I. ÚS 224/05
I.ÚS 224/05 ze dne 4. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Obec Trnava, okres Zlín, IČO 284581, zastoupené JUDr. Jánem Ďurdiakem, advokátem se sídlem Mojmírovo nám. 11, 612 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2005, č.j. 13 Co 270/2003-78, a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 3. 2003, č.j. 6 C 146/2002-58, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Okresní soud ve Zlíně (dále jen "OS") rozsudkem ze dne 25. 3. 2003, č.j. 6 C 146/2002-58, v právní věci žalobkyně Obec Trnava (dále jen "stěžovatelka") proti žalovanému Lesy České republiky, s.p. (dále jen "žalovaný"), zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhá určení, že je vlastníkem pozemku p. č. 2054 - lesní pozemek v obci k. ú. Všemina a dále pozemku označeného podle původního pozemkového katastru jako p.č. 2524/2 v obci Trnava v k. ú. Trnava u Zlína (dále jen "nemovitosti"). Žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal.

OS v prvé řadě uvedl, že dle smlouvy trhové ze dne 27. 5. 1932 J. S. jako prodávající na jedné straně a stěžovatelka jako kupující na druhé straně uzavřeli kupní smlouvu ohledně v rozhodnutí uvedených pozemků. Podle doložených dokladů došlo k zaplacení kupní ceny s tím, že mezi účastníky je nesporné, že nedošlo ke vkladu vlastnického práva pro stěžovatelku, nebyla tedy provedena intabulace v pozemkové knize ve smyslu § 431 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen "o.z.o."). Stěžovatelka odkázala na platně uzavřenou smlouvu s původním vlastníkem a uvedla, že se k datu 1. 1. 1951 (nabytí účinnosti občanského zákoníku z roku 1950) stala vlastníkem nemovitostí, ačkoli nedošlo k intabulaci. OS však poukázal na to, že k datu 1. 1. 1951 stěžovatelka nebyla subjektem způsobilým nabývat nemovitosti do vlastnictví. Občanský zákoník z roku 1950 (dále jen "o.z.1950") zakotvil vlastnickou soustavu, kterou tvořily tři druhy vlastnictví, a to tzv. socialistické (členěné na státní a družstevní), osobní a soukromé. O vlastnictví obcí již po datu 1. 1. 1950 nelze uvažovat a tuto skutečnost respektuje i zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb"), podle kterého do majetku obcí přechází některé nemovitosti, které obce vlastnily ke dni 31. 12. 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky.

OS dodal, že v době, kdy stěžovatelka mohla nabývat vlastnictví, tedy do 1. 1. 1951 (poznámka: přesně vzato do 31. 12. 1950), k nutné intabulaci nedošlo a ke dni, kdy potřeba intabulace odpadla, nebyla stěžovatelka způsobilou nabývat věcí do vlastnictví obce, ale mohla je nabýt pouze pro stát. Pokud stěžovatelka, která poukazovala na užívání předmětných nemovitostí poté, co byla uzavřena kupní smlouva, pak - s ohledem na její vědomost o neprovedení intabulace, o korespondenci s ministerstvem zemědělství a s dalšími správními orgány - se nemohla domnívat, že je vlastníkem; nepřichází proto v úvahu ani vydržení, a to pro nedostatek dobré víry. OS konečně poukázal na to, že tedy nebyly splněny ani výše uvedené předpoklady zákona č. 172/1991 Sb., neboť stěžovatelka k datu 31. 12. 1949 předmětné nemovitosti nevlastnila, takže nemohlo dojít ani k přechodu věcí z majetku České republiky do vlastnictví obce (stěžovatelky). OS proto žalobu na určení vlastnictví zamítl.

Krajský soud v Brně (dále jen "KS") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

KS v podstatě uvedl, že soud I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a že ji i právně správně posoudil. Dále nepřisvědčil ani odvolací námitce stěžovatelky týkající se přerušení řízení. Účelem zákona č. 172/1991 Sb. bylo navrátit a přenechat obcím vymezený majetek a jedná se tedy o restituční předpis. Stejně jako ostatní restituční předpisy nemůže ani citovaný zákon odstranit všechny napáchané křivdy. KS má proto za to, že nápravu křivdy, která postihuje stěžovatelku, nelze odstranit stěžovatelkou navrženým zrušením části zákona, aniž by sama označila, které ustanovení tohoto zákona má na mysli. Pokud stěžovatelka současně navrhla doplnění zákona, KS připomněl, že Ústavní soud může pouze zrušit zákon nebo jeho jednotlivé ustanovení, nemůže je však sám měnit nebo doplňovat. KS vyšel při právním posouzení věci z gramatického, logického a systematického výkladu § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a "necítí se být povolán dovozovat extenzívním výkladem to, co nevyjádřil explicitně zákonodárce; tedy vztáhnout tento zákon i na věci, u nichž příslušná obec splnila obligačněprávní podmínky převodu vlastnického práva ke dni 31. 12. 1949, avšak nenastaly jeho věcně právní účinky". Jinak řečeno, v souzené věci sice byly prokazatelně dovršeny obligační účinky kupní smlouvy (uzavřené mezi stěžovatelem a prodávajícím nejpozději v r. 1937), avšak nedošlo k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na stěžovatelku do 31. 12. 1949, neboť z hlediska o.z.o. se stěžovatelka k uvedenému datu nestala vlastníkem předmětných nemovitostí ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb.

Nejvyšší soud ČR (dále jen "NS") usnesením ze dne 29. 11. 2005, č.j. 28 Cdo 1149/2005-96, dovolání stěžovatelky odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. NS dal "plně za pravdu" KS v určující otázce posouzení účinků zákona č. 172/1991 Sb. Zdůraznil, že za situace, kdy trhová smlouva ze dne 27. 5. 1932 nebyla vložena do pozemkové knihy a kdy nedošlo až do 31. 12. 1949 (zánik obecního majetku) k nabytí vlastnictví obcí v intencích § 431 o.z.o., , není naplněn žádný z právních důvodů restituce nemovitostí obcí v podobě zakotvené v ustanovení § 2, 2a, 2b citovaného zákona. NS sdílí závěry KS o účelu restitučních předpisů a připomněl, že ani s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu není důvodu k tomu, aby "byl per analogiam konstituován další restituční titul zákonem nevyjádřený". Pokud se stěžovatelka dovolává účinků jí tvrzené držby pozemků, je nutno poukázat na smysl institutu (oprávněné) držby, jímž je ochrana faktického stavu nesouladného se stavem právním; dovršením splněných podmínek držby je časově vázané vydržení a tím nabytí vlastnictví. V souzené věci se však jedná o zcela jinou situaci. Právní titul jako podklad k následnému nabytí vlastnictví existoval (trhová smlouva) a pokud nedošlo k perfekci právního jednání cestou intabulace, měly tehdejší subjekty veřejného práva, ještě v době přetrvávajícího obecního vlastnictví, k dispozici dostatečně dlouhý časový úsek k nápravě vzniklého stavu a provedení knihovního vkladu. NS proto uzavřel tak, že jestliže KS nepochybil při hmotněprávním posouzení věci, pak tím méně lze jeho rozsudku přičíst zásadní právní význam z pohledu judikatury. V souzené věci se řeší jen konkrétní problém, nikoli (zásadní) právní otázka, jež by měla být zobecněna. NS proto stěžovatelčino dovolání z důvodu nepřípustnosti odmítl.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský soud v Brně a Okresní soud ve Zlíně a dále vedlejší účastník řízení Lesy České republiky, s.p., leč o tato vyjádření se Ústavní soud ve své argumentaci neopírá.

II.

Citovaná rozhodnutí KS a OS - nikoli však usnesení NS - napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní nejdříve rekapitulovala dosavadní průběh řízení a vyslovila přesvědčení, že ústavní stížnost podstatně přesahuje její vlastní zájmy, neboť obdobně "právně postižených" obcí a měst je větší množství.

Stěžovatelka v prvé řadě tvrdí, že KS porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že jeho postup je odepřením spravedlnosti, což pokládá za výraz protiústavnosti, tj. že došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1 Listiny. Je toho názoru, že oběma rozsudky došlo k porušení zákona č. 172/1991 Sb., což založilo jejich nesoulad s ústavním pořádkem (a tedy s čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR).

Stěžovatelka uvádí, že smyslem ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. bylo vrátit obcím veškerý majetek, tedy i ten, které získaly do své řádné držby platnými nabývacími tituly, jež však "z důvodu opožďování se zápisů do pozemkové knihy nebyly v rozhodné době (tj. ke dni 31. prosince 1949) provedeny, ačkoli návrhy na provedení zápisů do pozemkové knihy byly učiněny". Stěžovatelka se proto domnívá, že byla přísnou a restriktivní aplikaci citovaného ustanovení v napadeném rozsudku KS nedůvodně diskriminována oproti tzv. tabulárním vlastníkům a tento postup považuje za ústavně nekonformní.

Stěžovatelka dále poznamenala, že zná ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 99/99, I. ÚS 101/99) a je si vědoma toho, že se u uvedených rozhodnutí jedná o aplikaci dekretu prezidenta republiky č. 28/1945. Přesto však poukázala na to, že v obou skupinách případů platila skutečnost, že zápisy do pozemkové knihy se opožďovaly za datem, kdy obce a města na půdě začala hospodařit. Stěžovatelka vyslovila názor, že oběma napadenými rozsudky došlo k natolik intenzivnímu zásahu orgánu veřejné moci do jejích výše uvedených základních práv, že opodstatňuje konání Ústavního soudu ve smyslu podané ústavní stížnosti. To prý platí navíc za situace, kdy obdobných věcí bylo velké množství a tedy stížnost přesahuje stěžovatelčiny vlastní zájmy.

Stěžovatelka pro úplnost poznamenala, že (z hlediska procesní opatrnosti) podala proti rozsudku KS dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. a uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2005, č.j. 13 Co 270/2003-78, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 3. 2003, č.j. 6 C 146/2002-58, zrušil.

III.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům. Stěžovatelka v podstatě namítá, že napadenými rozhodnutími OS a KS, bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu, které je zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a dále nekonkretizované právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Tuto argumentaci nelze akceptovat. Pokud stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, dopouští se omylu, neboť - jak vyplývá z příslušného soudního spisu - nebylo jí nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva u OS a KS domáhala. Podle obsahu soudního spisu jednaly oba soudy způsobem, který postup stanovený občanským soudním řádem nezpochybnil. Stěžovatelka nesprávnost napadených rozhodnutí spatřuje - jak již bylo dříve uvedeno - především v přísné a v restriktivní aplikaci ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., byť jeho smyslem bylo vrácení veškerého majetku obcím. Postup obou soudů proto považuje - ve srovnání tabulárními vlastníky - za nedůvodně diskriminující a za ústavně nekonformní. Tuto námitku však nelze přijmout, neboť - jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí - oba soudy dostatečně jasně (a to i vzhledem ke spíše obecné argumentaci stěžovatelky) souzenou věc posoudily a v obou odůvodněních přesvědčivě vysvětlily. KS navíc zřetelně uvedl, proč nelze extenzivním výkladem vůli zákonodárce dovozovat. To se týká i stěžovatelčiny obecné argumentace, pokud jde o opožďování zápisů do pozemkové knihy. V souzené věci je navíc tato argumentace - s ohledem na dlouhou dobu, která byla k dispozici k provedení knihovního vkladu - nevěcná a zavádějící. Ústavní soud zde připomíná i důvody uvedené dovolacím soudem, které se od názorů obou soudů, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena, neliší. Pokud ani jeden ze soudních orgánů veřejné moci konkrétní okolnosti souzené věci neposoudil jako naplnění předpokladů uvedených v ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. a Ústavní soud sám nemá v souzené věci - vzhledem k okolnostem zjištěným z obsahu spisu - důvod s jejich závěry nesouhlasit, nezakládá to (i se zřetelem na ochranu základních práv a svobod stěžovatelky) příčinu, která by vedla Ústavní soud k tomu, aby uvedenou otázku sám přehodnocoval. Tomuto závěru neodporuje ani stěžovatelčin obecný odkaz na "velké množství obdobných věcí", což by mělo zakládat přesah ústavní stížnosti vůči vlastním zájmům stěžovatelky. Ústavní soud tomuto názoru přisvědčit nemůže, neboť - mimo jiné i s ohledem na výše uvedené důvody - argumentací podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatelky nelze nahrazovat právní postup (tedy návrh na vklad do pozemkových knih), jenž mohl (a měl) být učiněn v dostatečně dlouhé době, jež byla v souzené věci k dispozici. Ostatně, uvedený argument by mohl mít význam jen z hlediska ustanovení § 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož podmínky však v souzené věci dány nejsou. Ústavní soud - jak se již vícekrát vyslovil - zdůrazňuje, že není součástí soustavy soudů obecných a nemůže (za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s procesními principy podle hlavy páté Listiny) vykonávat své přezkumné pravomoci tak, že by působil jako další instance v systému obecného soudnictví. Ústavnímu soudu proto zpravidla nepřísluší ani přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod stěžovatele zaručených ústavním pořádkem. Taková situace však v souzené věci nenastala. Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by bylo interpretací obou soudů, pokud jde o podústavní právo (zákon č. 172/1992 Sb.), porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, jehož se dovolává. Ústavní soud rovněž neshledal - ve smyslu ustálené judikatury - ani svévolné jednání obecných soudů a extrémní nesoulad mezi jejich právními závěry a skutkovými zjištěními, jež učinily (srov. např. sp. zn. III. ÚS 84/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3., Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995, str. 257; sp. zn. III. ÚS 166/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4., Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1996, str. 255). Pokud jde o ustanovení čl. 90 a 95 Ústavy ČR, na něž stěžovatelka rovněž odkazuje, Ústavní soud připomíná, že uvedené články jsou pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu zakotvenou v hlavě páté Listiny; tato ustanovení však neupravují ústavně garantovaná subjektivní základní práva či svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a proto se jich v ústavní stížnosti nelze úspěšně dovolávat (srov. např. sp. zn. II. ÚS 230/02 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek č. 32. Vydání 1. Praha : C.H. Beck 2004, str. 536; sp. zn. II. ÚS 444/2000 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek č. 24. Vydání 1. Praha : C.H. Beck 2002, str.195). Co se týče odkazu stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 99/99 a sp. zn. I. ÚS 101/99, není případný. Každá souzená věc má svá specifika a citované nálezy se týkají zvláštního režimu nabytí vlastnictví půdy přídělem podle dekretu č. 28/1945 Sb. Otázkami intabulace v pozemkových knihách se tyto nálezy vůbec nezabývaly. Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími obou orgánů veřejné moci k zásahu do základních práv a svobod, jichž se stěžovatelka dovolává a které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2006


František Duchoň předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.