I. ÚS 237/05
I.ÚS 237/05 ze dne 18. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. A., zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou, Seifertova 7, 678 01 Blansko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 7 Tdo 123/2005, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 5 To 47/2004, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 11 T 21/2001, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 11 T 21/2001, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a k náhradě škody ve výši 12.672.243,75 Kč. Trestného činu se měl, stručně řečeno dopustit tím, že pod firmou S. A. - AUTOEXPRES se závazky okolo 140 mil. Kč od poškozené Benzina a. s. převzal v rozhodném období pohonné hmoty, ačkoliv neměl v úmyslu za ně zaplatit. Na základě smlouvy o prodeji podniku pak mimo jiné i závazek vůči poškozené převedl na Dipol, s. r. o. Odebrané pohonné hmoty prodal svým odběratelům a získané finanční prostředky použil nezjištěným způsobem. Tímto jednáním způsobil poškozené již uvedenou škodu. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodoval Vrchní soud v Olomouci dne 13. října 2004 pod sp. zn. 5 To 47/2004. Ten podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu svým usnesením napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody. O podaném dovolání stěžovatele rozhodl usnesením sp. zn. 7 Tdo 123/2005 dne 22. února 2005 Nejvyšší soud, který je jako neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:

Článek 8

(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.

Článek 36

(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. (2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. (4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

Článek 38 (1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. (2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

K uvedenému vybočení obecných soudů z mezí ústavnosti mělo podle stěžovatele dojít tak, že soudy uložily trest nikoliv s respektem k zásadě presumpce neviny, nýbrž na základě předpokladu viny. V prvé řadě měla být vůči stěžovateli porušena zásada obžalovací, kdy výrok obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně definuje skutek, v němž je spatřován trestný čin podvodu, "zcela jinak" než je tomu v odsuzujícím rozsudku. Stěžovatel rozdílné formulace v ústavní stížnosti podrobně uvádí.

Dále stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v tom, že Vrchní soud v Olomouci projednal odvolání podané stěžovatelem bez jeho přítomnosti, ačkoliv se stěžovatel z veřejného zasedání řádně a včas omluvil ze zdravotních důvodů. Vrchní soud v Olomouci však omluvu neuznal. Konečně stěžovatel obsáhle polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů. Zdůrazňuje, že svůj podnik v rozhodné době prodal společnosti Dipol s. r. o., přičemž nevidí důvody k pochybnostem o platnosti smlouvy a souvisejícím převodu závazku vůči poškozené na nabyvatele Dipol s. r. o. Připomíná, že v řadě soudních sporů obecné soudy z předmětné smlouvy vycházely jako z platného právního úkonu. Dále stěžovatel uvádí, že závěr soudů o tom, že odebrané pohonné hmoty prodal svým odběratelům a svým firmám, které za ně nezaplatily, nemá v provedeném dokazování dostatečnou oporu. Stěžovatel sám v hlavním líčení navrhoval dokazování ke zjištěním, kterým subjektům měl odebrané pohonné hmoty prodat a zda za ně dostal zaplaceno, návrhu na dokazování v tomto směru však nebylo vyhověno.

Stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že povinnost informovat poškozenou společnost Benzina a. s. o záměru prodat podnik mu zákon neukládá, tedy absence takového vyrozumění nemůže být vykládána v jeho neprospěch. Navíc svou obhajobu, že o záměru informoval ústně svědka A. K., nepovažuje za spolehlivě vyvrácenou. Obdobně skutkový závěr, z něhož soudy vyvozují podvodný úmysl stěžovatele, že po prodeji podniku nadále jednal za firmu S. A. - AUTOEXPRES, považuje stěžovatel za vyvrácený listinnými důkazy. Zároveň stěžovatel považuje za vyloučený závěr soudu o tom, že pohonné hmoty odebíral s úmyslem za ně nezaplatit, neboť faktury splatné do 31. 3. 1997 řádně a včas platil. Za logický rozporný považuje stěžovatel závěr, že ten, kdo platí řádně vystavené faktury současně jedná v úmyslu je nezaplatit, či jejich zaplacení jen předstírat. Proto, uzavírá stěžovatel, vycházely obecné soudy z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když zejména opomíjely důkazy svědčící v jeho prospěch. Protože závěry soudů si při hodnocení provedených důkazů vzájemně odporují, ve smyslu zásady in dubio pro reo měly zvolit hodnocení důkazů pro stěžovatele nejpříznivější. Závěry o tvrzeném předstírání dostatku finančních prostředků ze strany stěžovatele odůvodnily obecné soudy, podle názoru stěžovatele, zcela nepřesvědčivě, neboť zcela pominuly skutečnost, že stěžovatel v průběhu I. čtvrtletí 1997 platil na účet poškozené milionové částky. Soudy údajně neprovedly žádný důkaz o tom, že stěžovatel věděl nebo musel vědět, že Dipol s. r. o. nebude po koupi podniku plnit závazky, které na ni přešly. Vzhledem ke skutečnostem obsažených v těchto námitkách stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu rozhodnutí obecných soudů, jak již bylo uvedeno, zrušit.

K věci se jako účastník řízení vyjádřil Krajský soud v Brně v tom smyslu, že zcela odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti po odkazu na odůvodnění napadeného usnesení ve vztahu k námitce směřující proti neúčasti stěžovatele při veřejném zasedání blíže uvedl, že stěžovatel po nařízení veřejného zasedání, prostřednictvím své obhájkyně, požádal o jeho odročení s tím, že je v pracovní neschopnosti, neboť se dne 7. 9. 2004 podrobil operaci a jeho léčení dosud neskončilo. Odvolací soud ověřil na příslušném lůžkovém oddělení Fakultní nemocnice Brno, že se stěžovatel skutečně podrobil operačnímu zákroku, z ústavního ošetřování však byl propuštěn a dochází toliko na kontroly na ambulantní oddělení. Na tomto oddělení pak bylo zjištěno od příslušného lékaře, že stěžovatel je schopen dostavovat se na kontroly, k těmto se dostavuje a jeho zdravotní stav hospitalizaci nevyžaduje. Po těchto zjištěních bylo sděleno obhájkyni stěžovatele, že samotná pracovní neschopnost bez dalšího nemůže být důvodem pro odročení veřejného zasedání a žádosti se proto nevyhovuje. K veřejnému zasedání konanému dne 13. 10. 2004 se dostavila obhájkyně stěžovatele, která nedodala žádnou novou lékařskou zprávu, z níž by vyplývalo, že obžalovaný není schopen účasti u veřejného zasedání a na dotaz předsedy senátu na navrhovaný procesní postup, vyplývající z nepřítomnosti stěžovatele, sama obhájkyně uvedla, že stěžovatel netrvá na tom, aby se jednání o odvolání zúčastnil a navrhla, aby bylo ve věci jednáno a rozhodnuto. Stejný postup pak navrhl i přítomný státní zástupce. Za těchto okolností považuje Vrchní soud v Olomouci ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť v žádném ze stížnostních bodů nebyla porušena základní práva stěžovatele. Zároveň navrhl Ústavnímu soudu ústavní stížnost zamítnout.

Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu již v podstatě nemá co dodat. Poukázal na skutečnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti projevuje nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy a že řada námitek směřuje proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu, přičemž však tyto námitky nespadají pod žádný z dovolacích důvodů vymezených trestním řádem. Navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, případně odmítnuta.
Ústavní soud po pečlivém prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 T 21/2001 shledává, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejdříve musí Ústavní soud připomenout, že není orgánem ochrany "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což vyplývá i z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se v tomto smyslu zejména o čl. 83 Ústavy vymezující úlohu Ústavního soudu.

Ústavní soud není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se v nyní posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu revidovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a dále, že za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. III. ÚS 23/1993, všechny přístupné na http://www.judikatura.cz). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, ve kterých obecné soudy vyjádřily své hodnotící úvahy, nevyplývají známky libovůle při jejich rozhodování. Obecné soudy proto dle názoru Ústavního soudu rozhodovaly v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a zásadou volného hodnocení důkazů precizované v ustanovené § 2 odst. 6 trestního řádu.

Ústavní soud má za to, že z hlediska celkového zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Soud I. stupně ke svému rozsudku připojil podrobné odůvodnění logicky provázané a vnitřně konzistentní, přičemž dostatečně vysvětlil na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním a na základě jakých důkazů rozhodl o vině stěžovatele. Soudy II. a III. pak adekvátně reagovaly na námitky stěžovatele a dostatečně se s nimi vypořádaly.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v polemice stěžovatele s právními názory obecných soudů. Argumentační portfolio ústavní stížnosti se v podstatných prvcích formulačně i obsahově kryje s odvolacími důvody a dovolacími, na něž v odůvodnění svých rozhodnutí reagovaly již jak Vrchní soud v Olomouci, tak Nejvyšší soud.

Námitkou porušení zásady obžalovací, jak ji stěžovatel formuluje v ústavní stížnosti, se zabýval již soud odvolací, když shledal, že s námitkou se ztotožnit nelze, neboť jednota a totožnost skutku je dána především totožností jednání stěžovatele i způsobeného následku. Soud prvního stupně ve výroku napadeného rozsudku toliko upřesnil samotné jednání stěžovatele vůči poškozené firmě.

Je nepochybné, že povinností soudu je rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, pokud by soud rozhodl o skutku, pro který nebyl obviněný obžalobou stíhán, porušil by zákon. Avšak v nyní projednávané věci byla podle názoru Ústavního soudu totožnost skutku zachována jak lze dovodit z obžaloby doručené Krajskému soudu v Brně dne 17. 12. 2001 (ve spise Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 T 21/2001 č. l. 539-543) a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 T 21/2001 ze dne 15. 12. 2003 (č. l. 827-855) navzdory částečnému přeformulování nalézacím soudem.

V této souvislosti Ústavní soud poukazuje příkladmo na doktrinální výklad k ustanovení § 220 trestního řádu včetně ustálené judikatury obecných soudů tam uvedené (Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry F.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 4. vydání. C. H. Beck 2002, Praha. s. 1412), kde se uvádí, že totožnost skutku bude zachována v poměru mezi obžalobou a rozhodnutím soudu o ní, jestliže a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Nebude-li shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku. To platí i naopak, nebude-li shoda mezi následkem uvedeným v obžalobě a tím, který vyšel najevo v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku jednání (R 9/1972).

Stěžovatel dále spatřuje porušení svých základních práv v tom, že odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele. Ani tuto námitku Ústavní soud nehodnotí jako zásadní ve vztahu k případnému zjištění porušení ústavně zaručených práv. Z listin založených ve spise Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 T 21/2001 je zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci nejednal nepodloženě či svévolně, když rozhodl o nepřijetí omluvy stěžovatele z účasti na veřejném zasedání. Stěžovatel sice prostřednictvím obhájkyně předložil doklad o pracovní neschopnosti, avšak dále bylo odvolacím soudem dotazem na příslušné lékařské zařízení zjištěno, že stěžovatel již není hospitalizován, dochází toliko na ambulantní kontroly a že jeho stávající stav hospitalizaci nevyžaduje (úřední záznam na č. l. 869). Závěr Vrchního soudu v Olomouci byl sdělen obhájkyni stěžovatele. Dále pak z protokolu o veřejném zasedání Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2004 pod sp. zn. 5 To 47/2004 vyplývá, že obhájkyně stěžovatele navrhla odvolacímu soudu, aby ve věci jednal a rozhodl, neboť za daných okolností stěžovatel netrvá na tom, aby se jednání o odvolání účastnil.

V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (příkladmo rozsudek ve věci Belziuk proti Polsku z 25. 3. 1998, 45/1997/829/1035, dostupný např. v databázi HUDOC na http://www.echr.coe.int/echr). Evropský soud pro lidská práva již judikoval, že "v prvním stupni pojem spravedlivého řízení v zásadě implikuje možnost pro obžalovaného být přítomen líčení. Avšak jeho přítomnost v odvolacím řízení takový význam nezbytně nemá. Ani v případě, že odvolací soud má úplnou pravomoc přezkoumat skutkovou podstatu i právní posouzení věci, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod vždy neimplikuje právo na veřejné zasedání a právo stanout před odvolacím soudem osobně. Mimo jiné musí být vzaty v úvahu okolnosti řízení a způsob, jímž byly před odvolacím soudem vyjádřeny a chráněny zájmy obhajoby, zejména s ohledem na otázky, v nichž měl soud rozhodnout a na jejich význam pro obžalovaného".

Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledává porušení základních práv a svobod stěžovatele, když odkazuje na závěry Vrchního soudu v Olomouci a z již citovaného protokolu o veřejném zasedání vyplývající skutečnost, že ani obhajoba, ani státní zástupce nenavrhovali provedení dalších důkazů a nové dokazovaní, ke kterému by se stěžovatel mohl vyjádřit, se před odvolacím soudem tedy neprovádělo.

Konečně řada námitek stěžovatele poukazuje na údajné rozpory mezi provedenými důkazy, ze kterých pak soudy vyvodily nesprávné závěry. Stěžovatel polemizuje se závěry soudů, které shledaly podvodný úmysl stěžovatele i přes námitku obhajoby, že závazky stěžovatele přešly na jiný subjekt v důsledku uzavření smlouvy o prodeji podniku. S touto námitkou obhajoby se dle názoru Ústavního soudu dostatečným způsobem vypořádávají ve svých usneseních všechny ve věci rozhodující soudy. Soud odvolací na základě řady důkazů nepřisvědčil uplatněné námitce stěžovatele a neshledal stěžovatelovu "dobrou víru", že dluhy budou uhrazeny novým nabyvatelem, přičemž mj. poukázal na skutečnost předlužení firmy S. A. - AUTOEXPRES, řadu okolností, které smlouvu o prodeji podniku provázely a další zjištění plynoucí z rozsáhlého dokazovaní (usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 47/2004, str. 4-7). Se závěrem o vině stěžovatele se ztotožnil i Nejvyšší soud, když úmysl stěžovatele taktéž shledal, i po zvážení uplatněné obhajoby, když konstatoval, že tato úmysl stěžovatele ve skutečnosti nijak nevyvrací. Naopak uvedl, že uzavření smlouvy o prodeji podniku za zjištěných okolností stěžovatelův podvodný úmysl dokresluje. Závěry obecných soudů jsou v jejich rozhodnutích podrobně vyjádřeny, a proto postačí na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Stěžovatel dále namítá, že otázky, komu odebrané pohonné hmoty odprodal a zda za ně dostal zaplaceno, nebyly vůbec předmětem dokazování. V tomto je možno odkázat na str. 7 usnesení Vrchního soudu v Olomouci, který shledává, že k dokonání trestného činu podvodu včetně znaku obohacení došlo dnem, kdy stěžovatel převzal dodávky s úmyslem za ně nezaplatit. Způsob využití takto odebraných pohonných hmot tak pro rozhodování obecných soudů o vině stěžovatele nebyl klíčový.

Ústavní soud hodnotil, zda provedené dokazovaní a následné úvahové postupy obecných soudů si extrémním způsobem neodporují, zda hodnocení provedených důkazů nenese známky libovůle či dokonce svévole v rozhodování o vině a trestu. K takovému závěru Ústavní soud nedospěl, když ve vztahu ke všem námitkám obsaženým v ústavní stížnosti neshledal vnitřní rozpory, důkazní nepodloženost či nelogičnost závěrů obecných soudů. Obecné soudy se dostatečným způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele. Jak již bylo naznačeno výše, s respektem k principu soudcovské nezávislosti, nemůže Ústavní soud zasahovat do rozhodování soudů, pokud se nejedná o extrémní vybočení z mezí soudcovské nezávislosti, a to ani v případě, pokud by teoreticky sám dospěl k závěrům odlišným.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu nic jiného, než ústavní stížnost v celém rozsahu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud neshledal důvod pro přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu, když příslušný návrh byl Ústavnímu soudu doručen dne 28. 11. 2005.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.