I. ÚS 231/13
I.ÚS 231/13 ze dne 4. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Kateřinou Koberovou, advokátkou se sídlem Panská 6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 11. 2012 č. j. 7 Tdo 1164/2012 - 38 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. 8 To 87/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 1. 2012 sp. zn. 6 T 72/2011 uznal stěžovatele vinným trestným činem úvěrového podvodu ve formě účastenství jako pomocník a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny. Poté upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestu uloženému rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2011 sp. zn. 3 T 77/2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. 10 To 365/2011, neboť trest uložený tímto rozsudkem je trestem dostačujícím. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil z podnětu odvolání stěžovatele tento rozsudek v části, týkající se stěžovatele, a znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem úvěrového podvodu ve formě účastenství jako pomocník a upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestu uloženému rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2011 sp. zn. 3 T 77/2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. 10 To 365/2011. Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, v němž namítl, že procesní postavení svědka je neslučitelné s jiným procesním postavením osoby v témže trestním řízení. Poukázal na to, že výpovědi svědků, z nichž městský soud vycházel, jsou nevěrohodné a neexistují další důkazy prokazující jeho vinu. Dále stěžovatel namítl, že žádný ze svědků jej nezná a neusvědčil ho z trestné činnosti a že tedy hodnocení důkazů soudy obou stupňů je nesprávné. Dále namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy. Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jako nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Stěžovatelovo dovolání pak bylo jen polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, což není přípustným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud neshledal ani stěžovatelem tvrzený extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel se domnívá, že není přípustné, aby v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 5 byl jeden ze svědků v nyní posuzované věci spoluobžalovaným a v jiném řízení byl svědkem nynější spoluobžalovaný stěžovatele (v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 1, sp. zn. 6 T 72/2011). Procesní postavení svědka je neslučitelná s pozicí spoluobviněného v jiném trestním řízení. Pokud by obě trestní věci byly spojeny, posuzovaná činnost by byla spolehlivěji objasněna. Ke spojení věcí ovšem nedošlo, byt' se tak stát mělo. Nad to je zřejmé, že jeho spoluobvinění vypovídají proti němu, aby dostali mírnější tresty. Stěžovatel dále upozorňuje, že popis jeho jednání v usnesení o zahájení trestního stíhání i v obžalobě je velmi nekonkrétní. Není uvedeno, kdy se měl trestného jednání dopustit, jak se jej měl dopustit. Skutek však musí být označen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zejména tedy je třeba uvést místo a čas jeho spáchání, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a zavinění, příp. i pohnutku, jakož i následek a další okolnosti jej charakterizující, což však v jeho případě splněno nebylo. Krom toho nebylo najisto postaveno, že stěžovatel skutečně věděl, že by činil něco nezákonného.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Ostatně ani stěžovatel žádné takové pochybení netvrdil, pouze polemizuje s procesním postupem, hodnocením důkazů a skutku obecnými soudy.

7. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.