I. ÚS 239/10
I.ÚS 239/10 ze dne 6. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. K., zastoupeného Mgr. Petrem Noskem, advokátem, se sídlem Dvořákova 5, Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 52 T 11/2008, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 5 To 36/2009, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 1. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 52 T 11/2008 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a byla mu též uložena povinnost nahradit škodu dle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 5 To 36/2009-2352 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž tento soud k jeho odvolání částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným K. a N. K., které odkázal s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.

Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v půjčování si finančních prostředků s vědomím, že nebudou moci být v dohodnutém termínu vráceny. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy. Upozorňuje, že úmyslné zavinění se musí vztahovat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu. Soudy měly za prokázané, že částky získané od smluvních partnerů poukazoval do zahraničí a z financí nakonec neměl prospěch. Tímto zjištěním je tedy vyloučeno, aby finance získával s úmyslem obohatit svoji osobu. Pokud dále, opět dle zjištění soudů, obohatil kohokoli v zahraničí, pak toto samozřejmě nebylo jeho cílem, ani následkem, s nímž by mohl být srozuměn, neboť věřil, že se jedná o investice návratné.

Stěžovatel také uvádí, že nemohl nikoho uvádět v omyl ani jeho omylu využívat, protože všechny osoby, které mu poskytly finanční prostředky, byly předem seznámeny se stejnými informacemi, které měl k dispozici on. Pokud poškození popírají svoji obeznámenost s účelem poskytnutí prostředků, jedná se o ty z poškozených, jejichž věrohodnost byla v trestním řízení zpochybněna.

Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil pro rozpor s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Dle § 250 odst. 1 trestního zákona se trestného činu podvodu dopustí ten, "kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou." Stěžovatel zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu ve vztahu ke znaku skutkové podstaty obohacení sebe nebo jiného a dále naplnění znaků uvedení někoho v omyl a zamlčení podstatných skutečností. To, že tyto znaky v případě stěžovatelovy činnosti naplněny byly, je však z odůvodnění napadených rozhodnutí zřejmé. Nadto stěžovatelova argumentace směřující proti závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu je zcela absurdní a postrádá jakoukoliv logiku.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.