I. ÚS 2377/17
I.ÚS 2377/17 ze dne 29. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Daniely Šmidrkalové, zastoupené JUDr. Barborou Peškovou, advokátkou, se sídlem Odlehlá 321/67, Praha 9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. dubna 2013 č. j. 67 C 121/2011-68, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2014 č. j. 15 Co 173/2014-123 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. května 2017 č. j. 21 Cdo 5971/2016-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou dne 29. 7. 2017 napadla stěžovatelka shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno její základní právo na ochranu dědění podle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina) a právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny.

2. Stěžovatelka byla spolu se svou matkou a bratrem účastníkem dědického řízení po svém otci zemřelém v roce 1993, ve kterém soud vycházel ze závěti zůstavitele z roku 1966, dále ze zákonných podílů dědiců a z nároků neopomenutelných dědiců. V průběhu tohoto řízení předložila stěžovatelka prostou kopii závěti zůstavitele z roku 1986, která však soudní komisařkou nebyla uznána, jelikož šlo o pouhou kopii poslední vůle zůstavitele. Dědické řízení bylo skončeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále "obvodní soud") ze dne 28. 4. 1997 č. j. D 477/93-71. Dne 28. 6. 2006 podala stěžovatelka k obvodnímu soudu žalobu na obnovení tohoto dědického řízení, neboť nalezla originál poslední vůle zůstavitele z roku 1986; dne 13. 9. 2006 bylo zahájeno dodatečné dědické řízení, ve kterém byl dohledán nový majetek zůstavitele a originál poslední vůle z roku 1986. V tomto dodatečném dědickém řízení bylo opět postupováno podle závěti z roku 1966 a usnesením obvodního soudu ze dne 11. 1. 2008 č. j. 13 D 791/2006-141 byla schválena dohoda o vypořádání dědictví nově vyšlého majetku. Žaloba na obnovu dědického řízení byla dne 3. 10. 2016 usnesením č. j. 60 C 486/2015-11 zamítnuta pro opožděnost, neboť byla podána po uplynutí tříleté lhůty stanovené v § 233 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelka se následně žalobou oprávněného dědice na vydání dědictví dle § 485 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále "občanský zákoník"), podanou dne 2. 6. 2011 dovolávala u obvodního soudu svých dědických práv náležejících jí podle závěti z roku 1986. Postupovala tímto způsobem na základě poučení soudní komisařky, která účastníkům dodatečného dědického řízení v protokolu ze dne 6. 6. 2007 sdělila, že jelikož se v původním dědickém řízení postupovalo podle závěti sepsané notářským zápisem z roku 1966, je nutné dodržet okruh účastníků i v dodatečném řízení o dědictví a postupovat v něm podle této závěti. Tím však není dotčeno právo závětní dědičky z holografní závěti z roku 1986 domáhat se svého podílu dle § 485 a násl. občanského zákoníku.

3. Obvodní soud stěžovatelčinu žalobu oprávněného dědice na vydání dědictví zamítl napadeným rozsudkem ze dne 25. 4. 2013 s tím, že právo na vydání dědictví podle § 485 původního občanského zákoníku nemá ten, kdo se účastnil původního řízení o dědictví, byť by i byl zkrácen na svém dědickém právu. Nápravy se tato osoba, na rozdíl od v původním dědickém řízení opomenutého dědice, může domáhat cestou řádných, případně mimořádných opravných prostředků. O stěžovatelce tedy nelze uvažovat jako o dědici, který by byl v dědickém řízení opomenut a získal tím legitimaci k ochraně práv ve smyslu § 485 občanského zákoníku, a to pro její účastenství v řízení o dědictví po zůstaviteli (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 980/2007 a 21 Cdo 142/2006). Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání k Městskému soudu v Praze (dále "odvolací soud"), který rozsudek obvodního soudu napadeným rozhodnutím ze dne 21. 10. 2014 potvrdil a ztotožnil se se závěry jím učiněnými. K námitce stěžovatelky, že byla nesprávně poučena soudní komisařkou, uvedl, že tato skutečnost nezakládá její aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby podle § 485 občanského zákoníku. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále "Nejvyšší soud"), který jej napadeným usnesením ze dne 16. 5. 2017 odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle něj v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

4. Stěžovatelka před Ústavním soudem namítá, že obecné soudy upřely ochranu jejímu dědickému právu tím, že dosud nebyla projednána poslední vůle jejího otce z roku 1986 a že v dědickém řízení nebylo přihlédnuto ke skutečné vůli zůstavitele. Pochybení na straně soudů stěžovatelka shledává také v tom, že v dodatečném dědickém řízení byla soudní komisařkou chybně poučena o tom, že není dotčeno její právo jako závětní dědičky z holografní závěti zůstavitele domáhat se svého podílu podle § 485 a násl. občanského zákoníku, a v důsledku toho podala žalobu na vydání dědictví, k čemuž dle obecných soudů není aktivně legitimována, neboť se nápravy měla domáhat cestou řádných, případně mimořádných opravných prostředků Dále stěžovatelka namítá, že obecné soudy neprojednaly její věc bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, neboť její dovolání bylo vyřízeno téměř po dvou letech a o její žalobě na obnovu řízení ze dne 28. 6. 2006 obvodní soud rozhodl teprve dne 3. 10. 2016,
5. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformním výkladem či aplikací pramene práva. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303) nebo sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371)]a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

6. Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá povinnost orgánů veřejné moci respektovat princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci. To znamená, že účastníkovi řízení nesmí být na újmu, pokud při využití opravného prostředku proti rozhodnutí orgánu veřejné moci postupoval v dobré víře ve správnost v něm obsaženého nesprávného poučení. Uvedené se přitom týká jak rozhodnutí správních orgánů [srov. nález sp. zn. II. ÚS 487/03 ze dne 11. 5. 2005 (N 103/37 SbNU 383)], tak i rozhodnutí soudů [srov. nález sp. zn. II. ÚS 618/01 ze dne 20. 2. 2005 (N 20/25 SbNU 153) nebo nález sp. zn. I. ÚS 2912/10 ze dne 1. 3. 2011 (N 29/60 SbNU 371)]. K námitkám stěžovatelky ke špatnému poučení soudní komisařkou o tom, že v průběhu dodatečného dědického řízení nebylo dotčeno její právo oprávněného dědice podle § 485 občanského zákoníku, proto Ústavní soud konstatuje, že tímto i přes výše uvedené nemůže být založena aktivní legitimace stěžovatelky podat žalobu oprávněného dědice. Obecné soudy správně dovodily, že k tomuto podání stěžovatelka oprávněna není, a v jejich postupu ani v závěrech jimi učiněných nelze shledat pochybení, které by založilo zásah do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Je také nutno dodat, že v době, kdy probíhalo dodatečné dědické řízení, byl tento nárok oprávněného dědice podle § 101 a 105 občanského zákoníku promlčen. Tímto však není dotčena možnost stěžovatelky domáhat se náhrady škody vzniklé v důsledku nesprávného poučení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.

7. Ústavní soud dále konstatuje, že po skončení původního dědického řízení stěžovatelka nepodala žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek proti usnesení obvodního soudu ze dne 28. 4. 1997. Podala až návrh na obnovu řízení, a to dne 28. 6. 2006, kdy našla originál poslední vůle zůstavitele, ke které v původním dědickém řízení nebylo přihlédnuto. Ústavní soud přes to, že není povolán k výkladu podústavního práva, považuje za nutné zdůraznit závěr obvodního soudu vyslovený v usnesení ze dne 3. 10. 2016, že v okamžiku podání uvedené žaloby na obnovu řízení již lhůta k uplatnění tohoto práva uplynula a prominutí zmeškání této lhůty není podle zákona přípustné.

8. Ohledně stěžovatelkou namítaných průtahů je nutné uvést, že se týkají mimo jiné řízení ukončeného uvedeným rozhodnutím obvodního soudu ze dne 3. 10. 2016, které není ústavní stížností napadeno. Proti průtahům nejen v tomto řízení, ale i v řízení o dovolání před Nejvyšším soudem přitom český právní řád stěžovatelce poskytuje jiné opravné prostředky než je ústavní stížnost, a to postup podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích, a možnost žádat o odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1901/16 ze dne 18. 10. 2016, bod 9, a usnesení sp. zn. IV. ÚS 1130/17 ze dne 17. 7. 2017). Stěžovatelka však před podáním ústavní stížnosti žádný z těchto opravných prostředků nevyčerpala ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a v této části je tedy ústavní stížnost nepřípustná.

9. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.