I. ÚS 2389/09
I.ÚS 2389/09 ze dne 19. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, o ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené JUDr. Tomášem Fuchsem, advokátem se sídlem Panská 2/4, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2009 č. j. 20 Co 696/2008-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2009, č. j. 20 Co 696/2008- 25, neboť má zato, že jím byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí garantována zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti samé, jakož i z vyžádaného soudního spisu Městského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. 96 Nc 193/1998, Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2008, č. j. 96 Nc 193/2008-12, jímž byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky podle platebního rozkazu Okresního soudu Brno - venkov ze dne 18. 5. 1998, sp. zn. Ro 1067/98, pro pohledávku Dopravního podniku města Brna, a. s., jako oprávněného, ve výši 205,- Kč a pro náklady předchozího řízení ve výši 560,- Kč. Citovaným usnesením Městského soudu v Brně byla stěžovatelce rovněž uložena povinnost uhradit oprávněnému (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi) a exekutorovi náklady exekuce.

Stěžovatelka přitom ve zmiňovaném odvolání zejména namítala, že jí exekuční titul nebyl nikdy doručen, takže nemohl nabýt ani právní moci, ani vykonatelnosti. Exekuční titul totiž od zástupce poskytovatele poštovních služeb převzala její matka; stěžovatelka, jež využila nahlédnutí do spisu sp. zn. Ro 1067/98, to vyvozuje jednak z toho, že podpis na doručence k platebnímu rozkazu je právě její matky, jednak z toho, že se v době doručení platebního rozkazu na adrese, kam jí byl platební rozkaz doručen, vůbec nezdržovala. Na podporu svého tvrzení navrhla odvolacímu soudu vypracovat znalecký posudek ohledně pravosti podpisu na doručence.

Krajský soud k této argumentaci stěžovatelky v napadeném usnesení mimo jiné uvedl, že stěžovatelka nepředložila soudu žádné důkazy, jimiž by doložila svoje tvrzení, že se na adrese, kam jí byl platební rozkaz doručen, vůbec nezdržovala; z centrální evidence obyvatel přitom podle soudu plyne, že na této adrese byla hlášena. Stěžovatelka ve svém odvolání - podle soudu - rovněž neuvedla, že by doručenka neměla patřičné formální náležitosti, takže soud proto respektoval její charakter jako veřejné listiny. Za této situace proto považoval odvolací námitky za nedostačující a neshledal tedy důvod nechat vypracovat znalecký posudek.

Právě uvedený závěr krajského soudu tedy neakceptování jejího důkazního návrhu stěžovatelka zejména v ústavní stížnosti napadá. Odkazuje především na právní závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III ÚS 569/03. Dále upozorňuje, že u údajů uvedených na doručence je sice presumována jejich správnost, na druhou stranu je připuštěn důkaz opaku. Tímto důkazem měl být právě znalecký posudek k ověření pravosti podpisu na doručence. Jestliže soud tento posudek nenechal vypracovat a zároveň klade stěžovatelce k tíži, že neunesla důkazní břemeno, pak tím právo stěžovatelky na spravedlivý proces porušil.
II. Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí (tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku stanovenou § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů) je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu vyvolávajících zřetelný zásah do základních práv či svobod stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 34 nebo nověji usnesení sp. zn. IV. ÚS 1373/07). V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně odebíralo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv či svobod příslušné fyzické či právnické osoby.

Ústavní soud neshledal důvod se od těchto svých závěrů odchylovat ani v nyní posuzované věci a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2009

František Duchoň v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.