I. ÚS 2356/12
I.ÚS 2356/12 ze dne 19. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Jiřího Nykodýma a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Josefy Gronkowiecové, zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem, se sídlem Žižkovo nám. 2, Bruntál, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1487/2011-138 ze dne 4. 4. 2012, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 417/2010-114 ze dne 12. 11. 2010 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 10 C 29/2008-83 ze dne 15. 4. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a rovnost. Přitom odkázala na čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelka zrestituovala pozemky podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Vzhledem k tomu, že hranice restituovaných pozemků nebyly v terénu zřetelné, požádala stěžovatelka stát o jejich vyměření. Vytyčení pozemků bylo provedeno na objednávku Pozemkového úřadu Bruntál a státem uhrazeno.

3. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl návrh stěžovatelky na opětovné vytyčení pozemků z důvodu, že první vytyčení bylo údajně provedeno závadně. Okresní soud uvedl, že stát svou povinnost splnil a pokud má stěžovatelka pochybnosti o správnosti vytyčení hranic, lze toto řešit žalobou na ochranu vlastnického práva ve smyslu § 126 občanského zákoníku, popřípadě žalobou určovací ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu.

4. Napadeným rozsudkem krajský soud prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, neboť se plně ztotožnil s jeho závěry. Pokud pozemkový úřad svou povinnost jednou splnil, nelze mu ji uložit znovu.

5. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl s odkazem na správnost argumentace soudů první a druhé instance.

6. Stěžovatelka s danými závěry soudů nesouhlasí a namítá, že důsledkem rozhodnutí je, že stát není odpovědný za špatně provedené dílo a není možno se domáhat nápravy ani v případě velkých vad.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).

9. V dané věci však taková situace nenastala. Rozhodnutí soudů jsou logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna a z hlediska respektování práva stěžovatelky na spravedlivý proces jim nelze nic vytknout. Argumenty stěžovatelky předložené v ústavní stížnosti se obecné soudy zabývaly a neshledaly je oprávněné. Na tato rozhodnutí lze pro stručnost odkázat. To, že stěžovatelka se s nimi neztotožňuje, ještě nezakládá porušení namítaných základních práv.

10. O porušení práva na rovné zacházení rovněž v dané věci nejde. Ústavní soud neshledal, že by v průběhu řízení bylo se stěžovatelkou zacházeno odlišným způsobem než s ostatními účastníky řízení. To nakonec ani stěžovatelka netvrdí. Porušení zásady rovnosti spatřuje výlučně v údajně nesprávných právních závěrech obecných soudů. Případná nesprávnost rozhodnutí však sama o sobě v rozporu se zásadou rovnosti není. Problematické by mohlo být pouze, kdyby v jiném obdobném případě soudy rozhodly odlišně. To by mohlo naznačovat prvky svévole a vést k zásahu do práva na spravedlivý proces. K tomu však, jak uvedeno výše, v dané věci nedošlo.

11. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.