I. ÚS 23/05
I.ÚS 23/05 ze dne 17. 5. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojenem Gűttlerem o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. T., zastoupené Mgr. Janem Zapotilem, advokátem se sídlem Václavské nám. 794/38, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 36 Co 208/2004, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doplněnou podáními ze dne 2. 2. 2005 a 21. 3. 2005 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 36 Co 208/2004, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci byl v jeho výrokové části I. rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 2. 2004, č. j. 27 Nc 886/2001-2239, ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 3. 2004, č. j. 27 Nc 886/2001-2250, a ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 3. 2004, č. j. 27 Nc 886/2001-2269, a) ve výroku II. změněn potud, že určené výživné je otec povinen platit na účet matky u České spořitelny, a.s., b) potvrzen ve výroku I. (tj. jímž byl nezletilý P. T. svěřen pro dobu před rozvodem i po rozvodu manželství rodičů do výchovy a výživy matky A.T., potvrzen ve výroku III. (tj. soud prvního stupně dále uložil otci povinnost zaplatit matce nedoplatek na výživném za období od 6. 11. 1996 do 31. 1. 2004 v celkové výši 364 900,- Kč, a potvrzen ve výroku IV. (tj. návrh babičky Z. T. na úpravu styku s nezletilým okresní soud zamítl). Krajský soud dále ve výrokové části II. změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení státu tak, že otec a babička Z. T. jsou povinni zaplatit ČR - Okresnímu soudu v Liberci náhradu nákladů řízení, a to každý z nich ve výši 16.150,- Kč do 15ti dnů od právní moci rozsudku; krajský soud ve výrokové části III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V souladu s ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).

Podmínkou, která musí být v zásadě splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář. 1. vydání. C. H. Beck, 2001, str. 330). Ústavní soud odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. Princip subsidiarity procesních prostředků v podobě podmínky přípustnosti ústavní stížnosti je v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyjádřen stanoviskem, že ochrana ústavnosti není - a z povahy věci ani nemůže být - pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních (srov. tamtéž). Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu).

Z obsahu soudního spisu (č.l. 2485), jakož i spisu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 728/04 (příloha č. 1) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel a jeho matka Z. T. podali dne 15. 2. 2005 u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 2. 2004, č. j. 27 Nc 886/2001-2239, ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 3. 2004, č. j. 27 Nc 886/2001-2250, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 3. 2004, č. j. 27 Nc 886/2001-2269, jakož i proti ústavní stížností napadenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. 10. 2004, č. j. 36 Co 208/2004-2382, žalobu pro zmatečnost proto, že žalobcům byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ust. § 229 odst. 3 o. s. ř. a že účastník řízení (nezletilý) neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen ve smyslu ust. § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v důsledku trestného činu soudce ve smyslu ust. § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. O podané žalobě pro zmatečnost (vedené před Krajským soudem Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 29 C 7/2005) dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, neboť ve věci bylo podáno odvolání a Vrchní soud v Praze ve věci sp. zn. 11 Cmo 127/2006 dosud nerozhodl.

Stěžovatelka napadla žalobou pro zmatečnost rozhodnutí, které lze podle ustanovení § 229 o. s. ř. takovou žalobou napadnout, a posouzení naplnění důvodů pro její podání je v pravomoci obecného soudu. Z toho vyplývá, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a podanou ústavní stížnost (při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti) je proto nutno v této fázi posoudit jako nepřípustnou.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Podmínky tohoto ustanovení jsou splněny a proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Stejně rozhodl Ústavní soud ve srovnatelné věci stěžovatele P. T. pod sp.zn. III. ÚS 728/04

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2006

Vojen Gűttler, v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.