I. ÚS 2321/12
I.ÚS 2321/12 ze dne 23. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zast. Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, sídlem Velké náměstí 29, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11.4.2011, č.j. 38 Co 287/2010-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel podanou ústavní stížností požadoval zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové zamítající žalobu směřující vůči němu tak, že krajský soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni (společnosti AVALON CONTINENTAL S.A.) částku 87 094,36 Kč a částku 4 193,03 Kč s příslušenstvím. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, stěžovatel uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně (Českou spořitelnou, a.s.) smlouvu o úvěru podle § 497 a násl. obch. zákoníku, pohledávka byla posléze postoupena na žalobkyni. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20.3.2012, č.j. 32 Cdo 640/2012-11, odmítl jako nepřípustné podle § 237 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu, podle něhož není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč a v obchodních věcech 100 000,- Kč, a zdůraznil, že v posuzované věci jde o nárok ze smlouvy o úvěru a že závazkový vztah založený smlouvou o úvěru je podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zákoníku obchodním závazkovým vztahem bez ohledu na povahu účastníků.
Ústavní stížnost napadající rozsudek krajského soudu je opožděná.

Podle § 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ve smyslu § 72 odst. 4 téhož zákona, a to v situaci, kdy byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi jde zjevně o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu], lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

V posuzované věci však nejde o případ předvídaný v § 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., protože stěžovatelovo dovolání nebylo odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soud (nešlo o tzv. nenárokové dovolání), ale bylo odmítnuto pro zřejmou nepřípustnost (o nepřípustnosti dovolání byl stěžovatel též poučen v rozsudku krajského soudu). Z tohoto důvodu počala lhůta pro podání ústavní stížnosti běžet již od dne doručení rozsudku krajského soudu, nikoliv ode dne doručení usnesení Nejvyššího soudu; podal-li stěžovatel ústavní stížnost až poté, kdy o odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud, podal ho zjevně po lhůtě stanovení v § 72 odst. zák. č. 182/1993 Sb., aniž by Ústavní soud musel zjišťovat přesné datum doručení rozsudku krajského soudu, pozn. stěžovatel v petitu ústavní stížnosti uvedl nesprávný rok vydání napadeného rozsudku).

Jako obiter dictum Ústavní soudu dodává, že stěžovatel se mýlí v dopadech § 262 odst. 4 obch. zákoníku, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, neboť v tomto ustanovení, stejně jako v rozhodnutích z něj vycházejících šlo vždy o aplikaci hmotněprávních předpisů, nelze je tudíž použít na posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu, protože závazkový vztah založený smlouvou o úvěru má povahu obchodního závazkového vztahu, tudíž se na něj vztahuje vyšší hranice pro přípustnost mimořádného opravného prostředku.

Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl jako návrh opožděný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2012

Ivana Janů soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.