I. ÚS 2390/09
I.ÚS 2390/09 ze dne 29. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, se sídlem Josefa Skupy 1639/21, 708 00 Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. července 2009, sp. zn. 8 Cmo 348/2008, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. června 2007, sp. zn. 26 Cm 16/2005, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů se stěžovatelka domáhala jejich zrušení. Tvrdila, že jimi, byla porušena její základní práva plynoucí z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Po kontrole formálních a obsahových náležitostí ústavní stížnosti byla stěžovatelka vyzvána k odstranění vytknutých vad, což stěžovatelka učinila podáním označeným jako "doplněná ústavní stížnost" s připojením originálu plné moci pro zastupování před Ústavním soudem. Ústavní soud konstatuje že ústavní stížnost byla podána včas a netrpí vadami.

V ústavní stížnosti samé stěžovatelka uvádí, že v roce 1999 podala žalobu, kterou se domáhala doplatku odměny za výkon činnosti ve prospěch založení a činnosti (bytového) družstva. Krajský soud v Ostravě dospěl na základě skutkových zjištění k závěru, že stěžovatelka tvrzený nárok nemá z žádného právního důvodu. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí. Zdůrazňuje, že tvrzený nárok byl před soudem prokázán.

Konkrétně stěžovatelka namítá, že soudy "opomenuly" důkaz - listinu podepsanou členy družstva dne 22. 12. 1998. Tento důkaz, podle názoru stěžovatelky, soudy nevyhodnotily v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. Dále soudy nepřipustily provedení dalších důkazů, které stěžovatelka navrhovala, a to výslech svědků. Rovněž namítá nevěrohodnost svědků, kteří před soudem vypovídali. Ve vztahu k právnímu hodnocení věci stěžovatelka namítá formalistickou interpretaci ustanovení § 66 odst. 2 obch. z., § 566 obch. z. a § 451 o. z. Konečně stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v tom, že řízení trvalo téměř 10 let.

Kromě návrhu na zrušení napadených rozhodnutí stěžovatelka připojila i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, a to s ohledem na nákladové výroky.
II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

Taková situace v případě stěžovatelky nenastala.

Nelze v první řadě přehlédnout, že ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí týkající se povinnosti zaplatit částku, jež lze - vzhledem k současným ekonomickým poměrům, které se promítají i do procesních předpisů - označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 931/08, II. ÚS 254/09 a mnoho dalších) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadená rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

V nyní posuzované věci je však kromě toho dána zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti i s ohledem na konkrétní námitky stěžovatelky, které navíc v totožné podobě uplatnila v předchozím řízení. Z obou napadených rozhodnutí plyne, že soudy se provedenými důkazy důkladně zabývaly a na základě výpovědi řady svědků dospěly k názoru, že o odměně stěžovatelky nebylo členskou schůzí rozhodnuto tak, jak tvrdí stěžovatelka. Rovněž k listině ze dne 22. 12. 1998, které se dovolává stěžovatelka jako důkazu "opomenutého," soud prvního stupně prováděl dokazování, přičemž vzhledem ke konkrétním výpovědím svědků obsah této listiny zjevně nezpochybnil výše uvedený závěr soudu o tom, že odměna byla stěžovatelce členskou schůzí odsouhlasena ve výši toliko 5.000,- Kč. Celkově lze označit skutkové závěry soudu prvního stupně za zcela odpovídající provedeným důkazům a následné právní závěry za ústavně konformní. Nebyl tedy zjištěn stav extrémního vybočení obecných soudů z mezí spravedlivého procesu.

Jde-li o stěžovatelkou namítané průtahy v řízení, jejich samotná existence nemůže zpravidla vést k odstranění rozhodnutí vydaných ve skončeném řízení, neboť ani jejich případné zjištění není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatelka tímto zásahem musí být již nebo ještě postižena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 432/08).

Pokud stěžovatelka dne 18. 11. 2009 Ústavnímu soudu písemně sdělila, že ústavní stížnost bude dále doplňovat později po návratu z nemocnice, Ústavní soud na toto upozornění nijak nereagoval, neboť samostatnou korespondencí s Ústavním soudem stěžovatelka obchází smysl institutu povinného zastoupení. Zástupce (advokát) stěžovatelky obsahové i formální vady ústavní stížnosti již dne 30. 10. 2009 odstranil a žádost o prodloužení lhůty k odstranění vad nepřipojil.

Vzhledem k výroku tohotu usnesení a k důvodům, které k němu vedly, Ústavní soud nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadnutých rozhodnutí.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a meritorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. prosince 2009

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.