I. ÚS 2332/13
I.ÚS 2332/13 ze dne 16. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou, sídlem v Ostravě-Porubě, Hlavní třída 1023/55, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2013 č. j. 14 Co 166/2013-101 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2012 č. j. 44 P a Nc 233/2012, 0 P 723/2012-62, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, t a k t o:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou dne 30. 7. 2013 se R. K. (dále jen "otec" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti pro dobu do i po rozvodu manželství.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 22. 11. 2012 Okresní soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") svěřil dvě nezletilé děti do výchovy matky (výrok I), otci uložil povinnost platit s účinností od 20. 9. 2012 na výživu každé z nezletilých dětí částku 2 500 Kč ve stanovených lhůtách k rukám matky (výrok II), rozhodl o nedoplatku na výživném (výrok III), upravil podrobnosti styku otce s nezletilými (výroky IV až VI), rozhodl, že úprava rodičovské zodpovědnosti ve výrocích I. a II. platí po dobu do i po rozvodu manželství rodičů (výrok VII) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VIII). Z hlediska požadavků § 26 odst. 4 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), dospěl k závěru, že žádoucím řešením by nebylo roztržení obou dětí a jejich svěření do výchovy každého z rodičů. Mezi dětmi je kladná přirozená sourozenecká vazba, na nové bydliště se adaptovaly, mají zajištěnou školní docházku a "navíc otec změnil bydlení na byt 1+1, což pro pobyt dítěte v domácnosti není právě ideální řešení." V souhrnu všech zjištěných skutečností dospěl k závěru, že pro svěření nezletilé M. do výchovy otce také nejsou splněny podmínky § 26 odst. 4 zákona o rodině.

Dne 16. 5. 2013 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání otce rozsudek nalézacího soudu ze dne 22. 11. 2012 ve výroku I. potvrdil (výrok I), ve zbývajících částech změnil způsobem ve výroku specifikovaným (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před nalézacím a odvolacím soudem (výroky III resp. IV). Konstatoval, že nemá žádné pochybnosti o stejné výchovné způsobilosti obou rodičů, jakož i o velmi intenzivním citovém vztahu obou dětí k nim a naopak rodičů k oběma dětem. Poukázal na skutečnost, že ohledně nezletilé M. by se dalo uvažovat jak o výchově střídavé, tak i o jejím svěření do výchovy otce, a uvedl, že "pečlivě vážil tuto nelehkou situaci a nakonec se přiklonil k závěru, že rozdělení sester, věkově od sebe nepříliš vzdálených, nelze hodnotit jako odpovídající jejich zájmu, event. lépe zajišťující výchovné potřeby jich obou. ... Vyhovění odvolacímu požadavku otce by tak znamenalo spíše jakési nastolení spravedlnosti mezi rodiči, samotné zájmy dětí by ale zůstaly stranou."

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy při rozhodování o svěření nezletilých dětí do péče jednoho z rodičů porušily základní práva zaručená v čl. 3 odst. 3, čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 3 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 2 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, nerespektováním přání a zájmu nezletilé M. a názoru a stanoviska kolizního opatrovníka.
IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na ochranu rodiny a rodičovství a na péči o děti a jejich výchovu zaručeného v čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny [jemuž koresponduje základní právo na respektování rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], a práv zaručených Úmluvou o právech dítěte.

K nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není nahrazovat obecné soudy při výkonu jejich odpovědnosti v oblasti výchovy a výživy nezletilých dětí, ale spíše posoudit, ve světle příslušných ustanovení Listiny, Úmluvy a Úmluvy o právech dítěte, rozhodnutí přijatá těmito orgány při výkonu svěřených pravomocí a přiznané možnosti uvážení. Rozsah uvážení přiznávaný obecným soudům se bude lišit v závislosti na povaze dané otázky a významu zájmů, o které jde. Zejména při rozhodování o svěření nezletilých dětí do výchovy některého z rodičů a úpravě styku rodičů s dětmi Ústavní soud přiznává obecným soudům širokou míru uvážení.

Článek 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy mimo jiné vyžadují, aby obecné soudy dodržovaly spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a zájmy rodičů, a aby přisuzovaly zvláštní význam nejlepším zájmům dítěte, které, v závislosti na jejich povaze a závažnosti, mohou převážit nad zájmy rodičů, i když právo na respektování rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy nepochybně zahrnuje právo rozvedeného rodiče, kterému nebylo dítě svěřeno do péče po rozvodu, mít přístup ke svému dítěti a stýkat se s ním. Ústavní soud je toho názoru, že tyto obecné požadavky ve věci rozhodující obecné soudy plně respektovaly, což zjevně plyne z výroků i odůvodnění jejich rozhodnutí.

Ústavní soud přiznává zásadní význam přirozené vazby mezi rodičem a dítětem; nicméně tam, kde skutečný "rodinný život" ve smyslu "žít společně" skončil, pokračující styk mezi nimi je však bezpochyby žádoucí. Respektování rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy tak předpokládá, že tento kontakt by neměl být odepřen, pokud k tomu nejsou zásadní důvody.

V projednávaném případě odvolací soud napadené rozhodnutí nalézacího soudu přezkoumal i ve věci samé, v níž šlo především o to (po upřesnění odvolacího požadavku), zda nezletilou M. svěřit do střídavé výchovy obou rodičů, jak navrhoval otec. Přitom se plně se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že svěření nezletilé M. do střídavé výchovy rodičů není v zájmu obou nezletilých dětí.

Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy ve věci rozhodující při posuzování návrhů otce zajisté správně vzaly v úvahu především čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a že zájem nezletilých dětí evidentně byl předním hlediskem při jejich úvaze, zda je vyhovění návrhům otce vhodné; k porušení čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy tudíž nedošlo. Ústavní soud nezjistil ani žádná jiná pochybení, pro něž by mohl ve věci kasačně zasáhnout.

Odvolací soud navíc změnil rozsah styku otce s nezletilými dětmi, pokud rozhodl o jeho zásadním rozšíření o hlavních prázdninách tak, aby oba rodiče strávili s dětmi přibližně stejnou dobu, což nesvědčí o nenáležitém - formálním a paušalizujícím - přístupu odvolacího soudu.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.