I. ÚS 2240/17
I.ÚS 2240/17 ze dne 9. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Města Jaroměř, se sídlem náměstí Československé armády 16, Jaroměř, zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, se sídlem Velké náměstí 29, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. dubna 2015 č. j. 23 Co 496/2014-853 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. června 2014 č. j. 8 C 358/2005-791, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností ze dne 19. 7. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel se svým žalobním návrhem domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost bezplatně odstranit vady díla provedeného podle jimi uzavřené smlouvy o dílo. Napadeným rozsudkem ze dne 4. 6. 2014 Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozhodl o zastavení řízení v části, ve které vzal stěžovatel žalobu zpět (I. výrok), část žalobního návrhu týkající se odstranění dvou vad zamítl (II. výrok) a v části žalobě vyhověl (III. výrok). Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil III. výrok rozsudku okresního soudu a řízení v této části zastavil s ohledem na dohodu o narovnání uzavřenou mezi účastníky (I. výrok), dále rozsudek okresního soudu potvrdil v části jeho II. výroku týkající se jedné z namítaných vad, neboť na základě dokazování došel k závěru, že provedení požadovaného díla nebylo součástí předmětné smlouvy o dílo, a nelze se proto domáhat odstranění vad takového díla (II. výrok), a ve zbývající části II. výroku rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu (III. výrok).

3. Stěžovatel následně napadl II. výrok rozsudku krajského soudu dovoláním, neboť podle něj odvolací soud postupoval v rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho předchozím rozhodnutí v této věci (v rozsudku č. j. 32 Cdo 1679/2011-592 ze dne 21. 5. 2013), a tudíž v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu v otázce výkladu smlouvy o dílo, kterou byl vztah účastníků založen. Vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na veškeré provedené důkazy měl krajský soud dospět k závěru, že provedení předmětného díla bylo součástí smluvního závazku žalovaného.

4. Usnesením č. j. 23 Cdo 4929/2016-1022 ze dne 27. 4. 2017, které bylo zástupci stěžovatele doručeno dne 19. 5. 2017, odmítl Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné. Podle něj stěžovatel odvolacímu soudu nevytýkal, že by v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu neprovedl výklad smlouvy podle interpretačních pravidel daných ustanovením § 266 obchodního zákoníku (to byla podstata výtek obsažených v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu), nýbrž tvrdil, že odvolací soud nesprávně hodnotil důkazy provedené za účelem výkladu projevu vůle ve smlouvě. Tím však stěžovatel nevymezil způsobilý dovolací důvod, jelikož hodnocení důkazů se vztahuje ke skutkové stránce věci a nelze jej úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Ani dalšími svými výhradami vůči závěrům odvolacího soudu stěžovatel nezpochybnil právní posouzení věci, neboť předložil vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů a tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud.

5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že z důkazů provedených před okresním soudem vyplývá, že zhotovení sporného díla bylo předmětem smluvního závazku žalovaného a že výpověď předsedy představenstva žalovaného byla v tomto směru účelová. Okresní soud tedy hodnotil provedené důkazy natolik nesprávným způsobem, že došlo k extrémnímu vybočení ze zásady volného hodnocení důkazů, tedy k porušení jeho práva na spravedlivý proces, aniž by krajský soud zjednal nápravu. Stěžovatel dále namítá, že tím, že mu soudy nepřiznaly nárok na bezplatné odstranění vad díla, zasáhly i do jeho práva vlastnit majetek.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda se v projednávané věci jedná o návrh přípustný, neboť stěžovatel ústavní stížností nenapadá usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 4929/2016-1022 ze dne 27. 4. 2017, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí jeho dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu.

7. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, k této nápravě nemůže zásadně dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tudíž v případech, kdy takové rozhodnutí napadeno není, Ústavní soud považuje návrh za nepřípustný. Bylo by v rozporu s principem právní jistoty, pokud by Ústavní soud zrušil např. rozhodnutí odvolacího soudu, zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněné ve stejné věci a obsahující opačné právní závěry by zůstalo nedotčeno (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 219/96 ze dne 10. 5. 2006 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1102/11 ze dne 24. 11. 2011; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

8. Uvedený výklad však neplatí bezvýjimečně, neboť dle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jako zásadní se proto v této věci jeví otázka, zda je posouzení přípustnosti dovolání rozhodnutím, které závisí na uvážení Nejvyššího soudu. Nejprve je nutno podotknout, že ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v minulosti reagovalo na skutečnost, že přípustnost dovolání byla poměřována hlediskem významové zásadnosti podaného dovolání. Ke změně právní úpravy přípustnosti dovolání došlo v důsledku novelizace občanského soudního řádu s účinností od 1. 1. 2013. Pokud nyní účastník řízení podá dovolání, které není nepřípustné ze zákona (viz § 238 občanského soudního řádu) a které splňuje zákonné náležitosti (viz § 241a odst. 2 občanského soudního řádu), dostane se mu kvazimeritorního přezkumu jeho věci. Posouzení přípustnosti dovolání má totiž - s ohledem na obsah předpokladů stanovených § 237 občanského soudního řádu - ve své podstatě povahu meritorního přezkumu, v jehož rámci se zkoumá nejen soulad rozhodnutí odvolacího soudu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, ale i správnost této judikatury. Neshledá-li dovolací soud jejich splnění, znamená to, že se ztotožnil s řešením předestřené právní otázky v rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání tak fakticky závisí na právním hodnocení věci, respektive na výsledku dovolacího řízení, který stěžovateli pochopitelně nemohl být znám v době podání dovolání. Právě z tohoto důvodu lze v odmítnutí dovolání pro nepřípustnost spatřovat uvážení dovolacího soudu. Povahu mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu závisejícího na jeho uvážení, má tedy i dovolání, jehož přípustnost závisí na splnění předpokladů uvedených v § 237 občanského soudního řádu [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541) a nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 30. 3. 2017].

9. Přestože tedy nadále není nezbytně třeba napadat ústavní stížností i usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, z hlediska právní jistoty není tato situace zcela uspokojivá, neboť v případě vyhovění takové stížnosti by reálně zůstalo nadále zachováno nenapadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by mohlo být v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu. Lze tedy do budoucna stěžovatelům doporučit, aby ústavní stížností napadali také rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 653/17 ze dne 24. 3. 2017). S ohledem na výše uvedené však Ústavní soud nepřičítal nenapadení rozhodnutí dovolacího soudu stěžovateli k tíži a přezkoumal jeho námitky směřující proti rozhodnutím nižších soudů.

10. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.

11. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 132 občanského soudního řádu. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, zejména jsou-li hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012).

12. K takovým závěrům však Ústavní soud při posuzování této věci nedospěl. Přitom zejména ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly a poskytly mu právo na řádný proces za jeho účasti. Napadené rozsudky obsahují srozumitelné, logické a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění, z něhož je v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 občanského soudního řádu patrné, jaké skutkové závěry a na základě jakých důkazů učinily a jak věc právně posoudily. To, že po tomto procesu a po vyhodnocení důkazů dospěly soudy k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, není a nemůže být samo o sobě důvodem ústavní stížnosti, neboť právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s domnělým nárokem na úspěch ve věci. Z tohoto důvodu Ústavní soud v daném případě neshledal ani zásah do práva stěžovatele na ochranu vlastnictví.

13. Ústavní soud tak v posuzované věci neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů. Stěžovatel svou ústavní stížností jen pokračuje v polemice se závěry dokazování a právního hodnocení v rámci podústavního práva, které řádně provedly obecné soudy.

14. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.