I. ÚS 233/05
I.ÚS 233/05 ze dne 9. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele A. N.,zastoupeného JUDr. Janem Kocinou, advokátem se sídlem Malá ul. Č. 6, 305 65 Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 7 Azs 316/2004, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Ministerstvo vnitra ČR - odbor azylové a migrační politiky (dále jen "MV ČR") rozhodnutím ze dne 25. 2. 2004, č.j. OAM-1100/LE-B03-B03-2003, neudělilo A. N. (dále jen "stěžovatel") podle ustanovení § 12, §13 odst. 1, odst. 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), azyl. Současně uvedlo, že na cizince se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.

MV ČR v odůvodnění poukázalo na to, že v průběhu bylo objasněno, že důvodem stěžovatelovy žádosti o udělení azylu je obava, že by byl ve své vlasti odsouzen vojenským soudem kvůli vyhýbání se výkonu základní vojenské služby, že by měl problémy s Osvobozeneckou armádou Kosova (dále jen "UČK"), kvůli tomu, že utekl z bojiště, dále, že by mohl být zabit Srby; o azyl žádá i proto, že se mu v ČR líbí, chtěl by zde žít a založit rodinu. MV ČR hodnotilo, zda skutečnosti uváděné stěžovatelem v průběhu řízení je možno posoudit jako důvod pro udělení azylu ve smyslu § 12 písm. a), b) zákona o azylu. MV ČR uvedlo, že stěžovatelovu žádost posuzovalo na pozadí informací, které shromáždilo v průběhu správního řízení ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Srbsku a Černé Hoře (vycházelo ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv v Srbsku a Černé Hoře za rok 2002 - ze dne 31. 3. 2003; z Příručky MV Velké Británie z října 2003; z Informací MZV ČR ze dne 7. 5. 2003, č.j. 116303/2003-LP a ze dne 31. 12. 2003, č.j. 143378/2003-LP; z aktuálních informací obsažených v databázi ČTK). Z těchto informací vyplynulo, že nejsou zaznamenány žádné případy perzekuce příslušníků albánské menšiny ze strany vojenských úřadů, které navíc nepřistoupily ani k sankčním opatřením (za nenastoupení k vojenským jednotkám) a stěžovatelova obava není opodstatněná. K obdobnému závěru došlo MV ČR v souvislosti s hodnocením případných problémů s UČK [která se po dohodě s mezinárodními silami OSN v Kosovu (KFOR) přeměnila na Ochranný sbor Kosova]. MV ČR dále došlo k závěru, že případné násilné jednání soukromých osob, příslušníků srbské národnosti (a to za situace, kdy se počet etnicky motivovaných trestných činů neustále snižuje), nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu; právě tak není MV ČR známo, že by stát Srbsko a Černá Hora žádal o stěžovatelovo vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti. Stěžovatel není ani nezletilou osobou bez doprovodu a jeho vycestování nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR. MV ČR proto neshledalo ani existenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení § 91 zákona o azylu. Ke stěžovatelovu zájmu o život v ČR MV ČR konečně uvedlo, že tyto skutečnosti nelze podřadit pod taxativně uvedené podmínky upravené v zákoně o azylu.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 22. 9. 2004, č.j. 59 Az 27/2004-20, správní žalobu proti citovanému rozhodnutí MV ČR zamítl (ve výrokové části I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (ve výrokové části II.).

Správní soud poukázal mimo jiné na skutečnost, že stěžovatel (který vstoupil na území ČR ilegálně v říjnu 1998) nepřicestoval do ČR s úmyslem požádat o azyl, ale požádal o něj až 9. 9. 2003 (poznámka: kdy se o této možnosti dověděl). Správní soud dále doplnil podklady pro rozhodnutí o Zprávu Ministerstva zahraničí USA z roku 1999, podle níž ještě v roce 1998 docházelo v zemi stěžovatelova původu k porušování lidských práv, k diskriminaci a násilí páchaném na etnických Albáncích i ostatních menšinách; tíživá situace se týkala všech obyvatel, válečný konflikt dopadal na všechna etnika. Soud proto souhlasil se závěry MV ČR, že v souzené věci - za situace, kdy jsou tíživým podmínkám vystaveni všichni obyvatelé dané oblasti - ustanovení § 12 zákona o azylu použít nelze. V případě žalobních důvodů vztahujících se k překážce vycestování dle § 91 zákona o azylu (kdy soud současně neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že zprávy ze země původu nejsou aktuální; poznámka: MV ČR rozhodovalo v únoru 2004 a pro své rozhodnutí použilo zprávy z roku 2003 a navíc soud doplnil zprávu ze země původu z doby, kdy stěžovatel zemi původu opouštěl), poukázal správní soud na obecné respektování lidských práv a nediskriminaci etnických Albánců v Kosovu, na skutečnost, že stěžovateli nehrozí trest smrti, mučení nebo nelidské zacházení a konečně na to, že tvrzení o možném pronásledování ze strany UČK neprokázal; soud proto tuto námitku považuje za bezdůvodnou.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 7 Azs 316/2004, stěžovatelovu kasační stížnost proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší správní soud poukázal na to, že z informací o zemi původu stěžovatele (poznámka: jež v odůvodnění podrobněji uvedl) jednoznačně vyplývá, že v době, kdy se stěžovatel rozhodl požádat o azyl na území ČR, již u něj nebyly dány důvody udělení azylu taxativně uvedené v § 12 zákona o azylu (možnostmi udělit stěžovateli azyl podle § 12 zákona o azylu a dále i existencí překážek vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu se podrobně zabývalo MV ČR i krajský soud). Nejvyšší správní soud konstatoval - vzhledem k zásadní změně vnitropolitické situace ve vlasti stěžovatele - že rozhodnutí o neudělení azylu a o neexistenci překážek vycestování bylo naprosto důvodné. Nejvyšší správní soud současně připomněl, že stěžovatel přijel do ČR v říjnu 1998 a o azyl požádal až v červenci 2003, teprve kdy byl zadržen policií. Nejvyšší správní soud současně poukázal na to, že námitku neaktuálnosti zpráv o situaci v zemi původu považuje za nedůvodnou, neboť při rozhodování je nutno vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a jenž nesvědčil právu stěžovatele na azyl, které je právem na nezbytnou ochranu v případě pronásledování nebo odůvodněného strachu před pronásledováním. Nejvyšší správní soud konečně uzavřel tak, že právo na azyl není právem vybrat si zemi, kde cizinec hodlá žít a pracovat.

II.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 7 Azs 316/2004, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní nejprve podal stručnou rekapitulaci dosavadního průběhu řízení. Stěžovatel je toho názoru, že citovanými rozhodnutími správních soudů bylo porušeno jeho zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), svoboda pohybu a pobytu dle ustanovení čl. 14 Listiny a princip právní jistoty jako jednoho z pilířů právního státu. Stěžovatel správním soudům v zásadě vytýká to, že se jeho argumenty nedostatečně zabývaly [vycházely z údajů, jež nebyly aktuální v době rozhodování (MV ČR, které rozhodovalo v únoru 2004, použilo zprávy z roku 2003) a navíc nejsou takovými ani v současné době], rozhodnutí velice stručně odůvodnily a nevypořádaly se skutečnostmi tvrzenými v jeho podáních.

Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě je dán důvod udělení azylu podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť má odůvodněný strach, že v případě návratu do Kosova mu v současné době hrozí újma [bude pronásledován z důvodu (albánské) národnosti]. Argumentaci uvedenou v rozhodnutích všech orgánů, která se týká "tiché amnestie" osob, jež nenastoupily základní vojenskou službu, stěžovatel shledává za pouhou spekulaci, která nerespektuje tvrzení týkající se jeho možného pronásledování z důvodů zastávání určitých politických názorů, jež spočívají "v odmítnutí nastoupit vojenskou službu a v obavách z pronásledování". Stěžovatel konečně poukazuje na to, že se uvedené orgány nezabývaly možností aplikace § 91 azylového zákona ve spojení s výše uvedenými důvody udělení azylu, neboť v případě jeho vycestování do země posledního pobytu by byl jeho život vážně ohrožen. Stěžovatel má tedy za to, že mimo jiné jsou dány i překážky jeho vycestování.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a svým nálezem napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 7 Azs 316/2004, zrušil. Stěžovatel dále žádá Ústavní soud o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť takové rozhodnutí by prý nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí by znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými (správními) soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (práva na spravedlivý proces) dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Do pravomoci Ústavního soudu proto nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými (správními) soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).

Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny. Podle ustálené judikatury by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Ze soudního spisu jasně vyplývá, že jednání před oběma soudy se řádně konalo na základě podaného návrhu a že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že se soudy náležitě nezabývaly argumenty, které přednesl. Z odůvodnění obou rozsudků totiž zřetelně a konzistentně vyplývá, jakými úvahami byly oba soudy vedeny. Odůvodnění obou rozsudků je zcela dostatečné a oba soudy se s argumentací stěžovatele náležitě vypořádaly. Lze jen dodat, že se tato argumentace (ač byla vysvětlena v odůvodněních MV ČR, krajského soudu a konečně také Nejvyššího správního soudu) stále opakovala a v konečném důsledku ji stěžovatel použil také v odůvodnění ústavní stížnosti.

Ústavní soud nemůže akceptovat ani stěžovatelovu úvahu o neaktuálních údajích, z nichž MV a správní soudy vycházely; například použití údajů z konce roku 2003 při rozhodování ve věci v únoru 2004 nelze považovat za nevěrohodné. Rovněž stěžovatelův poukaz na - dle jeho názoru vyhrocenou - situaci v Kosovou v období rozhodnutí MV ČR (tj. po 25. 2. 2004) nelze považovat za rozhodný důvod, který by měl svědčit ve prospěch stěžovatele. V souzené věci stěžovatel interpretuje situaci v Kosovu jen podle svých subjektivních představ; tato situace, jak právem dovodily obecné soudy, se však týká nejen všech tam žijících občanů albánské národnosti, ale také všech ostatních osob pobývajících na tomto území. Za tohoto stavu nelze dovodit ani porušení svobody pohybu a pobytu dle ustanovení čl. 14 Listiny, které stěžovatel sice tvrdí, leč nijak neodůvodňuje.

Ústavní soud uzavírá, že v právních závěrech obou soudů neshledal ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani postup svévolný. Jak již bylo uvedeno, správní soudy jasně a přesvědčivě uvádějí důvody, které je vedly k jejich rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) není věcí výkladu Ústavního soudu a ústavněprávní dimenze nedosahuje.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud se za této situace návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti již ani nezabýval.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2005


Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.