I. ÚS 2278/09
I.ÚS 2278/09 ze dne 23. 10. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. K., zast. JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, sídlem Mezibranská 19, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2009, č.j. 33 Cdo 1578/2007-88, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.9.2006, č.j. 51 Co 259/2006-63, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22.3.2006, č.j. 13 C 188/2005-44, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, H. T., zast. JUDr. Janem Kuželem, advokátem, sídlem Nad Šutkou 1811/12, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se vedlejší účastnici nepřiznává.
Odůvodnění:

I. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") pro tvrzené porušení jejího práva na rovnost v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva zakotveného v čl. 36 Listiny, podle něhož se může každý domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Dále se stěžovatelka dovolává porušení čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), neboť Nejvyšší soud neposkytl ochranu jejím právům a porušil čl. 95 odst. 1 Ústavy, protože ve svém rozhodnutí nerespektoval zákon a v dalším textu též porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Namítá, že došlo ke svévolné aplikaci jednoduchého práva, neboť Nejvyšší soud se nevypořádal s její argumentací uvedenou v dovolání a bez dalšího převzal závěry odvolacího soudu, aniž by se vypořádal s její námitkou nepřezkoumatelnosti obou rozsudků, s argumentací opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů, čímž se i jeho rozsudek (pozn. správně má být "usnesení") jeví naprosto nepřezkoumatelným. S odvoláním na judikaturu Ústavního soudu připomíná stěžovatelka povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí. V další části polemizuje s názorem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jejího dovolání.

K meritu věci uvedla, že od počátku řízení tvrdila, že si od vedlejší účastnice (v postavení žalobkyně) nezapůjčila finanční prostředky, a že v době, kdy uznala svůj dluh taková půjčka neexistovala. Připomíná, že smlouva o půjčce je smlouvou reálnou, a proto bylo povinností soudu zjišťovat, zda tvrzená částka jí byla vůbec předána, či nikoliv, k čemuž dodává, že žádný ze svědků, které navrhla, nebyl vyslechnut s tím, že důkazy, které navrhla, byly odmítnuty, aniž by soud jakýmkoliv způsobem odůvodnil, proč tyto důkazy neprovedl. Městský soud potvrdil napadený rozsudek s tím, že se vypořádal se stěžovatelčinými námitkami tak, že z obsahu spisu vyplývá, že o jejích návrzích na doplňování dokazování bylo rozhodnuté usnesením ze dne 22.3.2006 a že v odůvodnění rozsudku je uvedeno, proč soud I. stupně považoval dokazování za nadbytečné. Také upozorňuje na argumentaci městského soudu založenou na zjištění, že se nebránila platebnímu rozkazu v roce 2001 a že nepopřela skutečnosti, že jím bylo žalobkyni přiznáno plnění z titulu smlouvy o půjčce. Následně se Nejvyšší soud nevypořádal s jejími tvrzeními o náležitostech uznání dluhu a jeho výkladu.

Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Ústavy, jejich porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 1 Listiny: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Čl. 36 Listiny: 1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Čl. 38 odst. 2 Listiny: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Čl. 90 Ústavy Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 95 odst. 1 Ústavy: Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

II. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice.

Nejvyšší soud, po rekapitulaci obsahu ústavní stížnosti, připomenul, že z dovolání extrahoval tři okruhy dovolacích námitek a zabýval se přípustností dovolání. Dospěl ke zjištění, že pouze jediná z nich se týkala právního posouzení věci, a to platnost uznání dluhu obsaženého v listině ze dne 29.6.2001; po jejím posouzení uzavřel, že odvolací soud správně zjistil obsah této listiny, tudíž jeho rozhodnutí neodporuje hmotnému práva a není dála přípustnost dovolání. Protože je Nejvyšší soud přesvědčen, že napadeným usnesením nedošlo k porušení práv stěžovatelky, navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, příp. její zamítnutí jako nedůvodné.

Městský soud poukázal na postup při přezkumu rozhodnutí soudu I. stupně a jeho předcházející postup, namítl, že se vypořádal se všemi odvolacími výtkami stěžovatelky a zformuloval přesvědčení, že postupoval v souladu s platnými procesními předpisy, v souladu s Ústavou a Listinou, proto k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo.

Obvodní soud pouze lapidárně uvedl, že posouzení věci ponechává zcela na Ústavním soudu a odkázal na obsah spisu. Zformuloval názor, že podaná stížnost není důvodná, protože podle jeho názoru nedošlo k porušení tvrzených práv stěžovatelky, a to za situace, kdy soud postupoval v rámci procesní úpravy zakotvené v občanském soudním řádu.

Vedlejší účastnice rozlišuje ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku městského soudu, obě považuje za naprosto nedůvodné, proto navrhla jejich odmítnutí (stížnosti proti rozsudku městského soudu jako opožděnou) a požadovala náhradu nákladů právního zastoupení.

Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka, která nepřinášejí žádná nová tvrzení, nebylo je třeba zasílat na vědomí a k případné replice stěžovatelům.

Ze spisu obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice podala u soudu návrh na vydání platebního rozkazu, jímž (event. rozsudkem) měla být stěžovatelce uložena povinnost zaplatit jí žalovanou částku s příslušenstvím, a to jako dluh z půjčky vzniklé ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 28.7.1999, který stěžovatelka uznala přípisem ze dne 29.6.2001. Stěžovatelka namítala, že si žádnou finanční částku nevypůjčila, že dluh v době uznání neexistoval, proto nemohly nastat důsledky jeho uznání. Ve věci proběhlo několik ústních jednání, s výslechem několika svědků. V průběhu ústního jednání dne 22.3.2006 setrval právní zástupce stěžovatelky na výsledků svědkyně a navrhl výslech dalšího svědka, soud vyhlásil usnesení, kterým návrhy a doplnění dokazování odmítl a vyhlásil rozsudek, kterým žalobě vyhověl. V odůvodnění uvedl, že žalobní návrh je důvodný, tvrzení žalobkyně byla prokázána smlouvou o půjčce, uznáním dluhu, zjištěními učiněnými z výslechu svědků (proto dospěl k závěru, že další dokazování je nadbytečné). Stěžovatelka napadla rozsudek soudu I. stupně odvoláním, v němž vytýkala nedostatečně provedené dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů, nesprávná skutková zjištění, z toho plynoucí nesprávný závěr ve věci samé, a nepřezkoumatelnost. Městský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Jednotlivými odvolacími námitkami se konkrétně zabýval (str. 4 odůvodnění), kromě jiného poučil stěžovatelku o rozsahu dokazování, včetně tzv. nadbytečných důkazů, zdůraznil, že soud I. stupně rozhodl o neprovedení navrhovaných důkazů pro nadbytečnost (s jeho důvody se ztotožnil), akcentoval, že stěžovatelka ve smlouvě o půjčce potvrdila převzetí půjčované částky (přičemž pravost listiny ani pravost podpisu nezpochybnila), a že v dopise právnímu zástupci vedlejší účastnice plně uznala svůj dluh. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jako nepřípustné. V odůvodnění vysvětlil podstatu přípustnosti dovolání při tzv. skryté diformitě, resp. že většina dovolacích námitek není způsobilých založit přípustnost dovolání. Jedinou otázkou se stala správnost závěru o platnosti uznání dluhu, ohledně něhož stěžovatelka namítala rozpor s hmotným právem. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud správně zjistit obsah listiny, přiléhavě ji posoudil, tudíž jeho rozhodnutí neodporuje hmotnému právu a řešení předestřené otázky také nemůže založit přípustnost dovolání.
III. Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejich základních práv a konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno žádné základní právo. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by jim bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, resp. bránit se proti uplatněnému nároku. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky vznášet námitky proti žalobě vedlejší účastnice, stěžovatelka svého práva též řádně využila, nicméně musí respektovat, že úspěch ve sporu je závislý též na posouzení relevantnosti uplatňovaných tvrzení. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že vedlejší účastnice unesla důkazní břemeno ohledně existence půjčky (viz smlouvu o půjčce, uznání dluhu stěžovatelkou), nelze jim nic z ústavně právního hlediska vytknout.

K té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že nebylo zjištěno žádné porušení základních práv stěžovatelky tímto usnesením. Nejvyšší soud v průběhu dovolacího řízení posuzoval přípustnost dovolání, a protože žádný důvod přípustnosti - ve smyslu § 236 a násl. obč. soudního řádu - neshledal, dovolání odmítl, aniž by se mohl zabývat meritem věci; jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání má toliko deklaratorní povahu. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl důvody, pro které neshledal vymezenou právní otázku za takovou, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání (str. 2 odůvodnění).

Vedlejší účastnice uplatnila ve vyjádření k ústavní stížnosti požadavek na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem ve smyslu vyhl. č. 484/2000 Sb. Rozhodování o nákladech řízení před Ústavním soudem upravuje § 62 zákona o Ústavním soudu. V ustanovení § 62 odst. 3 tohoto zákona je zakotvena zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle § 62 odst. 4 téhož zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi nahradit jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu. přestože ústavní stížnosti nebylo vyhověno. Úspěch ve sporu není, jak plyne z výše uvedených ustanovení, v řízení před Ústavním soudem jediným kritériem pro přiznání náhrad nákladů řízení. Naplnění ostatních předpokladů v této věci Ústavní soud neshledal, když zejména právní zastoupení vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem bylo soustředěno pouze na sepis velmi stručného vyjádření k ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud neshledal podmínky pro postup podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a návrhu na náhradu nákladů řízení nevyhověl. a účastnice řízení nebyla ve sporu úspěšná, nebyla vedlejší účastnici přiznána náhrada nákladů řízení.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2009

František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.