I. ÚS 231/09
I.ÚS 231/09 ze dne 15. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 3. 2008, č. j. 6 PP 6/2007-63, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 14 To 642/2008, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 2. 2009, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 3. 2008, č. j. 6 PP 6/2007-63 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým bylo dle § 64 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") rozhodnuto, že se neosvědčil v době podmíněného propuštění a zbytek trestu odnětí svobody z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 5 T 253/2005, vykoná. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 14 To 642/2008 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla podle § 148 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.

Stěžovatel především nesouhlasí s tím, že řízení před soudem prvého stupně bylo vedeno jakožto proti uprchlému. Má pochybnosti o tom, zda ve vykonávacím řízení probíhajícím po právní moci rozsudku je možno řízení proti uprchlému vést. Z ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu vyplývá, že řízení proti uprchlému je možno vést pouze v tom stádiu trestního řízení, které může skončit odsuzujícím rozsudkem, který je pak možno na návrh odsouzeného zrušit. Z toho je možno dovodit, že ve vykonávacím řízení není možno konat řízení proti uprchlému, protože odsouzený pak nemá žádné prostředky k obraně. Navíc tvrdí, že nebyly splněny podmínky pro řízení proti uprchlému podle § 302 trestního řádu, neboť se nevyhýbal trestnímu řízení pobytem v cizině, ani se neskrýval. Od svého propuštění z výkonu trestu a z azylového zařízeni žije na adrese B., která je nahlášena na cizinecké policii.

Vzhledem k nezákonnosti řízení proti uprchlému bylo nezákonné rovněž ustanovení obhájce JUDr. S. P. Tento obhájce se nemohl ani platně vzdát práva stížnosti a oznámení napadeného usnesení tomuto obhájci nemá žádné právní následky. Při své úloze hájit práva stěžovatele ustanovený obhájce selhal, kdy ze spisu vyplývá, že před veřejným zasedáním nenahlédl do spisu a u veřejného zasedání sám, v rozporu se zájmy stěžovatele, souhlasil s návrhem státního zástupce na nařízení zbytku výkonu trestu a ihned poté se vzdal práva stížnosti.

Dále stěžovatel uvádí, že jakmile se dozvěděl o vydání usnesení o nařízení výkonu zbytku trestu, podal proti němu prostřednictvím zvoleného obhájce stížnost dne 10. 11. 2008 a v této stížnosti uplatnil v podstatě výše uvedenou argumentaci. Krajský soud ji však podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítl jakožto opožděnou, aniž se jakkoli vypořádal se stížnostními námitkami stěžovatele. Pouze konstatoval, že usnesení soudu prvého stupně vydané v řízení proti uprchlému je od 26. 3. 2008 pravomocné, neboť se obhájce i státní zástupce vzdali práva stížnosti.

Stěžovatel konstatuje, že neměl možnost vznést námitku, že byl od 1. 3. 2007 v postavení žadatele o mezinárodní ochranu. Pokud byl dne 9. 3. 2007 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a byla mu stanovena lhůta pro vycestování 7 dnů, nemohl opustit v této lhůtě území České republiky, protože jakožto žadatel o mezinárodní ochranu byl podle § 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů vyňat z působnosti tohoto zákona a nemohl tedy získat vízum, popřípadě výjezdní příkaz, který by ho opravňoval k vycestování z území České republiky.

Stěžovatel má za to, že uvedenými pochybeními došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť byl zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, neboť soud prvého stupně mu neposkytl ochranu a svoje rozhodnutí řádně neodůvodnil, a v čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť bylo porušeno jeho právo na právní pomoc, když soud připustil v jeho řízení formální obhajobu v rozporu s jeho zájmy, a v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, když řízení proti uprchlému bylo konáno nezákonně a byla mu vzata možnost jednání v jeho přítomnosti a možnost sám se hájit. Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Rovněž navrhl, aby Ústavní soud postupoval podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť to zjevně není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a mohlo by dojít k situaci, kdy v průběhu řízení u Ústavního soudu stěžovatel zbytek trestu vykoná a případný úspěch ve věci tak pro něho nebude mít faktický význam.

II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Okresní soud uvedl, že jestliže je namítáno, že řízení proti uprchlému bylo proti stěžovateli vedeno nezákonně, a to z těch důvodů, že z ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu vyplývá, že řízení proti uprchlému je možno vést pouze v tom stadiu trestního řízení, které může skončit odsuzujícím rozsudkem, který je pak možno na návrh odsouzeného zrušit, má za to, že obhájce hodnotil ustanovení trestního řádu odděleně a povrchně. Z § 302 trestního řádu je zřejmé, že řízení proti uprchlému lze vést proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině, nebo tím, že se skrývá. Rovněž v § 305 trestního řádu se hovoří o konání řízení proti uprchlému po podání obžaloby. Z § 12 odst. 10 trestního řádu pak zcela jasně vyznívá, že trestním řízením se rozumí řízení podle tohoto zákona (rozuměno trestního řádu). Nikde tudíž není řečeno, že by řízení proti uprchlému ve stadiu vykonávacího řízení podle trestního řádu konáno být nemohlo, právě naopak. To, že § 306a odst. 2 trestního řádu umožňuje odsouzenému podat návrh na zrušení rozhodnutí pouze vůči rozsudku, v žádném případě neznamená, že by to znemožňovalo vést řízení proti uprchlému ve všech stádiích trestního řízení.

Na argumentaci, že nebyly splněny podmínky, aby bylo vedeno řízení proti uprchlému podle § 302 trestního řádu, neboť stěžovatel se nevyhýbal trestnímu řízení pobytem v cizině, ani se neskrýval, naopak, žil po celou dobu na adrese B., která byla nahlášena na cizinecké policii, lze říci jen, že toto tvrzení je naprosto nepravdivé. Ze zprávy města Brna, která se nachází na č. l. 54 spisu, a ze zprávy Policie České republiky, která se nachází na č. l. 47 spisu, je naprosto zřejmé, že na uvedené adrese dotyčný nežil, nebyl tam hlášen, nezdržoval se tam, nebyl tam opakovaně zastižen, čili se jednalo o adresu ryze formální. Nebylo známo, kde se zdržuje, vyhýbal se kontaktu s orgány činnými v trestním řízení i s orgány samosprávy, nebyl prokazatelně na žádné konkrétní místo v České republice vázán, pravomocně mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. března 2005, sp. zn. 5 T 253/2005, usnesením okresního soudu sp. zn. 6 PP 6/2007 mu bylo dne 9. března 2007 uloženo, aby do sedmi dnů od podmíněného propuštění, k němuž došlo téhož data, opustil území České republiky, aby tak byl realizován trest vyhoštění, který mu byl předtím uložen. Tohoto faktu si byl odsouzený vědom, byl o něm náležitě poučen v rámci řízení o podmíněném propuštění, soud měl tudíž všechny důvody považovat ho za uprchlého, neboť se nezdržoval na žádném určitém místě v České republice, ani se tam po vší správnosti zdržovat neměl, protože byl pravomocně vyhoštěn. Pakliže odsouzený činil cokoliv jiného, než opustil území České republiky, choval se protiprávně a z toho soud vycházel i při svém rozhodování ohledně výkonu zbytku trestu po podmíněném propuštění.

Jde-li o ustanovení obhájce, to vyplývá z § 36 odst. 1 písm. c) trestního řádu, kdy je přímo řečeno, že v řízení proti uprchlému musí mít dotyčný obhájce. Tento obhájce pak podle § 304 trestního řádu přebírá práva jako obviněný (odsouzený), tedy může se i vzdát práva stížnosti, na základě čehož může dojít k vyhotovení zkráceného usnesení (§ 134 odst. 3 trestního řádu). Ani v tomto ohledu okresní soud nepochybil. S ohledem na situaci, která ve věci byla, soud není přesvědčen o tom, že by se ustanovený obhájce choval v rozporu se zájmy stěžovatele a porušoval své povinnosti.

Okresní soud též vyjádřil přesvědčení, že práva, která stěžovatel vyjmenoval, se vztahují, tak jak je vykládá, především na řízení, v němž se směřuje k rozhodnutí ve věci samé. V řízení o vině a trestu byla všechna jeho práva zachována. V rámci vykonávacího řízení, kdy odsouzený je již uznán vinným a vykonává se na něm trest, se ve stejné šířce a stejným způsobem může domáhat případného porušení práva na spravedlivý proces tak, jak činí, nemůže.

Okresní soud uzavřel, že stěžovatel byl zbaven svobody na základě pravomocného rozsudku soudu, který není nijak zpochybněn, když v rámci podmíněného propuštění nesplnil podmínky, které mu byly uloženy, neopustil území České republiky ihned po propuštění, zdržoval se na neznámém místě a nemohl být soudem předvolán k veřejnému zasedání k podání vysvětlení svého chování. O účast u veřejného zasedání se pak tímto svým postupem připravil sám, byl mu ustanoven obhájce a soud po právu jednal a vyhotovil zkrácené rozhodnutí. Ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou.

Okresní státní zastupitelství v Kladně poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.

Krajský soud uvedl, že usnesení okresního soudu meritorně nepřezkoumával, takže ani nemohl reagovat na námitky stěžovatele, týkající se zákonnosti řízení proti uprchlému či oprávnění ustanoveného obhájce vzdát se práva stížnosti. Nedomnívá se, že tímto postupem krajského soudu byla porušena práva stěžovatele zaručená Listinou citovaná v ústavní stížnosti.

Krajské státní zastupitelství v Praze především rekapitulovalo dosavadní průběh případu. Uvedlo, že okresní soud dne 9. 3. 2007 pod sp. zn. 6 PP 6/2007 ve veřejném zasedání rozhodl tak, že se odsouzený podle § 61 odst. 1 písm. a) trestního zákona podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 5 T 253/2005. Podle § 63 odst. 1 trestního zákona mu byla stanovena zkušební doba v trvání 3 let a podle § 63 odst. 3 trestního zákona byla stanovena povinnost, aby do sedmi dnů po svém propuštění opustil území České republiky. Odsouzený se veřejného zasedání zúčastnil a jelikož se on i státní zástupce vzdali práva stížnosti proti rozhodnutí, nabylo usnesení téhož dne právní moci. V průběhu veřejného zasedání odsouzený uvedl, že má družku a syna v B. Pokud bude podmíněně propuštěn, dostaví se do 24 hodin do azylového střediska a podá si žádost o azyl s tím, že když mu bude zamítnuta, vrátí se zpět do Moldávie.

Ze spisového materiálu dále vyplývá, že odsouzený byl po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nekontaktní, nezdržoval se na místech, kde se zdržovat dle vlastních slov měl. Od okresního soudu se mu nepodařilo ani doručit písemné vyhotovení rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Skutečnost, že se odsouzený nezdržoval v místech, kde na něho měl být kontakt, vyplývá ze zpráv Policie České republiky založených ve spise. Ze zprávy Správy uprchlických zařízení MV, odboru Pobytové a integrační středisko Zastávka ze dne 4. 2. 2008 adresované okresnímu soudu vyplývá, že není z důvodu odchodu dne 10. 5. 2007 do soukromí ve stavu ubytovaných v jejich pobytovém středisku. Adresu pobytu na území České republiky uvedl B. Ze spisového materiálu je zřejmé, že na uvedené adrese se jmenovaný nezdržoval.

Na den 11. 1. 2008 bylo u okresního soudu nařízeno veřejné zasedání ve věci odsouzeného, jehož předmětem mělo být rozhodnutí ohledně osvědčení se ve zkušební době podmíněného propuštění. Odsouzený se k němu nedostavil, doručení nebylo vykázáno. Usnesením citovaného soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 6 PP 6/2007, bylo rozhodnuto, že podle § 302 trestního řádu bude ve věci odsouzeného vedeno řízení proti uprchlému. Své rozhodnutí předseda senátu odůvodnil tak, že odsouzený nesplnil povinnost do sedmi dnů od podmíněného propuštění opustit území České republiky. Údajně se měl hlásit v uprchlickém táboře v Zastávce u Brna a žádat o azyl, vzápětí měl odejít na adresu B. Ani jedna z těchto informací se nepotvrdila, na obě adresy mu nebylo možno doručit a soud nemá přehled, kde se dotyčný zdržuje. Dle soudu je na místě se domnívat, že uprchl nebo se skryl.

Rozhodnutí okresního soudu je dle Krajského státního zastupitelství v Praze nutno považovat za důvodné a zákonné, neboť k rozhodnutí došlo za situace, kdy jsou splněny podmínky uvedené v § 302 trestního řádu. Řízení proti uprchlému lze jednoznačně konat i tehdy, pokud se vede řízení ohledně osvědčení se ve zkušební době podmíněného propuštění tak, jak tomu bylo v daném případě, neboť možnost konat řízení proti uprchlému dopadá na celé trestní řízení. Tento závěr vyplývá z uvedeného ustanovení § 302 trestního řádu. Pokud odsouzený uváděl jako kontaktní adresu B., je možno uvést, že z doručenek založených ve spise vyplývá, že jmenovaný byl na adrese neznámý a nebylo mu možno na tuto adresu doručit zasílané písemnosti.

Dne 26. března 2008 proběhlo u okresního soudu pod sp. zn. 6 PP 6/2007 veřejné zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí ohledně osvědčení se ve zkušební době podmíněného propuštění. Bylo jednáno za přítomnosti soudem ustanoveného obhájce a státního zástupce. Odsouzený přítomen nebyl, bylo vedeno řízení proti uprchlému. Po provedeném dokazování rozhodl okresního soudu tak, že se odsouzený podle § 64 odst. 1 trestního zákona neosvědčil ve zkušební době podmíněného propuštění a zbytek trestu odnětí vykoná. Státní zástupce i obhájce se po vyhlášení rozhodnutí vzdali práva podat stížnost, proto písemné vyhotovení rozhodnutí neobsahuje odůvodnění. Konkrétní důvody rozhodnutí nejsou uvedeny ani v protokolu o veřejném zasedání, kde je pouze uvedeno, že předseda senátu uvedl podstatné důvody spolu s poučením o opravných prostředcích.

K průběhu veřejného zasedání lze uvést, že proběhlo zákonným způsobem. Předvolání k veřejnému zasedání bylo ve smyslu § 306 odst. 2 trestního řádu uveřejněno vyvěšením v soudní budově na úřední desce od 6. 2. 2008 (viz č. l. 61b spisu ) a zasedání samotnému byl přítomen ustanovený obhájce. Dle zjištěného průběhu veřejného zasedání nelze v žádném případě souhlasit s názorem uvedeným v podané ústavní stížnosti, že tento obhájce absolutně selhal ve své úloze hájit práva stěžovatele a zajistit mu obhajobu. Obhájce konal v mezích zákona. Přestože rozhodnutí soudu neobsahuje písemné odůvodnění, je evidentní, že samosoudce rozhodl výše uvedeným způsobem proto, že odsouzený nesplnil podmínku uloženou v rozhodnutí ze dne 9. 3. 2007, kterým byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody se stanovením zkušební doby v trvání tří let a dle § 63 odst. 3 trestního zákona mu byla uložena povinnost do sedmi dnů od propuštění opustit území České republiky. Vyhlášení tohoto rozhodnutí ve veřejném zasedání byl odsouzený přítomen a o uvedené povinnosti tedy věděl.

Dne 11. 11. 2008 byla okresnímu soudu doručena stížnost odsouzeného směřující proti jeho usnesení. Krajský soud ji projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2008 a zamítl ji, neboť zjistil, že z podnětu podané stížností není oprávněn napadené usnesení, ani řízení, jež mu předcházelo, přezkoumávat. Napadené usnesení vydané v řízení proti uprchlému je od 26. 3. 2008 pravomocné, jelikož obhájce ustanovený odsouzenému i státní zástupce se vzdali práva stížnosti. Stížnost podaná odsouzeným dne 10. 11. 2008 je tudíž podaná opožděně.

Krajské státní zastupitelství v Praze vzhledem k uvedenému zastává názor, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten se vyjádřil v tom směru, že na ústavní stížnosti a argumentaci v ní obsažené trvá.
III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 6 PP 6/2007 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět.

Není možno přisvědčit stěžovatelovu názoru, že předmětné řízení před okresním soudem nebylo možno vést jako proti uprchlému. Jak správně poukazuje ve svém vyjádření k ústavní stížnosti okresní soud, dle § 302 a § 12 odst. 10 trestního řádu lze řízení proti uprchlému konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení, přičemž trestním řízením se rozumí řízení vedené podle trestního řádu. Skutečnost, že v případě vykonávacího řízení nelze na rozdíl od řízení ve věci samé použít opravný prostředek dle § 306a odst. 2 trestního řádu, na věci nic nemění. Takováto rozdílnost právní úpravy se jeví jako zcela odůvodnitelná, uvážíme-li rozdílný charakter a rozsah těchto řízení.

Právě na případy rozhodování o vině a trestu se soustředí též judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která se problematiky vedení trestního řízení v nepřítomnosti osoby, proti níže se řízení vede, týká (srovnej judikáty uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 371/07 in http://www.usoud.cz). Dle této judikatury je řízení v nepřítomnosti obžalovaného v principu slučitelné s Úmluvou, jestliže ten, pokud nebylo jednoznačně prokázáno, že se svého práva hájit se osobně vzdal (typicky tím, že se řízení vyhýbal), může později docílit, aby soud po jeho slyšení nově rozhodl o důvodnosti obžaloby z hlediska skutkového i právního. Stěžovatelem napadená rozhodnutí však nepředstavují rozhodnutí, kterými by bylo rozhodováno o důvodnosti obžaloby.

Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení, že od svého propuštění z výkonu trestu a z azylového zařízení žije na adrese B., která je nahlášena na cizinecké policii, a tedy nešlo o situaci, kdy by se vyhýbal trestnímu řízení, což je podmínkou pro vedení řízení proti uprchlému, ze spisového materiálů je naopak zřejmé, že na této adrese se nezdržuje, přičemž orgány činné v trestním řízení vyvinuly za účelem zjištění místa jeho pobytu značné úsilí. V tomto směru lze odkázal na dokumenty uvedeném okresním soudem v jeho vyjádření k ústavní stížnosti a v protokolu o veřejném zasedání (č. l. 59 spisu).

Stěžovatel tvrdí, že řízení proti uprchlému bylo vedeno nezákonně a proto bylo nezákonné rovněž ustanovení obhájce JUDr. S. P. a jím učiněné úkony. Ústavní soud však ve vedení řízení proti uprchlému žádné pochybení neshledal a úkony ustanoveného obhájcem jím tedy zatíženy nejsou. Vzhledem k tomu Ústavní soud neshledává žádné vady ani v postupu krajského soudu, který stěžovatelovu stížnosti proti usnesení okresního soudu zamítl podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu, aniž by se jí věcně zabýval.

Jestliže stěžovatel tvrdí, že chtěl uplatil námitku v tom směru, že si podal žádost podle zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), pak je nutno konstatoval, že stěžovatel se o možnost jejího uplatnění připravil sám. V řízení před krajským soudem pak již tato námitka nemohla být relevantně vznesena a tím spíše nemůže být uplatněna v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud její důvodnost tedy nehodnotí, byť nad rámec věci lze na okraj upozornit na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 310/2001 dopadající na právní úpravu účinnou v době stěžovatelova podmíněného propuštění, dle kterého probíhající azylové řízení výkonu trestu vyhoštění nebrání.

Z uvedených důvodů je ústavní stížnost pokud jde o usnesení krajského soudu zjevně neopodstatněná. Ve vztahu k rozhodnutí soudu prvého stupně pak je nutno ji odmítnout jako podanou po lhůtě. Podáním opožděného opravného prostředku k prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti proti jím napadeným rozhodnutím nedochází, tedy pro počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti proti usnesení okresního soudu byl rozhodný stejný den, jako v případě lhůty pro podání stížnosti podle trestního řádu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh z části zjevně neopodstatněný a z části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.