I. ÚS 2336/17
I.ÚS 2336/17 ze dne 9. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Město Chrast, se sídlem Náměstí 1, Chrast u Chrudimi, zastoupeného Martinou Lacmanovou, starostkou města, právně zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, se sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4759/2016-398 ze dne 15. 5. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl v záhlavní uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví, zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na samosprávu dle čl. 100 Ústavy.

I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chrudimi, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných pozemků.

3. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí je v jeho rozhodovací praxi setrvale interpretován tak, že k přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce [k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)], ale též moment faktický, totiž, aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona (24. 5. 1991) také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věcí, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnující držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000 sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, ze dne 18. 11. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, usneseni Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). K výkladu citovaného ustanovení zákona se podle Nejvyššího soudu již dříve vyslovil i Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 185/96, v němž analýzou dotčeného ustanovení zákona dospěl k závěru, že k přechodu věci z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření, ale i v nálezu ze dne 9. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 600/11, v němž uzavřel, že pojem "hospodaření" uvedený v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu "právo hospodaření", a to v tom smyslu, že "právo hospodaření" představuje určitou formální podmínku, zatímco "hospodaření" podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce tak vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů.

4. V projednávané věci jsou předmětem sporu zemědělské pozemky, se kterými podle skutkových zjištění odvolacího soudu ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily zemědělské organizace, jimž byly pozemky odevzdány do trvalého užívání (§ 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku). Stěžovatel pak dokládal své právo hospodaření smlouvami o nájmu a smlouvou pachtovní, z nichž první (nejstarší) byla uzavřena až dne 9. 12.1997.

5. Základní podmínkou vydržení je však oprávněná držba, která předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).

6. Podle Nejvyššího soudu se v posuzované věci sice stěžovatel posléze chopil držby pozemků, stalo se tak však v situaci, v níž si musel být vědom skutečností, z nichž bylo možno dovodit, že nebyly splněny veškeré zákonem stanovené restituční podmínky pro přechod tohoto majetku z vlastnictví státu do obecního vlastnictví (konkrétně ve vztahu k podmínce uskutečňování práva hospodaření ve smyslu § 1 odst. 1 citovaného zákona), pročež ani jeho případný právní omyl nemohl byt hodnocen jako omyl omluvitelný, a to nejenom vzhledem k jasné formulaci příslušného ustanovení zákona, definující podmínky přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí, ale i vzhledem k ustálenému výkladu dotčeného ustanovení zákona zastávaného judikaturou. O tom, že stěžovatel nemohl být po dobu trvání vydržecí doby v dobré víře, že mu pozemky patří, svědčí i dopis Katastrálního úřadu v Chrudimi ze dne 12. 6. 2000 a následně jím vydané rozhodnutí ze dne 13. 11. 2000 zn. OR-284/2000/1, z nichž jasně plyne vědomost stěžovatele o jeho chybně zapsaném vlastnictví předmětných pozemků i důvodech tohoto pochybení.

II. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud vlastnictví k pozemkům nabyl na základě zákona a že mu byl tento majetek "připsán", pak by to měl být pro soudy silný argument pro využití institutu dobrých mravů a legitimního očekávání. V případě, že by bylo zpochybněno zaevidování majetku dle zákona, a na základě toho by bylo vlastnictví s tak výrazným časovým odstupem odebráno, došlo by k narušení principu legitimního očekávání tak, jak je jeho princip upraven v českém právním řádu a jak je vnímán i v rámci judikatury české i evropské. Není v působnosti stěžovatele "hlídat stát", zda správně vykonává státní správu. Stěžovatel se dále dovolává svého práva věci vydržet.

8. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že nebyla splněna podmínka existence jeho dobré víry plynoucí ze zápisu v katastru nemovitostí. Stěžovatel si je vědom existence rozsudku č. j. 28 Cdo 4369/2007 ze dne 22. 10. 2008, nicméně zastává názor, že daný judikát se na jeho případ nevztahuje - výklad pojmu "hospodaření" není totožný s vlastní faktickou správou předmětného majetku. Do tohoto pojmu "hospodaření s majetkem státu" je nutné vztáhnout i předání tohoto majetku do užívání jiným organizacím, např. nelze očekávat, že obec bude provozovat sama fakticky zemědělskou výrobu.
III. Hodnocení Ústavního soudu

9. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod.

11. Ústavní soud takovýto zásah v posuzovaném případě neshledal a poukazuje na to, že napadený rozsudek vychází z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. S námitkou aplikace vydržení se obecné soudy vypořádaly dostatečně a poukázaly na důvody, které je vedly k závěru, že využití tohoto institutu není v posuzovaném případě na místě (viz bod 6 výše). Nejvyšší soud pak i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vysvětlil, že v daném případě rozhodoval plně v souladu se svou judikaturou i s judikaturou Ústavního soudu. Ohledně argumentu o nájmu pozemku odkázal i na skutková zjištění odvolacího soudu, dle nějž k tomu došlo později (viz bod 4 výše). Ústavní soud pak pouze podotýká, že jak interpretace podústavního práva (k institutu vydržení a dobrých mravů), tak i zjišťování skutkového stavu je doménou obecných soudů, přičemž neshledal, že by tyto ve svém postupu či ve své argumentaci překročily své pravomoci či zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces, samosprávu či vlastnické právo.

12. Ústavní soud tedy ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji proto odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.