I. ÚS 2307/12
I.ÚS 2307/12 ze dne 23. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 23. července 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci navrhovatele P. R., zastoupeného JUDr. Taťánou Hyndrichovou, advokátkou se sídlem Sušilova 1609/8, 796 01 Prostějov, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2012 č. j. 1 Co 49/2012-49 a usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 2. prosince 2011 č. j. 74 C 68/2011-28, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 10 odst. 1, 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci (I.) přiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků v rozsahu 1/2 a dále (II.) zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce. Vrchní soud v Olomouci posléze nepřisvědčil námitkám stěžovatele a o jeho odvolání rozhodl shora citovaným usnesením tak, že usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil.

Stěžovatel, poté co zopakoval námitky obsažené ve svém odvolání, konstatoval, že obecné soudy při hodnocení jeho majetkových poměrů nepřihlédly k celkovým majetkovým poměrům v jeho rodině a nezohlednily náležitě jeho zdravotní stav. Dále namítl, že hodnotily předčasně meritum dané věci, aniž by prováděly dokazování a konečně, že již z konstatování soudů, že jím uplatněný nárok ve sporu o ochranu osobnosti je nepřiměřený, se podává, že není schopen jako laik správného právního úsudku, a tudíž mu zástupce ustanoven být měl. Proto se domáhal, aby Ústavní soud předmětná rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, I. ÚS 201/02, I. ÚS 249/03, II. ÚS 249/03, III. ÚS 404/04, IV. ÚS 109/06 a další). Dotčení v právu na spravedlivý proces ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2856/08, IV. ÚS 289/03). Tak tomu ovšem v případě stěžovatele očividně není, a to ani stran rozhodnutí o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce (§ 30 odst. 1 o. s. ř.).

Argumenty stěžovatele se přitom míjí s rozhodovacími důvody obecných osudů potud, že obecné soudy již na základě jeho skutkových tvrzení dovodily, že uplatňuje svůj nárok ve výši nepřiměřené, v důsledku čehož poukázaly na "svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva" v rozsahu, jenž je co do mezí tohoto úsudku v odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze přesně vyložen. Jde přitom o podmínku, kterou nutno posoudit pro přiznání osvobození od soudních poplatků samostatně vedle majetkových poměrů. Ani argument o nutnosti zastoupení s poukazem na nepřiměřenost požadované výše nároku neobstojí; nahlíženo argumentací ad absurdum by totiž (za splnění podmínky osvobození od soudních poplatků) ve sporech o ochranu osobnosti podložených obdobnými skutkovými okolnostmi jako u stěžovatele (tvrzených difamujících výroků) nutnost zastoupení musela být bez dalšího pravidlem, neboť s ohledem na to, že výše přiznaného nároku závisí na volné úvaze soudu (§ 13 odst. 2, 3 občanského zákoníku), je odlišnost peněžní výše petitorního návrhu a rozhodnutím přiznané částky v soudní praxi situací spíše obvyklou. S ohledem na uvedené postačí na obsah odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jako na ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR), odkázat.

Stěžovatel zásah do svých ústavních práv neprokázal; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 23. července 2012

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.