I. ÚS 2326/13
I.ÚS 2326/13 ze dne 1. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti MVDr. Františka Šumbery, CSc., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Cihlářova 4, 571 01 Moravská Třebová, proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. 6. 2013 č. j. 4 Exe 282/2013-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí, uplatnil stěžovatel (jakožto povinný) u Okresního soudu ve Svitavách v rámci exekučního řízení námitku podjatosti exekutora. Okresní soud usnesením č. j. 4 Exe 282/2013-43 ze dne 29. 5. 2013 rozhodl tak, že exekutor vyloučen není. Dne 10. 6. 2013 stěžovatel uplatnil opětovnou námitku podjatosti, kterou odůvodňoval tím, že se od posledního rozhodnutí dozvěděl o nových důvodech vyloučení. Jak stěžovatel uvedl, ačkoli exekutor ve vyjádření k předešlé námitce podjatosti tvrdil, že z několika desítek nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele jsou blokovány pouze tři, nyní už jsou blokovány všechny nemovitosti. Exekutorovo tvrzení tedy bylo v rozporu se skutečností, případně byla od té doby provedena blokace dalších nemovitostí, přičemž stěžovatel považuje takový postup za zjevně nepřiměřený. Stěžovatel dále argumentoval tím, že pokud by exekutor neměl k věci žádný vztah, byla by exekuce provedena blokací jednoho z mnoha stěžovatelových bankovních účtů, na kterých je dostatek peněz, o čemž exekutor údajně dobře ví.

Okresní soud se s námitkami stěžovatele neztotožnil. Podle soudu stěžovatel nepředložil žádné nové skutečnosti, které by měly vzbuzovat pochybnosti o nepodjatosti exekutora, přičemž pokud jde o blokaci předmětných nemovitostí, podle § 29 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, nemůžou být důvodem k vyloučení exekutora okolnosti spočívající v jeho postupu v exekučním řízení o projednávané věci.

Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V té poukazuje na jiná exekuční řízení, v nichž daný exekutor pro stěžovatele (jakožto oprávněného) provádí vymáhání řady pohledávek a doposud skoro ničeho nedosáhl. Podle stěžovatele nelze vyloučit, že tato nečinnost exekutora je záměrná. Stěžovatel také znovu opakuje, že ačkoli byly podle exekutora blokovány pouze tři nemovitosti, nyní už je blokováno více než dvacet nemovitostí. Pokud by exekutor nebyl podjatý, vedl by exekuci přiměřeným způsobem. Stěžovatel konečně odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp zn. II. ÚS 417/06 ze dne 4. 4. 2007 a sp. zn. I. ÚS 2928/09 ze dne 9. 3. 2010 (u posledně jmenovaného rozhodnutí stěžovatel uvádí spisovou značku "sp. zn. I. ÚS 2929/09", patrně se však jedná o překlep) a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii č. 2689/65, Série A č. 11.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z námitek uplatněných v ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel domáhá věcného přezkumu napadeného rozhodnutí (většina ústavní stížnosti je dokonce doslovně zkopírována ze stěžovatelových podání v řízení před obecným soudem). Ústavnímu soudu ovšem taková úloha nepřísluší, jelikož není součástí soustavy obecných soudů, a není tudíž ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody účastníků.

Stěžovatel přitom blíže nerozvádí, jakým způsobem mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, krom strohého konstatování, že provedením exekuce byl pověřen podjatý exekutor a soud nepřihlédl ke stěžovatelovým podáním.

Pokud jde o tvrzení, že provedením exekuce byl pověřen podjatý exekutor, je již z povahy tohoto tvrzení patrné, že se jím zabýval především obecný soud. K této námitce je tak možno pouze uvést, že závěr obecného soudu, podle něhož dotyčný exekutor není podjatý, se vzhledem k předloženým důvodům údajné podjatosti Ústavnímu soudu nejeví jako excesivní.

Z ústavního hlediska je však podstatné především to, zda byl učiněný závěr okresního soudu řádně odůvodněn a zda se se soud vypořádal se všemi přednesenými námitkami, přičemž tomu tak podle stěžovatele nebylo.

Ústavní soud však ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí nespatřuje pochybení ústavních rozměrů. Především je potřeba uvést, že okresní soud se v napadeném usnesení zabýval pouze nově předloženými důkazy. Námitkami, jež byly předmětem přezkumu v rozhodnutí ze dne 29. 5. 2013, se již okresní soud opětovně nezabýval.

Za dané situace je pak nutno s okresním soudem souhlasit, že žádné relevantní důvody podjatosti stěžovatel nepředložil. Jak soud uvádí, stěžovatelovo tvrzení, že exekutor pokračuje v blokaci dalších nemovitostí, postrádá vzhledem k § 29 odst. 2 exekučního řádu jakoukoli relevanci, jelikož se jedná o okolnost spočívající v postupu exekutora v exekučním řízení v projednávané věci. To stejné pak platí i o tvrzení, že exekutor mohl vymáhanou částku zajistit blokací jednoho ze stěžovatelových účtů. Ústavní soud považuje takové odůvodnění za dostatečné.

Nad rámec Ústavní soud podotýká, že bez jakéhokoli významu je i stěžovatelův argument poukazující na exekutorův neúspěch ve vymáhání stěžovatelových pohledávek v jiných řízeních. Z tohoto tvrzení totiž nikterak nevyplývá, že by exekutor měl být vůči stěžovateli podjatý. Podjatost pak nelze dovodit ani z námitky, podle níž exekutor uvádí nepřesný počet blokovaných nemovitostí. Stěžovatel v podání okresnímu soudu sám tvrdí, že exekutor pokračuje v blokování dalších nemovitostí, z čehož lze dovodit, že rozdíl v uváděném počtu plyne spíše z měnících se okolností případu, než že by dokládal úmysl exekutora uvádět nepřesné informace (tento úmysl stěžovatel ostatně zmínil pouze jako jednu z možností, přičemž ho nikterak neprokázal).

K judikatuře citované v ústavní stížnosti lze jen stručně uvést, že na projednávanou věc nedopadá.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Změna ve složení I. senátu Ústavního soudu oproti sdělení ze dne 13. 5. 2013 plyne z nového složení tohoto senátu od 8. 8. 2013.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2013

Ludvík David, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.