I. ÚS 2308/12
I.ÚS 2308/12 ze dne 25. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti R. Š. a B. Š., zast. JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, sídlem Opletalova 608/2, Havířov - Šumbark, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 8.3.2012, sp.zn. 38 Co 36/2010, a proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11.11.2008, č.j. 16 C 303/2008-91, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelky podanou ústavní stížností napadly v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu Brně, (dále jen "krajský soud"), a to ve výroku II. a III., a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") a požadovaly jejich zrušení. K věci uvedly, že se žalobou u okresního soudu domáhaly vydání rozsudku, kterým by žalované společnosti IMBEX, s.r.o., byla uložena povinnost vydat jim částku, kterou zadržovala bez právního důvodu; okresní soud jejich žalobu zamítl. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá, že by stěžovatelky měly platit provizi realitní kanceláři, ačkoliv to nevyplývá ze smluvního ujednání mezi nimi (naopak, k placení provize realitní kanceláři se zavázala Vsetínská správní a investiční, příspěvková organizace, ve smlouvě o spolupráci, přičemž tato smlouva nemůže - k tíží třetího - zavazovat stěžovatelky). Na základě jejich odvolání krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, byť z jiného důvodu, neboť dospěl k závěru, že jejich žaloba byla podána předčasně. S tímto závěrem stěžovatelky nesouhlasí, nadále tvrdí, že část z jim poskytnuté půjčky nadále zadržuje žalovaná, a to bez právního důvodu. Na podporu svého názoru snášejí argumenty týkající se předpokladů bezdůvodného obohacení, zejména pak vymezení "zmenšení majetku", k němuž nemusí dojít pouze snížením hotovosti. V této souvislosti odkázaly na nález Ústavního soudu sp.zn. ÚS Pl. 34/09 vytýkající obecným soudům přepjatý formalismus a dovozují, že v důsledku takového postupu obecných soudů došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny upravujícího právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelky namítají, je následující: Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:

Žalobkyně se domáhaly vůči žalované společnosti zaplacení každé z nich částky 33 500,- Kč s příslušenstvím. Uváděly, že uzavřely se Vsetínskou správní a investiční příspěvkovou organizací bezúročnou půjčku ve výši 557 000,- Kč, přičemž jako platební místo byla uvedena žalovaná realitní kancelář. Několik dnů před tím byla jejich jménem uzavřena kupní smlouva o koupi nemovitostí, v níž dohodnutá kupní cena činí 490 000,- Kč. Rozdíl mezi sjednanou půjčkou a dohodnutou kupní cenou nemovitosti považují za bezdůvodné obohacení žalované. Žalovaná potvrdila, že převzala částku 532 000,- Kč, kterou použila v souladu se smlouvou na zaplacení kupní ceny prodávajícími a dále k úhradě provize, nákladů vkladu do katastru nemovitostí a dalších výdajů souvisejících s koupí nemovitosti; částku 25 000,- Kč nepřevzala, ani tak učinit neměla. Po provedeném dokazování okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ohledně částky 25 000,- Kč uvedl, že ji podle smlouvy o půjčce měla převzít první stěžovatelka při převzetí kupované nemovitosti, pokud ji nepřevzala, mohla by se domáhat jejího zaplacení vůči věřiteli, pokud by ji převzala žalovaná, vzniklo by jí bezdůvodné obohacení na úkor věřitele. Ohledně zbývající částky 42 000,- Kč pak okresní soud připomenul, že ve smlouvě o půjčce bylo jednoznačně uvedeno, že půjčka není určena pouze na nákup nemovitosti, ale i na další výdaje s touto koupí spojené (výslovně je uvedena provize, sepis smlouvy, vklad do katastru, opravy atd.), přičemž stěžovatelky se zavázaly tyto náklady nést, odkázal i na čl. IV. kupní smlouvy, tudíž nemůže jít o bezdůvodné obohacení, přičemž žalovaná tyto náklady vynaložila. Prvostupňový rozsudek napadly stěžovatelky odvoláním, cítí se poškozeny postupem subjektů podílejících se na jejich vystěhování ze Vsetína do domu ve špatném technickém stavu. Namítají, že nemohou být vázány smlouvou mezi žalovanou a věřitelem, podle které by měly platit provizi, tvrdí, že pod hrozbou odebrání dětí z rodin a jejich umístění do ústavu je zástupci města Vsetín přinutili podepsat plnou moc jednateli žalované, který se pak v kupní smlouvě zavázal k úhradě nákladů spojených se sepsáním kupní smlouvy a vkladem do katastru nemovitostí, což mělo být nad rámec plné moci. V průběhu řízení před krajským soudem byl stěžovatelkám předestřen doklad o převzetí částky 25 000,- Kč první stěžovatelkou, proto byla žaloba v této části vzata zpět, tudíž krajský soud v této části rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil. Ohledně zbývajícího požadavku každé ze stěžovatelek na zaplacení 21 000,- Kč s příslušenstvím krajský soud výrok soudu I. stupně potvrdil, byť z jiných důvodů - neshledal na straně žalované bezdůvodné obohacení na úkor stěžovatelek, neboť stěžovatelky neprokázaly svoje tvrzení o zmenšení jejich majetku (jako jednoho ze základních předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení).
III.

Po seznámení s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelek je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Proto platí, že postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je zásadně záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se z těchto důvodů ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkami namítaného porušení jejich základního práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelek, zejména právo domáhat se žalobou u soudu svého hmotněprávního nároku. Nutno však připomenout, že předpokladem úspěchu je nejen existence takového nároku, ale i jeho prokázání v soudním řízení. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů takové pochybení dosahující ústavně právní roviny, které by mohlo vést ke zrušení napadených rozsudků. Neztotožňuje se s právním názorem krajského soudu o předčasnosti žaloby, za právně korektní považuje závěry soudu I. stupně konstatující neexistenci nároku s ohledem na závazky převzaté ve smlouvě o půjčce a v kupní smlouvě (k námitkám vznášeným v odvolání vůči postupu při zastoupení stěžovatelek nebylo možno přihlédnout).

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.