I. ÚS 2398/13
I.ÚS 2398/13 ze dne 24. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. D., t. č. Věznice Odolov, 542 34 Malé Svatoňovice, zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, se sídlem Malá Skála 397, 468 31 Malá Skála, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 391/2013, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 8. 2013, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 391/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 61 To 422/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 3 T 318/2009, ve které byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona.

Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že vystupoval jako zmocněnec, popřípadě zaměstnanec, podnikatele fyzické osoby Romana Poláka a jako takový sliboval zajištění finančních úvěrů nebo půjček zájemcům - poškozeným, kterým nechával podepisovat listiny, které záměrně klamavě vydával za smlouvy o půjčce či úvěru, ačkoliv věděl, že ve skutečnosti o smlouvy o půjčce respektive úvěru nejde, a vybíral od poškozených zálohy s odůvodněním, že mají sloužit jako jistina pro případ pozdějšího nesplácení úvěru či půjčky, přičemž věděl, že půjčky respektive úvěry nebudou poskytnuty a že peníze budou použity k jiným účelům a nebudou poškozeným vráceny, a ke škodě poškozených tak vybral celkem 715.300 Kč a chtěl vybrat o 36.500 Kč více, tedy částku ve výši 751.800 Kč, při čemž o tyto peníze obohatil sebe nebo Romana Poláka.

Stěžovatel za prvé upozorňuje na princip trestního práva jako ultima ratio, totiž na podpůrnost trestní represe ve vztahu k využití institutů práva občanského a obchodního. Argumentuje, že z civilistického pohledu smlouvy uzavřené v omylu, tedy i v omylu způsobeném podvodným jednáním druhé strany, nejsou absolutně neplatné pro rozpor se zákonem, pro jeho obcházení, nebo pro rozpor s dobrými mravy. Jsou jen takzvaně relativně neplatné. A relativní neplatnost smlouvy uzavřené v omylu je nutné uplatnit omylem dotčenou stranou u druhé smluvní strany výslovným a adresovaným právním úkonem vůči druhé smluvní straně a to vše navíc v tříleté promlčecí době. Nebyla-li tímto způsobem relativní neplatnost smlouvy uzavřené v omylu uplatněna, je smlouva považována za platnou a nelze z ní dovozovat v oblasti civilního ale ani trestního práva ty následky, které jsou spojeny s neplatnou smlouvou. Navíc je stěžovatel toho názoru, že všichni poškození si jistě museli všimnout, že jeho jednání s nimi zahrnující požadavek na zaplacení zálohy předem je nestandardní, a tedy věděli, že jdou do rizikového obchodu, který může, ale také nemusí, vyjít a jejich omyl je tak třeba klást k jejich tíži. Má za to, že Nejvyšší soud jako soud trestní vykládá pojem uvedení jiného v omyl a pojem podstatný omyl pro účely aplikace trestního zákona přísněji, než jak by vyznělo hodnocení stejného jednání pohledem judikatury práva obchodního. Tím je narušována i konzistentnost právního řádu, která je ústavní hodnotou.

Stěžovatel také neví, proč byl zavázán k vydání bezdůvodného obohacení on, ačkoliv pokud se někdo na úkor poškozených obohatil, byl to Roman Polák, kterému veškeré vybrané prostředky přeposílal. Navíc se jedná o pravou retroaktivitu novelizovaného znění § 228 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), kdy byl zavázán k vydání bezdůvodného obohacení, ke kterému došlo před 1. 7. 2011. Stěžovatel neakceptuje argumentaci Nejvyššího soudu, že trestní právo příliš nerozlišuje ve skutkových podstatách trestných činů způsobení škody a vznik bezdůvodného obohacení.

Z výše uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.

Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K otázce pojetí trestního práva jako ultima ratio ve vztahu k občanskoprávní rovině jednotlivých případů Ústavní soud opakovaně judikoval, že standardní civilní vztahy nelze řešit prostředky trestního práva (srovnej např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 438/2000, IV. ÚS 564/2000, IV. ÚS 469/02, a I. ÚS 69/06). Trestní právo chápe jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné. Vylákání finančních prostředků s přísliby poskytnutí úvěru či půjčky při vědomí, že žádná půjčka ani úvěr poskytnuty nebudou, však dle Ústavního soudu bezpochyby nelze považovat za jednání v rámci standardních civilních vztahů, nýbrž jde o jednání hrubě deliktního charakteru. Pokud jde o stěžovatelovy poukazy na výklad neplatnosti smluv a omylu v občanskoprávní judikatuře, Ústavní soud se jimi nepovažuje za nutné blíže zabývat, neboť i když je jednota právního řádu jistě obecně žádoucí, je to stále výlučně soud trestní, na kterém rozhodnutí o vině a trestu spočívá a bez ohledu na případnou občanskoprávní judikaturu by Ústavní soud také stěží mohl přisvědčit stavu, že by nemělo být trestněprávně postihováno jednání zcela zjevně podvodného a kriminálního charakteru.

S další částí stěžovatelovy argumentace se již přesvědčivě vypořádal soud Nejvyšší. Ten zcela logicky uvážil, že přímo na straně obviněného došlo k bezdůvodnému obohacení, neboť mu bylo plněno z neplatného právního úkonu na základě jeho podvodného jednání a proto také jeho stíhá platební povinnost ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu. Z hlediska stěžovatelem namítané retroaktivity pak nutno přisvědčit Nejvyššímu soudu i v tom, že i kdyby nedošlo k novelizaci trestního řádu zákonem č. 181/2011 Sb., bylo by nutné přiznat poškozeným právo na zcela stejné plnění, jen by se nenazývalo bezdůvodným obohacením, ale škodou dle do té doby účinných trestních předpisů, kdy dříve byl totiž termín škoda v trestním řízení vykládán šířeji a tento pojem zahrnoval i bezdůvodné obohacení.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.