I. ÚS 2395/12
I.ÚS 2395/12 ze dne 13. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 13. srpna 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. O., zastoupeného JUDr. Marií Minářovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ludmily Konečné 14, proti rozsudkům Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 2/2007 ze dne 24. února 2010 a Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Co 160/2010 ze dne 5. října 2010 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 1056/2011 ze dne 14. března 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení čl. 4 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno jeho žalobě na ochranu osobnosti.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení o žalobě stěžovatele směřující proti České republice - Ministerstvu vnitra na určení, že stěžovatel byl neoprávněně evidován jako tajný spolupracovník Vojenské kontrarozvědky Krajské vojenské správy v Bratislavě pod krycím jménem Orol. Soud I. stupně svým v dané věci již v pořadí druhým rozhodnutím shora označeným po provedení doplnění dokazování k okolnostem, za nichž došlo ke slibu o spolupráci, žalobu stěžovatele se zdůvodněním svých závěrů zamítl, neboť po zhodnocení provedeného dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel se zavázal ke spolupráci s VKR a nepodařilo se mu prokázat, že by k uzavření slibu došlo pod tvrzeným nátlakem. Odvolací soud se ztotožnil se zhodnocením soudem I. stupně provedených důkazů, jak podrobně ve svém rozsudku rozvedl, a jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal také na to, že pro posouzení oprávněnosti evidence není rozhodující, zda evidovaná osoba vůbec fakticky se Státní bezpečností spolupracovala, popř. jaká byla kvalita její spolupráce. Nejvyšší soud následně svým rozhodnutím v záhlaví označeným dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl, neboť, jak v odůvodnění usnesení uvedl, rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. s tím, že základem jeho rozhodnutí jsou konkrétní skutková zjištění, týkající se předmětného závazku ke spolupráci, přičemž právní posouzení je v souladu s četnou judikaturou dovolacího soudu.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obecným soudům vytýká, že nepřihlédly k tomu, že spisový materiál poskytnutý žalovanou je neúplný, záznamy ve spise obsažené jsou nelogické, neobsahují po věcné stránce žádné informace, v řadě z nich jsou faktické a časové rozpory a žádný z nich stěžovatel nepodepsal. Oponuje dále hodnocení provedených důkazů s tím, že soud I. stupně se nevypořádal s rozpory ve výpovědích svědků a uvěřil výpovědi svědka H., věrohodnost jehož výpovědi dále zpochybňuje poukazem na další provedené důkazy. Je tak přesvědčen o tom, že v postupu soudů I. a II. stupně došlo k porušení principu rovnosti, když tvrzení stěžovatele o způsobu a podmínkách získání jeho podpisu nebylo posuzováno v kontextu s dalšími zjištěnými skutečnostmi. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil. V posuzované věci soud I. stupně i soud odvolací na základě provedeného dokazování a jeho zhodnocení, jež Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly své úvahy při hodnocení důkazů včetně výpovědí svědků, na jejichž podkladě učinily závěr, že závazek stěžovatele ke spolupráci nebyl učiněn pod nátlakem, přičemž odvolací soud dostatečně reagoval na stěžovatelovy odvolací námitky, obdobné jako námitky obsažené nyní v ústavní stížnosti. Opodstatněně také poukázal na to, že námitky stěžovatele týkající se rozporů v osobním svazku na něj vedeném a chybějících částí spisu nejsou za existence prokázaného slibu právně významné. Také soud dovolací své odmítavé usnesení dostatečně zdůvodnil, ostatně v poměru k jeho rozhodnutí stěžovatel konkrétní námitky ve stížnosti ani nevznáší. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jež nevykazují prvky libovůle, kdy nebylo zjištěno, že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94), lze tak odkázat. Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2012

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.