I. ÚS 2357/12
I.ÚS 2357/12 ze dne 13. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 13. srpna 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci navrhovatele Andante CZ, spol. s r. o., IČ 26707071, se sídlem Praha-Holešovice, Letohradská 711/10, zastoupeného Mgr. Janem Jandou, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 13, o ústavní stížnosti proti rozsudkům Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. března 2012 č. j. 23 Cdo 76/2012-326, Krajského soudu v Praze ze dne 15. září 2011 č. j. 28 Co 319/2011-296 a Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. března 2011 č. j. 9 C 134/2007-266, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše citovaných rozsudků s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedl, že žalobou směřující proti Městu Rakovník uplatnil nárok na zaplacení částky 1 195 347,- Kč, kterou vynaložil na rekonstrukci nebytových prostor a zhodnotil tak majetek žalovaného. I když soud I. stupně původně mezitimním rozsudkem uznal oprávněnost žaloby co do základu, po zrušení tohoto rozhodnutí soudem II. stupně, Okresní soud v Rakovníku žalobu zamítl z důvodu neunesení břemene tvrzení, ze stejného důvodu pak odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Poněvadž měl za to, že se soudy jeho tvrzeními řádně nezabývaly, že vytýkané neunesení břemene tvrzení bylo pro posouzení jeho nároku nepodstatné a nemohlo být důvodem pro zamítnutí žaloby, podal proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání, které však Nejvyšší soud zamítl z důvodů, které podle jeho přesvědčení nemohou obstát a které vedly k překvapivému rozhodnutí, jež dovolací soud i nedostatečně zdůvodnil. Poukázal na obsah nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky a na dohodnuté podmínky pro její výpověď, jakož i na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k této problematice.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadených rozsudků zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud, který s ohledem na obsah dovolání zjistil jeho přípustnost, opodstatněně rozhodl tak, jak v jeho rozhodnutí obsaženo. V odůvodnění svého výroku o zamítnutí dovolání se vypořádal s námitkami žalobce, nyní stěžovatele, kterými brojil proti posouzení uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení z právního důvodu, který odpadl, když dle něj je žalovaná částka nárokem na plnění ze smlouvy. I když Nejvyšší soud pokud jde o aplikaci ustanovení § 451 občanského zákona o bezdůvodném obohacení na smlouvu ze dne 16. 1. 2003 (smlouva o smlouvě budoucí) i výkladu použitého ustanovení § 667 odst. 1 občanského zákona na smlouvu ze dne 3. 9. 2003 (nájemní smlouva) a v tomto směru posouzení uplatněného nároku žalobce soudem považoval za nesprávné, pak právě s ohledem na obsah smlouvy (dohody účastníků) ze dne 3. 9. 2003 důvodně shledal, že právo žalobce na vrácení vynaložených investic není dáno, a tak napadené rozhodnutí soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku, i přes nesprávnou aplikaci výše citovaných ustanovení, správné je. Na obsáhlé a vyčerpávající odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu lze v dalším odkázat. Nutno dodat, že pokud jde o hodnocení obsahu nájemní smlouvy ze dne 3. 9. 2003 Nejvyšším soudem a jeho závěrů z hodnocení vyplývajících, nelze tyto považovat za překvapující. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu II. stupně, odvolací soud se obsahem označené smlouvy zabýval, mj. konstatoval, že na základě ní a předčasného ukončení nájmu žalobcem důvod plnění ze strany žalovaného není dán.

Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2012

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.