I. ÚS 2270/12
I.ÚS 2270/12 ze dne 23. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 23. července 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci navrhovatelky Ing. P. B., zastoupené JUDr. Miroslavem Rybářem, advokátem se sídlem Praha 10, Dýšinská 476, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2012 sp. zn. 58 Co 42/2012, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Navrhovatelka se domáhala zrušení výše označeného rozsudku, jímž byla zamítnuta její žaloba na stanovení výživného pro ni, jako manželku, když žalovaný manžel vyživovací povinnost vůči ní neplnil dobrovolně. Vyslovila přesvědčení, že soud I. stupně nezjistil řádně a úplně skutkový stav, odvolací soud dokazování nedoplnil, spokojil se i s nesprávným právním názorem právní zástupkyně žalovaného a rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Proto se cítí dotčena v právech zakotvených v čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když upozornila i na průtahy, které vznikly po vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 5. 2011, přičemž k jeho vyhotovení a doručení došlo až 16. 12. 2011.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu rozsudku Městského soudu v Praze zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu I. stupně v souladu s § 212 a § 212a občanského soudního řádu a opodstatněně rozhodnutí, kterým byla žaloba stěžovatelky na uložení povinnosti platit jí manželem výživné částkou 25 000,- Kč měsíčně zamítnuta, potvrdil, když z provedených důkazů shodně s Obvodním soudem v Praze (v rozsudku ze dne 30. 5. 2011 č. j. 14 C 14/2010-54) shledal, že by přiznání výživného žalobkyni bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 96 odst. 2 zákona o rodině). Nutno dodat, že Ústavní soud, který není vrcholem soustavy obecných soudů, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud při ní postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy České republiky). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Jestliže tedy obecné soudy respektují kautely dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl.). Toto konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc - obecné soudy se při hodnocení provedených důkazů do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu nedostaly, a proto byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou. Na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně lze v dalším odkázat.

Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2012

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.