo nutné, aby ona prokázala, že podmínky pro přechod nájmu splnila, byť byla ve sporu stranou žalovanou. Ohledně ústavně konformní interpretace a aplikace § 706 obč. zákoníku lze připomenout nález Ústavního soudu ze dne 1.6.2005, ve věci sp.zn. IV.ÚS 8/05. Právní závěr, že s obchodním podílem ve společnosti s ručením omezeným není spojeno právo nájmu k bytu ve vlastnictví této právnické osoby, vyplývá z rozdílného charakteru právních vztahů (na straně jedné účast ve společnosti, na straně druhé užívání bytu ve vlastnictví této společnosti), nemůže ho zvrátit ani převod bytů do vlastnictví společníků. Účast stěžovatelky ve společnosti nadále trvá (s ohledem na právní nástupnictví po zemřelém otci), která tak může prostřednictvím adekvátní právních prostředků realizovat majetkovou hodnotu obchodního podílu.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.