I. ÚS 2295/12
I.ÚS 2295/12 ze dne 28. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti M. H. a J. H., obou zastoupených Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově sp. zn. 5 C 124/2006 ze dne 17. září 2010 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 221/2011 ze dne 1. prosince 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelé svou ústavní stížností napadli, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo ve věci samé vyhověno žalobě na určení vlastnictví k nemovitostem, směřující mimo jiné i proti stěžovatelům. Jak plyne z informace stěžovatelů ze dne 19. 6. 2012, podali tito proti označeným rozhodnutím také dovolání, o němž zatím nebylo rozhodnuto.
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Judikatura Ústavního soudu se ustálila na názoru, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci (srov. v podrobnostech kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 234/11, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz).

Obdobný závěr vyplývá mj. i z usnesení ze dne 18. ledna 2007 sp. zn. IV. ÚS 393/06 [Sb. n. u., sv. 44, str. 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním.

Pokud tedy stěžovatelé svého práva podat mimořádný opravný prostředek využili, je nezbytné jimi podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, které zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Logickým důsledkem tohoto přístupu Ústavního soudu ovšem posléze je a nutně i musí být, že stěžovatelům, jejichž návrh byl takto posouzen, posléze svědčí (přirozeně) nejen oprávnění napadnout ústavní stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, nýbrž (a především) též dobrodiní zachování lhůty (k podání ústavní stížnosti) obsažené v § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Vzhledem k uvedenému bylo třeba rozhodnout, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2012

Pavel Holländer soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.