I. ÚS 2281/17
I.ÚS 2281/17 ze dne 9. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Foita, zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem Lazarská 6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 č. j. 22 Cdo 4366/2016-316, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora uvedené rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.

I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl svým rozsudkem ze dne 15. 8. 2012 č. j. 25 C 56/2009-176 tak, že ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že žalobce Univerzita Karlova v Praze (dále jen "žalobce") je spoluvlastníkem budovy bez č.p. na pozemku parc. č. X1 v katastrálním území Staré Město, obec Praha (dále jen "předmětná budova") a ve výroku II. rozsudku určil, že žalobce je výlučným vlastníkem budovy č.p. X2 na pozemku pare. č. X3 v katastrálním území Staré Město, obec Praha (dále jen "budova č.p. X2"), a to včetně zvláštní hmotné části budovy - střechy a prvního patra předmětné budovy (přičemž tato zvláštní hmotná část budovy je součástí budovy č.p. X2) a zároveň jsou stěžovatel a ostatní žalovaní podílovými spoluvlastníky budovy č.p. X4 na pozemku pare. č. X5 v katastrálním území Staré Město, obec Praha (dále jen "budova č.p. X4"), a to včetně zvláštní hmotné části budovy - přízemí předmětné budovy (přičemž tato zvláštní hmotná část budovy je součástí budovy č.p. X4. Soud dále rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze pak svým rozsudkem ze dne 12. 6. 2013 č. j. 11 Co 75/2013-223 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že se žaloba zamítá. K dovolání žalobce rozhodl ve věci Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2015 č. j. 22 Cdo 3938/2013-253 tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení. Odvolací soud pak vydal dne 27. 4. 2016 rozsudek č. j. 11 Co 75/2013-290, 11 Co 253/2013, kterým rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé pod bodem II. potvrdil a dále rozhodl tak, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 4. 2016 podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud svým napadeným usnesením ze dne 26. 4. 2017 č. j. 22 Cdo 4366/2016-316 odmítl.

3. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí zabýval posouzením toho, zda objekt označený v katastru nemovitostí jako "stavba bez č. p./č. e., způsob využití k bydlení, umístěná na parcele č. X1" je samostatnou věcí ve vlastnictví stěžovatele a dalších žalovaných, nebo jde jen o součásti sousedních staveb, z nichž jedna je ve vlastnictví žalobce a druhá ve vlastnictví žalovaných, a zda mohli žalovaní nabýt vlastnické právo k tomuto objektu (ke spoluvlastnickému podílu na něm) vydržením. Nejvyšší soud přihlédl ke skutkovým zjištěním soud nižších stupňů, že sporný objekt nemá vlastní základy ani podélné stěny a využívá nosné konstrukce sousedních budov, do kterých jsou zabudovány jeho příčné stěny, stropy i střecha. Jeho přízemí je svým vchodem, topením i elektroinstalací propojeno pouze s budovou č. p. X4, první patro pouze s budovou č. p. X2, z čehož vyplývá vzájemný stavebně-technický i provozní vztah přízemí objektu s domem č. p. X4 a prvního patra s domem č. p. X2, čímž je dán i rozsah faktického užívání jednotlivých shora vymezených prostor objektu uživateli označených domů. S ohledem na tato skutková zjištění a ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o její součást (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001 sp. zn. 22 Cdo 2250/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, č. C 574, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999 sp. zn. 25 Cdo 770/98, publikovaný v Právních rozhledech č. 10/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998 sp. zn. 33 Cdo 111/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 12/1998 na str. 318, či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 1994 sp. zn. 3 Cdo 199/93, publikovaný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 29, ročník 1994) dovolací soud uzavřel, že předmětný objekt není samostatnou věcí, ale jeho přízemí tvoří součást domu č. p. X4 a první patro (společně se střešní konstrukcí) součást domu č. p. X2. Odvolací soud s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu uzavřel, že předmětný objekt není samostatnou věcí, ale jeho přízemí tvoří součást domu č. p. X4 (jehož spoluvlastníky jsou žalovaní, tedy i stěžovatel) a první patro (společně se střešní konstrukcí) součást domu č. p. X2 (jehož vlastníkem je žalobce). Nejvyšší soud neshledal důvod pro to, aby se odchýlil od své konstantní judikatury, podle které se část stavby může stát samostatným předmětem právních vztahů (nejde-li o bytovou jednotku podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů), jen tvoří-li samostatný předmět právních vztahů, tedy je-li vertikálně stavebně oddělena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu - dále jen Soubor - pod č. C 1130, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007 sp. zn. 22 Cdo 781/2006, Soubor č. C 5046)", a proto stěžovatelovo dovolání odmítl.

II. Argumentace stěžovatele

4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že pokud jde o právní posouzení předmětné budovy jako součásti budov vedlejších, stěžovatel sice zásadně nesouhlasí se závěry soudů všech stupňů, avšak respektuje, že jeho argumentace vůči způsobu právního posouzení vlastnictví předmětné budovy nemůže mít ústavněprávní charakter.

5. Stěžovatel však namítá, že se on i další spoluvlastníci k předmětné budově jako celku chovali jako vlastníci, činili tak v dobré víře, jejich vlastnické právo nebylo nikterak zpochybňováno ze strany státních orgánů ani žalobce a ten dokonce na prostory v prvním patře předmětné budovy uzavřel nájemní smlouvu. Tento stav trval téměř dvacet let a teprve poté má být jejich vlastnické právo k předmětné budově zpochybněno. Ústavní soud pak ve své konstantní judikatuře dovodil, že princip ochrany dobré víry může mít za určitých okolností přednost i před ochranou vlastnického práva. Ať už je názor judikatury na vydržení části stavby jakýkoli, princip ochrany dobré víry musí po uplynutí tak dlouhého časového úseku jednoznačně převážit.
III. Hodnocení Ústavního soudu

6. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.].

8. Ústavní soud zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod.

9. Ústavní soud takovýto zásah v posuzovaném případě neshledal a poukazuje na to, že napadené usnesení Nejvyššího soudu i rozhodnutí odvolacího soudu jemu předcházející byly vyčerpávajícím způsobem odůvodněny. Stěžovatelovy námitky pak směřují jen proti výkladu podústavního práva, provedeného obecnými soudy. Výklad obecných soudů není svévolný ani excesivní, Ústavní soud neshledal ani zásah do stěžovatelových procesních práv, ani do práva na ochranu vlastnictví na ústavní úrovni. Provádět výklad podústavního práva nespadá do kompetencí Ústavního soudu. I výklad pojmu vydržení a dobré mravy náleží do oblasti podústavního práva a tak, jak jej provedly obecné soudy, nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele.

10. Ústavní soud tedy ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji proto odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.