I. ÚS 2258/12
I.ÚS 2258/12 ze dne 17. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Jiřího Kabourka, zastoupeného Mgr. Petrem Ťopkem, advokátem, sídlem v Praze 5, Malátova 17, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2012 č. j. 60 ICm 3145/2011, 101 VSPH 70/2012-50, (MSPH 60 INS 628/2011), spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve slovech ";jde o incidenční spor", za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení § 289 odst. 3, ve slovech ";jde o incidenční spor", zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), se odmítají.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností doručenou dne 18. 6. 2012 a doplněnou dne 17. 12. 2012, se Jiří Kabourek (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o nevyloučení soudce Městského soudu v Praze JUDr. Jaromíra Harmacha z projednávání a rozhodování věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 60 ICm 3145/2011. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil část ustanovení § 289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve slovech ";jde o incidenční spor".

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobce se v řízení před Městským soudem v Praze (dále též jen "insolvenční soud") domáhal podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona určení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku mimo dražbu uzavřené žalovaným insolvenčním správcem JUDr. Josefem Cupkou v průběhu insolvenčního řízení na majetek dlužníka SAZKA, a. s. Dne 28. 11. 2011 insolvenční soud řízení o žalobě usnesením zastavil pro nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku aktivní legitimace žalobce, který nebyl účastníkem insolvenčního řízení.

Dne 12. 1. 2012 Vrchní soud v Praze usnesení insolvenčního soudu ze dne 28. 11. 2011 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s názorem, že nedostatek aktivní legitimace k podání incidenční žaloby je důvodem pro zamítnutí žaloby rozsudkem, nikoliv však důvodem pro zastavení řízení o takové žalobě pro nedostatek procesní podmínky řízení. V mezidobí žalobce podal námitku podjatosti rozhodujícího soudce insolvenčního soudu JUDr. Jaromíra Harmacha, kterou zdůvodnil poukazem na jeho (a současně i všech ostatních soudců Městského soudu v Praze) zjevně nepřátelský poměr k žalobci a na judikaturu Ústavního soudu vydanou v době účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání, která se dle jeho názoru plně uplatní i za účinnosti insolvenčního zákona.

Dne 26. 3. 2012 Vrchní soud v Praze usnesením rozhodl, že soudce insolvenčního soudu JUDr. Jaromír Harmach není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 60 ICm 3145/2011. Mimo jiné konstatoval, že od ústavních nálezů zmiňovaných žalobcem v námitce podjatosti došlo ke změně právní úpravy spočívající v tom, že byl zrušen zákon o konkursu a vyrovnání a od 1. 1. 2008 nabyl účinnosti insolvenční zákon, který v § 160 odst. 1 výslovně zakotvuje, že incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby. Citované ustanovení zákona tudíž předpokládá, že incidenční spory budou rozhodovány v rámci insolvenčního řízení jako jeho součást, a jiný než insolvenční soudce, který projednává a rozhoduje v insolvenčním řízení podle rozvrhu práce, může incidenční spor projednat a rozhodnout, jen přikáže-li mu to předseda insolvenčního soudu, což se v daném případě nestalo (§ 160 odst. 1 insolvenčního zákona). To, že v incidenčním sporu rozhoduje soudce, jenž zároveň rozhoduje i v insolvenčním řízení, je tedy naopak zákonná zásada, která nemůže vést sama o sobě k závěru o podjatosti (nezaujatosti) soudce v řízení incidenčním. Za platnosti insolvenčního zákona je nepřípadné odkazovat na ústavní nálezy týkající se podjatosti soudce rozhodujícího v konkursu z důvodu blízké vazby správce konkursní podstaty na rozhodujícího soudce, neboť ve způsobu jmenování insolvenčních správců pro insolvenční řízení došlo k zákonné změně (§ 25 insolvenčního zákona). Toto usnesení je předmětem ústavní stížnosti.

II. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že Vrchní soud v Praze napadeným usnesením porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") z hlediska práva domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, neboť "de facto zabránil tomu, aby mohl být o zákonem stanoveném opravném prostředku směřujícím proti rozhodnutí insolvenčního správce a insolvenčního soudu o prodeji podniku dlužníka mimo dražbu, rozhodnuto skutečně nezávislým a nezaujatým soudem, když vůbec žádným způsobem nepřihlédl k tomu, že je insolvenční správce osobou, jež má úzkou vazbu na rozhodujícího soudce."

Stěžovatel polemizoval s výše uvedenými právními názory Vrchního soudu v Praze obsaženými v napadeném usnesení a vyjádřil přesvědčení, že jmenovaný soud měl vycházet z ustálené judikatury Ústavního soudu představované nálezem ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255).

Návrh na zrušení části ustanovení § 289 odst. 3 insolvenčního zákona stěžovatel odůvodnil tvrzením, že toto ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem, zejména článkem 36 odst. 1 Listiny, a že jeho aplikace ve spojení s § 160 odst. 1 insolvenčního zákona porušuje právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel dále uvedl, že na jeho věc se nevztahovalo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. I. ÚS 87/12, neboť ve věci šlo o určení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku mimo dražbu podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, v níž proti sobě nestojí insolvenční správce a popírající věřitel, jako je tomu v "běžném" incidenčním sporu, "ale jak insolvenční správce, tak i soudce, který prodej podniku mimo dražbu v konečném důsledku rozhodnutím, které lze napadnout žalobou, schválil." Podle stěžovatele tudíž incidenční spor o určení pravosti přihlášené pohledávky může insolvenční soudce projednat a rozhodnout, "ovšem je-li podána žaloba na určení neplatnosti smlouvy o prodeji majetkové podstaty mimo dražbu, jedná se o řízení, ze kterého tento soudce z povahy projednávaného sporu vyloučen."
III. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03, N 34/32 SbNU 321, nález ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04, N 72/37 SbNU 23, a další). Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně jimi může být přímo a neodčinitelně zasaženo i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.

Ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2012 nelze označit za rozhodnutí konečné, jímž by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele; Ústavní soud však připouští, že jím k tvrzenému zásahu do základního práva stěžovatele mohlo dojít, a z toho důvodu ústavní stížnost stěžovatele projednal i za situace, kdy věc dosud nebyla pravomocně skončena.

IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že dne 17. 10. 2012 usnesením sp. zn. I. ÚS 87/12 (dostupným, stejně jako další jeho rozhodnutí, na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost (včetně s ní spojeného návrhu na zrušení ustanovení § 160 odst. 1 insolvenčního zákona) proti usnesení Vrchního soudu v Praze o nevyloučení soudkyně Krajského soudu v Praze z projednání a rozhodování incidenčního sporu o vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka podle § 225 odst. 5 insolvenčního zákona. Ústavní soud odklon od své dosavadní judikatury, představované především nálezem ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 448/04 (N 51/36 SbNU 543), odůvodnil argumentací, že nová právní úprava představovaná insolvenčním zákonem účinným od 1. 1. 2008 přinesla nový způsob jmenování insolvenčního správce předsedou insolvenčního soudu (§ 25 odst. 2 insolvenčního zákona), přičemž jistou pravomoc rozhodovat o osobě správce mají i věřitelé (§ 29 odst. 1 insolvenčního zákona). Posuzovaný vztah je tak postaven na jiném základě, minimalizujícím možnost vzniku pochybnosti o nepodjatosti soudce. Obdobně Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 17. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 86/12.

V nyní projednávaném případě Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod pro odklon od právního názoru vysloveného ve výše citovaných usneseních sp. zn. I. ÚS 87/12 a sp. zn. I. ÚS 86/12 ohledně nepodjatosti insolvenčního soudce v incidenčních sporech. Spory o platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení majetku mimo dražbu, jsou incidenčními spory (§ 289 odst. 3 insolvenčního zákona). V tomto případě se jedná o obranný prostředek účastníků insolvenčního řízení v případě, že majetková podstata je zpeněžována prodejem mimo dražbu, který insolvenční správce může uskutečnit jen se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru (§ 289 odst. 1 insolvenčního zákona). Z dosud pravomocně neskončeného řízení vedeného žalobcem před Městským soudem v Praze, v němž se stěžovatel domáhá určení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku uzavřené žalovaným insolvenčním správcem JUDr. Josefem Cupkou v průběhu insolvenčního řízení na majetek dlužníka SAZKA, a. s., a zejména z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, je zřejmé (jak bylo konstatováno již výše), že žalobce nebyl účastníkem insolvenčního řízení.

Ze stejných důvodů Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným i s ústavní stížností spojený návrh na zrušení části ustanovení § 289 odst. 3 insolvenčního zákona.

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a návrh s ní spojený podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) z důvodu ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. října 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.