I. ÚS 2296/12
I.ÚS 2296/12 ze dne 13. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem, se sídlem Revoluční 1, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2011, č. j. 3 T 165/2010-220, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 4 To 434/2011, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. 4 Tdo 237/2012, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 6. 2012, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen okresní soud ) ze dne 28. 2. 2011, č. j. 3 T 165/2010-220 (dále jen rozsudek ), kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen trestní zákoník ). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen krajský soud ) ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 4 To 434/2011 (dále jen usnesení krajského soudu ), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. 4 Tdo 237/2012 (dále jen usnesení Nejvyššího soudu ), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu. Stěžovatel se dovolává zásady in dubio pro reo, kdy se domnívá, že závěr obecných soudů o příčinách jeho dopravní nehody na motocyklu, při které byla vážně zraněna chodkyně, je pouze jedním z možných. Má za to, že provedené dokazování ohledně těchto příčin nebylo dostatečné, zejména pak mělo být vyhověno jeho důkaznímu návrhu na provedení revizního znaleckého posudku. Okresní soud tento jeho návrh zamítl a opřel se výlučně o znalecký posudek Ing. M. K., ač závěry tohoto znaleckého posudku se rozcházely se závěry odborného vyjádření Ing. K. Došlo tak k selekci důkazů ve smyslu opomenutého a neprovedeného důkazu. Odmítnutí provést takto navržený důkaz musí být odůvodněno přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem, prokazujícím nadbytečnost či nepotřebnost takového dokazování. Stěžovatel je tak přesvědčen, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, konkrétně pak práva, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ), práva činit, co není zákonem zakázáno podle čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen Ústava ), práva, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni, podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit, podle čl. 39 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Dále navrhuje, aby vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím v trestním řízení, kdy z napadeného rozsudku a napadeného usnesení vyplývají pro stěžovatele citelné zásahy do jeho základních práv (trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 let), se Ústavní soud ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen zákon o Ústavním soudu ) usnesl na tom, že se jedná o věc naléhavou a tuto upřednostnil v pořadí, v němž bude řešena.

II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaného důkazu, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkaznímu návrhu obhajoby na vypracování revizního znaleckého posudku vyhověno, dostatečně vyložily. Učinily tak přitom přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem, tedy právě takovým, který stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje. V tomto směru nutno odkázat na str. 5 a násl. rozsudku a str. 5 a násl. usnesení krajského soudu, jakož i str. 4-5 usnesení Nejvyššího soudu, kdy v těchto odůvodněních je obsaženo i podrobné hodnocení stěžovatelem zdůrazňovaných rozporů znaleckého posudku a odborného vyjádření. Ve shodě s Nejvyšším soudem pak Ústavní soud zdůrazňuje, že je zřejmé, že stěžovatel si musel být vědom možnosti, že značným překročením rychlosti motocyklu pří jízdě v obci, a to na úseku, kde se nachází několik přechodů pro chodce a kde je značný výskyt osob na přilehlých chodnících, může při dopravní nehodě dojít k pádu motocyklu a tím i k ohrožení přítomných osob.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. Pokud jde o stěžovatelovu žádost o přednostní projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění jeho ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2012

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.